Re: Když se žena poblázní a uteče od muže i od dětí

Přiznám se, že jsem na tuhle debatu v noci před spaním dost myslela.
Je to "ženská solidarita", to, co nutí kreslit hrůzný scénáře plný domácího násilí, když se nějaká soukmenovkyně nezachová tak, jak má? Nebo jsme už tak zvyklí na to, že je svět samá přetvářka a tak automaticky bereme "vodění se za ručičku" jako kamufláž a ne jako výraz lásky a sounáležitosti?
Vybavil se mi jeden příběh ze starých kriminálních spisů, stal se asi před 130 lety. Matka se třemi dětmi, chudá ženská, která se živila jak se dalo, si našla chlapa, který rozhodl, že půjdou za prací do ciziny. Jenže nejmenší dítě, čtyřletý, je cestou zdržovalo a chlap tedy ženský řekl, ať se ho zbaví. Tak ho utopila. Shodila ho z mostu. Ale předtím mu ještě zula botičky, protože botičky byly drahý.
Myslím, že jeden ze znaků dospělosti a určitý životní zralosti je umět si přiznat, že lidi jsou schopní udělat i velice ošklivý a nepěkný věci. Dokonce se můžou chovat i z našeho pohledu iracionálně a nemusí k tomu hned mít důvod jako vystřiženej z nějaký blbý červený knihovny.
Paní z příběhu docela dobře mohlo pálit dobrý bydlo. A stejně tak nemusela mít ke svý dceři stejně silnej vztah jako k synům. To se taky stává, že má rodič některý dítě radši. A dělají to i ženský. Tenhle alibismus, omlouvat všechny věci tím, že byla určitě týraná, nešťastná a kdesi cosi mi přijde strašně lacinej.