Re: Montesssori skolka a nasledne vzdelavani

Souhlasím, že neustálé chválení je nanic, leda snad jako projev lásky. Jenže děti i kladné hodnocení můžou od rodičů brát jako "pouhou" chválu. Třeba u nás - nejstarší syn je "rozený vůdce", suverén, a navíc mrcha hodně chytrý. Prostřední je spíš zamlklý medvídek, který se vedle bratra neprosadí (nebo neprosadil - teď v pubertě se to srovnalo). Snažili jsme se ho podporovat i v jiných aktivitách - je fyzicky silnější, takže na vlastní přání chodil na judo (to taky pomohlo, když bráchu prvně přepral), plavat apod., jenže on je právě hlavně dobrý v tomtéž, co brácha: pálí mu to, ale nemá k tomu tu přirozenou schopnost to prodat, takže ve srovnání s bratrem se samozřejmě podceňoval. A z toho vyplývalo i to, že se moc nesnažil, protože měl dojem, že to stejně nemá cenu. Fakt teprve ta pátá třída, kdy měl objektivní porovnání - umisťoval se na podobně dobrých pozicích jako rok předtím brácha, byl druhý v celostátním kole vědomostní soutěže apod. - mu pomohla uvědomit si, že JE dobrý. Pomáhala jsem mu s přípravou na zkoušky (je mírný dysgrafik, tak jsem ho přeučovala na comenii, aby po něm vůbec někdo jeho práci přečetl, diktovala jsem mu apod.) a vysloveně týden od týdne jsem sledovala, jak rozkvétá, jak si víc věří. Což mě právě dovedlo k názoru, že ne vždycky je nesrovnávání ten správný postup - ty děti se prostě srovnávají samy, ať děláš co děláš.