Dát, či nedat, toť je oč tu běží...

Běží tedy o to, že budeme jako každoročně slavit Vánoce s přítelovými dětmi, a poslední dobou se situace vyvrbila tak, že u přítelova potomka to vypadá na rozvod. Jeho partner/ka se dlouhodobě chová prostě šíleně, ubližuje svým chováním nejen jemu, ale hlavně i dětem a v návaznosti na to celé širší rodině. To společné slavení Vánoc je podle mě taková labutí píseň jejich vztahu. Přítelův potomek je v té situaci, co byla většina z nás rozvedených - váhá mezi vztekem na partnera a nadějí na zachování vztahu. A do toho mají dvě malé děti a ty si zaslouží prožít hezké Vánoce.
S tou dotyčnou osobou jsme si vždycky dárky dávali, a myslím, že i letos mi dárek chce dát. Já k ní cítím obrovskou nechuť a mám na ni vztek. S přítelem kvůli ní proběhlo i pár hádek, jsme z té situace oba unaveni.
Teď mám silné řeči, že dotyčné nic nedám. Nebo že jí dám nějaký dárek s urážlivým podtextem. (jako třeba Valkýra dostává tablety na hubnutí). Ale nevím, jestli nevyměknu, a přeci jen pod ten stromek něco nezabalím. A taky, jestli to není dětinské, nic nedat. Nebo naopak pokrytecké, něco dát, když dotyčnou bych nejraději vystřelila někam na měsíc.