Re: pondělí

Leni,
to že se táta srovnal mě pobavilo . V to už fakt nedoufám. Já už to beru jako takovou tragikomedii. Už si nevyčítám, že se mu věnuju málo, špatný pocity mívám jen proto, že čas věnovaný jemu je vlastně promarněný a dal by se využít lépe. Ségra je v horší situaci a bohužel o něj pečuje zbytečně až moc. On by spoustu věcí zvládal sám, ale zvládá jen to, co se mu chce a co ho baví. Například nakupovat ho nebaví, a tak zavolá ségře, aby mu nakoupila. Na tom by nebylo nic špatnýho, až na to, že ho nebaví vymýšlet, co by chtěl, a tak ségru zaúkoluje, aby mu prostě "něco" koupila.
Ještě než odjel na tu dovolenou, tak si nechával vozit obědy. Chutnaly mu a bylo to super. Jenže se mu nelíbí, že jsou to velký porce a nechce se mu jíst půlku hned k večeři nebo druhý den k obědu (nebude jíst stejné jídlo) a "neumí" si to dát do mrazáku. (rozuměj - je líný si to pak ohřát). Takže už si je neobjednává.
No a ségra mu vlastně posluhuje. Myslím, že by bylo správný, kdyby si třeba napsal seznam (třeba na týden dopředu), co by mu měla koupit a ona by mu to přivezla. Takhle se stává, že si najednou v poledne vzpomene, že už tam nemá co jíst a volá ségru, aby mu něco sehnala :-/.
Blbý je, že ty jeho řeči, jak je mu blbě a nic nemůže, už nikdo moc nevnímá. Takže až mu bude fakt zle, tak to nikdo nepozná. Ale za to si může sám.
Stále nechápe, že si lidi myslí, že když zvládl náročnej poznávací zájezd někde na druhým konci světa, tak se o sebe zvládne postarat i tady.

No a taky jsem zvědavá, kdy mu dojdou peníze. Docela utrácí. Nikdy moc neuměl s penězma hospodařit, vlastně všechno šlo vždycky z platu mamky a on měl svůj plat jen jako kasičku na své dovolené. Pro sebe si ale vždy potřebné věci koupil. Takže když se mu teď špatně leželo, tak si pořídil novou postel s elektrickým roštem bez mrknutí oka. Ale když byla mamka nemocná a špatně se jí vstávalo z postele, jak byla slabá, tak jí ji nekoupil :-(. Když si vzpomenu, jak už pak nemohla chodit a potřebovala třeba chvíli sedět a dvacet minut se přesouvala z lehu do sedu a pak zase zpět, což ji zase vyčerpalo, je mi do breku. Já vím, že ona byla skromná a vždycky přemýšlela hrozně realisticky, takže tu postel nechtěla, protože věděla, že to je jen na chvíli.. Ale kdyby jí ji prostě koupil a řekl, ať se nebojí, že je třeba domluvenej s někým, kdo si ji pak vezme a nebo že si ji nechá sám, tak by to pro ni bylo takový ulehčení..

Já už mu zkoušela říct, že je náročný s ním mluvit jen o negativních věcech a že musí chápat, že mu nemůžeme volat každý den. Stěžuje si, že mu voláme, jen když se nám to hodí. Tak jsem mu vysvětlovala, že ano, že máme svoje životy, rodiny, práci, .. a nemůžeme se mu věnovat vždycky, když on chce. A že se snažíme, co můžeme a on je stejně pořád nespokojenej. Když mu dopředu řeknu, že se týden neozvu, protože budeme mít doma studenta na výměnu, pak zavolám o dva dny dřív, tak místo toho, aby byl rád, že volám, tak mě hned jak zvedne telefon zpraží tím, že mi vyčte, že si na umírajícího tatínka ani nevzpomenu..
On chybu nikdy neuzná, takže pak se akorát dočkám toho, že si v hlavě vymyslí nějaký vysvětlení a důvody, proč dělá, co dělá, a pak nás tím zase nějakou dobu krmí.

Takže pořád dokolečka dokola... Mně už to přijde fakt vtipný. Ale myslím, že pro nezávislého pozorovatele můžu vypadat jako necitelná dcera.