Re: Kolegialita v práci

Mám pocit, že někteří lidé to tak prostě mají, že potřebují mluvit o všem, co dělají. Někdo to dělá, aniž by tím něco sledoval, někdo si v sobě třeba nese komplex přehlíženého (často prostředního) dítěte. No a někdo tím i něco sleduje, minimálně to, aby o něm nadřízený věděl. Čím dál víc mám pocit, že není třeba se přetrhnout a vše na maximum, ale že je potřeba umět prodat i to minimum.

Já sama třeba hodně ráda mluvím o tom, co dělám (a často ani nevnímám, komu to říkám ), aniž tím něco sleduju. Často se přistihnu, že to dělám a když nad tím přemýšlím, tak je to asi proto, že je to můj způsob prožívání, že vlastně tím, jak o tom mluvím, si znovu zažívám ty přijemné pocity. No a pak jsem si taky všimla, že když jsem jednou v návalu emocí o své práci mluvila s nadřízeným, tak od té doby se mnou jedná úplně jinak a najednou jako by konečně tu moji práci i vnímal. Přitom ne že by před tím nebyla vidět nebo nebyla vůbec udělaná. Takže jsem zažila i ten vnější efekt, pro který to asi někteří dělají.

Mám několik kolegyň, které vedení o své práci vyprávějí pravidelně a fakt dokážou i naprosté banality a samozřejmosti podat, jakoby vyhrály třetí světovou. A vedením je to se stejnou důležitostí přijímáno .