Vejce |
|
(25.7.2012 21:34:51) chtěla bych vám vyprávět příběh mojí babičky. bylo jí kolem 20 let, když se vdala a porodila syna. pak se stalo velké neštěstí, manžel se jí nevrátil z práce- spadl z lešení. byla ale kvůli synkovi silná a žila dál. poznala se se svým druhým manželem, který synka pojal za vlastního a společně ho vychovávali. měli spolu ještě další dvě děti. bývali by žili šťastně, kdyby se ten syn ve svých 48 letech nerozhodl jít jeden večer do hospody, ze které se již nevrátil. od té události babička jen sedí a kouká před sebe. navíc jí trápí vědomí, že viník zřejmě zůstane nepotrestán. v pondělí byl pohřeb. zítra má babička svátek a chystáme se za ní. moc ráda bych jí pomohla, ale nevím jak. máte někdo nějakou radu, jak člověka v takové životní situaci podpořit? díky
|
Tulipánová |
|
(25.7.2012 21:59:51) Myslím, že ji určitě nejvíc podpoříte tím, když s ní budete trávit co nejvíce volného času. Hodně síly všem
|
|
NovákováM |
|
(25.7.2012 22:05:42) myslím, že to prostě není možné. Obejmout, pohladit, stavit se, ale nahradit nedovedete, kdybyste se snažili jakkoliv. Přesto se snažte, kontaktujte, buďte s ní.
Jinak je mi to líto, znám to taky jako dítě i jako kamarádka a doufám, že to nikdy nepoznám jako máma.
|
|
*Aida* |
|
(25.7.2012 22:57:59) Vejce, Je mi to moc lito. Moje babicka pohrbila sveho manzela, kdyz mu bylo 62 let a rok na to svou dceru, moji maminku, ktere bylo jen 39. Myslim, ze pri zivote jsme ji drzely my vnoucata. Ale strasne moc tenkrat sesla, najednou z ni byla stara shrbena starenka, pritom ji bylo ani ne sedesat... Poradit se nic neda, pokud vubec nekomunikuje, tak mozna nejake prasky na chvili a pak byt co nejvic s ni.
|
mraveneček +2 |
|
(25.7.2012 23:07:17) Mé babičce se zabila dcera se zeťěm. Zůstali 2 vnuci o které se musela postarat. Ti ji nejvíc drželi. I po letech říkala, že zapomenout se nedá. Jen se to trochu otupí,vzpomínala pořád. Tady bych asi neváhala zkonzultovat s Dr. a nasadit dočasně nějaké léky.
|
|
|
JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(26.7.2012 6:46:41) Manželově babičce zemřel manžel na následky koncentráku a po čase jedna z dcer s manželem při autonehodě - takže se pak starala o osiřelá vnoučata(s těma si ještě užila, u jednoho i závislost na pervitinu). Zemřela ve vysokym věku, ale říkám si, že ne náhodou poté, co se obě vnoučata osamostatnila. Prostě fungovala, dokud to bylo potřeba...
|
|
Jana, 2/07+10/08+5/11 |
|
(26.7.2012 8:27:08) Každý smutek má čtyři fáze, popření, vztek, sebelítost a smíření a ty fáze trvají různě dlouho podle nátury a tak, ale obecně se říká, že nejhorší je první rok, jak prochází různá výročí a svátky a přicházejí vzpomínky a v tomhle období by se neměla dělat žádná závažná rozhodnutí, jako třeba stěhování a podobně. Máme v rodině poměrně mladou ženu, která se po smrti blízkého člověka musela brzy přestěhovat a odnesla to velice psychicky.
|
|
|