Instanbulská úmluva - jiný hlas z ŘKC

V souvislosti s diskusí ohledně nedávného kázání v katedrále sv.Víta sem chci vložit text, reagující na letáček šířený v některých kostelích; text považuji za věcný a dobře vysvětlující některé otázky kolem úmluvy.

Nejdřív odkaz na letáček: https://zachovejmetradicnirodinu.cz/_files/200000049-870cc87f79/letak_podpora_manzelstvi_muz_zena.pdf

a k němu text ze 22.9., jehož autorem je Martin Peroutka, pastorační referent farnosti Vršovice:

---------------

Vaše Eminence pane kardinále,

odvažuji se na Vás obrátit ohledně Vašeho úvodníku v posledních Actech Curiae. Mimo jiné zde zdůrazňujete důležitost materiálu týkajícího se Istanbulské úmluvy. Jak jsem dále vyrozuměl, tímto materiálem je míněn letáček „Podpořme manželství muže a ženy“ s neuvedeným autorem a vydavatelem (dle odkazu na web je jím jakýsi spolek Středoevropská inspirace).

Jako křesťan samozřejmě oceňuji snahu chránit manželství a rodinu před útoky zvrácených ideologií a před pokusy o sociální inženýrství. Přečetl jsem si „Istanbulskou úmluvu“ a dospěl jsem k závěru, že je v ní řada příliš širokých a nejasných formulací, které při vytržení z kontextu skutečně umožňují ideologickou dezinterpretaci. Nepíši Vám tedy jako zastánce „genderové ideologie“, nebo obhájce Istanbulské úmluvy.

Píši Vám jako člověk zvyklý číst a analyzovat texty. Obávám se, že dnešní doba trpí vzmachem různých nekonzistentních ideologií mimo jiné proto, že masivně rezignuje na poctivé a systematické ověřování faktů, a na odpovědnost za pravdivost vlastních výroků. Jakoby dnes bylo možné říkat nepravdu, pokud je to pro dobro věci. Ale takové uvolnění pódia pro lež, podvod a přetvářku nemůže v konečném důsledku směřovat k dobru a přál bych si, aby právě církev byla institucí, která ve světě dezinformací a účelových tvrzení zachovává skutečnou pevnost, pravdivost a autenticitu. Bohužel letáček „Podpořme manželství muže a ženy!“ vykazuje všechny známky účelové, vědomě zkreslující manipulace.

Letáček začíná citátem výroku papeže Františka, který nikdy nezazněl. Jde o montáž ze dvou výroků vyřčených v různých kontextech (jak je na letáčku přiznáno v uvedení zdroje), obě části jsou navíc nepřesnými parafrázemi. Spojování různých vět, vyřčených v různých kontextech do jediného výroku je již samo o sobě krajně problematické, ale uvádění takto vytvořené parafráze v uvozovkách, jako by šlo o přímou citaci, je vážný prohřešek proti citační etice a již tato manipulace s papežovými výroky by podle mého názoru měla postačovat k tomu, aby církevní autority šíření tohoto textu nepodporovaly.

V části nadepsané „Genderové teorie“ je prosazování Istanbulské úmluvy nepřímo spojováno s tlakem LGBTQ+ organizací a Istanbulská úmluva je v celém letáku kritizována především jako nástroj pro šíření ideologie podle které „muži a ženy neexistují, pohlaví neexistuje...“. Ve skutečnosti je text Istanbulské úmluvy v této věci až překvapivě tradiční. Úmluva je také LGBTQ aktivisty hlasitě kritizována za to, že tuto problematiku kompletně opomíjí (ačkoliv práva homosexuálů a transsexuálů v muslimských zemích, na které je úmluva primárně cílena, jsou jistě problém palčivý, který za pozornost stojí).

Leták velmi správně uvádí, že text Istanbulské úmluvy rozlišuje pojem gender a pojem genderová identita. Zcela však opomíjí fakt, že v textu je uvedena explicitní definice pojmu „gender“ pro účely úmluvy, která uvádí dvě pohlaví: ženy a muže. Protože tato definice neponechává k zamlžování duality pohlaví žádný prostor, je zřejmé, že ideologicky problematický pojem je „genderová identita“. Tu však Istanbulská úmluva zmiňuje na jediném místě, totiž v článku 4, odstavci 5, spolu s dalšími kategoriemi užívanými v současném diskurzu, kterým úmluva upírá vliv na rozhodování ohledně opatření na ochranu práv obětí. Položme si tedy otázku, co na této zmínce připadá autorům letáčku nebezpečné a problematické? Fakt, že dle Istanbulské dohody nelze rozhodovat o ochraně obětí na základě jejich genderové identity? Pokud autoři považují tento pojem za nesmyslný a nebezpečný, jistě si nebudou přát, aby v rozhodování o osudech obětí hrál jakoukoliv roli a budou tedy v tomto bodě souhlasit s textem úmluvy. Nebo autorům vadí samo použití pojmu „genderová identita“? Je snad tento pojem natolik toxický, že je lépe jej vůbec nezmiňovat, byť za účelem popření jeho vlivu? Toho se ale dopouštějí i sami autoři letáčku, v němž je toto slovní spojení vícekráte než v celé Istanbulské úmluvě. Nezbývá tedy než konstatovat, že problematický pojem „genderová identita“ je použit v kontextu popření jeho vlivu a pojem „gender“ je definován na bázi dichotomie pohlaví, přičemž sama možnost rozlišovat „sex“ a „gender“ není znakem genderové ideologie, při zachování vzájemného spojení připouští tuto možnost i papež v odkazované Amoris laetitia. V letáčku jsou tyto pojmy líčeny prizmatem extremistické ideologie, ačkoliv definice a způsoby užití těchto pojmů v Istanbulské úmluvě jsou s extremistickou ideologií v příkrém rozporu (a to se také projevuje v kritice Istanbulské úmluvy ze strany LGBTQ+ komunit).

