Re: Zlobivé děti

veru... bít je nechceš... takže tohle radit nebudu.

U nás na něco lupání, na něco pevné objetí, na něco tvrdé "NE... ale fakt takové, že jsem zařvala", na něco mazlení a vysvětlování.

U nás hodně je respekt - z táty - oba kluci - dvojčata - dneska velcí, že by nám skákali po hlavě už dávno vědí, že tátovo hartusení je o jiné parketě. Nikdy je neplácnul, ani nepraštil, ani nic podobného... prostě se blbě podívá a jeho slovo platí.

Není to tak dlouho, co fakt praštil pěstí do stolu "a dost.... ten úkol teď doděláme, máma ti to vysvětluje už půl hodiny, tak se seber a zkus to vnímat, Simpsonovy dneska neuvidíš, tvoje smůla, kdyby ses soustředil, už dávno bys to pochopil !". Nekecám, za pár minut ten úkol spočítal, (tajně jsem litovala, měl na krajíčku pláč a právě... já bych dolitovala, až by to bylo k ničemu)... a Simpsonovy stihl s přehledem.

Trpělivosti mám pytle, tu manžel nemá (proto s nimi dělám úkoly, věci do školy já, manžel pak bouchne a je to... v řiti...), na straně druhé, on vyvažuje to, kde já hladím po vláskách nebo chápu, což je taky blbě v důsledku samo o sobě.