V článku postrádám vliv prarodičů,

protože jen třígenerační rodina má šanci dosíci mnohem kvalitnější, protože všestrannější výchovu dítěte, než je tomu v nukleární, tj. dvougenerační rodině. Prarodiče již mohou na každodenní shon pohlížet s odstupem. Prarodičům již na nějaké té hodince nezáleží, což jim umožňuje plně rozvinout citovou i rozumovou komunikaci s vnoučaty. Tím prarodiče vnáší do strohých příkazů otce či matky potřebný další prvek, náklonnost a pochopení. Prarodiče tak v praxi zajišťují, aby rodičovský tlak na některé z dětí nepřekročil hranicí, za kterou se u dítěte začíná pěstovat zarputilost a odpor končící útěky z domova. Komunikace ob jednu generaci, komunikace mezi prarodiči a vnoučaty je právě ta, která zůstává v dětské hlavičce zakódována tak pevně, že na vyprávění dědečka či babičky nezapomenou po celý život. Právě zde je nezastupitelná úloha prarodičů v procesu socializace dítěte. Právě oni mají schopnost nejlépe zaujmout dětskou mysl. Právě oni zprostředkují dítěti poznatky o jeho původu, protože jsou sami částí minulosti, přesahující do přítomnosti. Zde je ono zapouštění kořínků do rodné hroudy.