V odstavci o nepotřebnosti úmluvy je ignorován fakt, že náš právní řád neošetřuje některé zločiny, které se u nás nevyskytují. Tyto „fiktivní zločiny“ se však v blízkém budoucnu vyskytovat mohou, mimo jiné v souvislosti s tvorbou větších muslimských komunit, žijících dle zvykového práva. Pro spoustu, zejména muslimských zemí, by přijetí a důsledné prosazování zásad uváděných v Istanbulské úmluvě bylo výrazným pokrokem (např. odstavce týkající se obřízky, vražd ze cti, nucení ke sňatkům atd.), bylo by však těžké na podpis a dodržování úmluvy v těchto zemích apelovat, pokud ji sami odmítáme.

Až potud by bylo možné vnímat zavádějící vyznění letáčku jako dílo omylu. Oddíl „Náš příští život podle Istanbulské úmluvy“ však nemůže nechat žádného kritického čtenáře na pochybách, že jde o tendenční ideologický text, ochotný použít jakoukoliv kritiku, třebas i zcela neoprávněnou a vylhanou. Autoři letáčku si představují smyšlený řetězec událostí dle nejhoršího scénáře, který vede ke katastrofickému a zcela hypotetickému budoucímu stavu a následně tento stav kritizují, jako by to byla skutečná intence a nevyhnutelný důsledek úmluvy. Je to učebnicový argumentační faul založený na logickém lapsu. Nezbývá než hledat v textu nějaké opravdové zmínky, které by dalekosáhlé spekulace autorů podporovaly. Bohužel je to většinou hledání marné.

V rozporu s oddílem „Vedete děti k tomu, aby přijímaly vlastní tělo...“ se v Istanbulské dohodě nikde nepíše, že pohlaví je přibližná biologická kategorie. Standard sexuální výchovy WHO není v úmluvě vůbec zmíněn. V rozporu s oddílem „Vedete dívku k tomu, že jednou bude dobrá manželka a matka“ není v textu dohody žádná zmínka o mateřském instinktu.

Tvrzení, že uplatňování práv a povinností rodičů vůči dětem povede podle Istanbulské úmluvy k jejich odebrání je natolik nesmyslné a nelogické, že ani nevím, jak proti němu argumentovat. V textu úmluvy samozřejmě není taková formulace, ani žádná, kterou by tak bylo možno interpretovat.

V rozporu s oddílem „Požadujete, aby škola respektovala...“ se Istanbulská úmluva nezabývá svobodou vyznání a dotýká se jí pouze v tom bodě, že vyznání nepovažuje za polehčující okolnost při spáchání zločinu. Oddíl o vzdělávání je skutečně formulován v úmluvě vágně, ale v žádném případě není možné tento oddíl skokově interpretovat jako popírání svobody vyznání.

Stejně tak Istanbulská úmluva nezpochybňuje biologii člověka, naopak, v celém textu důsledně hovoří o mužích a ženách a nezmiňuje žádné jiné „varianty“.

Následný bod tvrdí, že úmluva výslovně zakazuje smírčí řízení a mediaci. To je prokazatelná nepravda. Úmluva zavazuje státy, aby učinily opatření k zákazu povinných postupů alternativních řešení, včetně mediace a smírčího řízení, nezakazuje však ani mediaci ani smírčí řízení jako takové. Istanbulská úmluva v žádném případě nezakazuje poskytování poradenských a terapeutických služeb, naopak zavazuje státy k zajištění přístupu k psychologickému poradenství pro oběti násilí (článek 20, odstavec 1).

Na konec jsem si nechal výhružnou otázku, zda „Budeme mlčet tak dlouho, až budeme jako křesťané a normální lidé postaveni mimo zákon?“. Na tomto bodě je dobře vidět, k jakým sebe-porážejícím důsledkům vede tento typ apokalyptické rétoriky. Istanbulská úmluva, na rozdíl od většiny výše uváděných bodů, skutečně explicitně hovoří o stavění určitých jevů mimo zákon. Důsledně vyjmenovává, které konkrétní činy mají být považovány za trestné činy. Jsou to: znásilnění, nucení k sexu, vynucený sňatek, mrzačení ženského genitálu, násilný potrat a násilná sterilizace, napomáhání těmto skutkům a vědomý pokus o tyto skutky. Dále jsou jako trestné zmíněny stalking a psychické násilí. Sexuální obtěžování má být vystaveno trestnému či jinému právnímu postihu. O jiném stavění mimo zákon se v Istanbulské úmluvě nepíše. Člověk znalý textu Istanbulské úmluvy může tedy snadno dospět k jistě mylnému, ale v podstatě oprávněnému závěru, že autoři letáčku považují právě tyto výše uvedené činy za projevy křesťanství a normality.

Vaše Eminence, pane kardinále

vážím si Vaší snahy vyjadřovat se k palčivým současným otázkám, mám ale obavu, že Váš tým, který prověřuje spolehlivost a hodnověrnost doporučovaných materiálů neodvedl v tomto konkrétním případě svou práci dobře a uvedl Vás do situace, kdy napomáháte šíření falešných zpráv a účelových dezinterpretací.
Věřím, že situaci ještě není pozdě napravit a na závadné aspekty materiálu bude příležitost účinně upozornit.

V úctě

Martin Peroutka
pastorační referent
farnost Vršovice