Re: Mam duvod zarlit, ale zarlit nechci - jak z toho ven?

PO přečtení téměř všech názorů občas přemýšlím, zda je nutné znovu a znovu zakládat podobná témata, protože odpovědi jsou taky stále stejné. A nekonzistentní:)

Zakladatelko, kdyby jsi napsala jen první část příběhu (a že ty tady taky bývají), jakože po muži štěkáš, sexem s ním manipuluješ, intimita se vytratila, žijete vedle sebe... atd... většina žen by ti napsala, ať něco uděláš, protože takto tě muž opustí, či si najde milenku a BUDE MÍT NA TO PRÁVO (tohle tu zaznělo několikrát v takových tématech).
A ejhle, když se to stane, už to s tím právem tak žhavé není...

Tvůj muž překročil hranici, o tom žádná. Nejen nevěrou, ta na tom není to nejpodstatnější, i po paralelním vztahu lze mít vztah dobrý a pevný.On tě ale i opustil, a to je dost i na mě, přiznám... nicméně JEN ty víš, co cítíš, co je pro tebe dobré a velmi se mi na tobě líbí, že to víš. Působíš vyrovnaněji a spokojeněji než spousta z těch, co mají "na rozdíl od tebe hrdost"... máš pravdu v tom, že pokud ti není dvacet a nejsi bezdětná, opuštěním muže, kterého miluješ, on tebe, a se kterým pracujete na dalším levelu vašeho vztahu, si pomůžeš k čemu...? Po x letech opájení se vlastní hrdostí vlezeš na seznamku a velmi hrdě budeš chodit na schůzky s týpky, o kterých si nakonec řekneš, že tvému manželovi nesahali ani po paty...

J8 úplně chápu, že jsi teď ubolená, protože tvůj muž se svou exmilenkou nepřerušil kontakt (a třeba to ani nejde, nepracují spolu?). Já bych byla naštvaná a do konfrontace a "ultimáta" bych šla (pro mě jasné a tvrdé vyjádření toho, že si nepřeju, aby se nadále stýkali, protože právě se snažím vzkřísit důvěru v něj a náš vztah a tohle mi skutečně nepomáhá, a že čekám jeho respekt a pomoc - ultimátum není. Takto bych to pojala já.).
Ale ve finále člověk může pracovat jen na sobě a svých postojích. A být čitelný - jsem ochotná udělat to a to, můj postoj je takový a makový, tohle akceptovat budu, ale tohle už ne.

Nemyslím, že se bičuješ pocity viny a že se cítíš být viníkem situace. To je takovej folklor, hledat viníka a "kdo za to víc může". Jak ve školce. Prostě víš, že na celé situaci máš i ty svůj díl odpovědnosti, že jsi se v minulých letech vztahu taky nechovala jako dobrá manželka, tvůj muž taky nebyl po ten rok dobrý manžel, takže teď byste se měli rozhodnout, zda pojedete v podobných kolejích a dovede vás to tam, kde jste byli, nebo to prostě změníte, a OBA si vzájemně projevíte lásku a respekt a snahu celou situaci změnit.

Pokud ti vadí, že je exmilenka stále nějak přítomna, tak to čitelně sděluj. Neboj se mít i požadavky. Ano, jsme lidé svobodní a je jen na nás, koho do svého života pustíme, koho budeme kontaktovat, s kým budeme chodit na pivo, ale když žijeme v páru, není možné ignorovat veškeré pocity druhého. Musíme najít hranici, co ano a co už ne.
Pokud by mi muž bránil se scházet s kamarády, pošlu ho do háje a udělám si, co chci. Pokud by projevil nevoli s tím, že se stýkám s exmilence (situace hypotetická, ne z mé reality), beru to jako legitimní požadavek.

Pravda ale je i taková, že ve finále máme odpovědnost jen sami k sobě a za sebe. On za své chování (případná jeho další nevěra je jeho problém), ty taky. Jednej tak, jak chceš, z lásky, ne ze strachu, neboj se jít do konfliktu, pokud je nutný, ale zas - to je na tobě.
Ty v tom životě žiješ, ty víš nejlépe, co máš dělat