| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Prožité trauma, které si neseme z dětství

 Celkem 144 názorů.
 moninka 


Téma: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:00:07)
Každý si s sebou na každodenní cestě životem nese zkušenosti z dětství. Byl jimi formován, nemůže je jen tak odhodit. Kolik lidí se musí v dospělosti vyrovnávat s citově zničujícími dozvuky výchovy svých rodičů? Kolik lidí mylně vnímá svou hodnotu, má negativní sebepojetí, protože je rodiče bili, kritizovali je či " vtipkovali" o tom, jak jsou jejich děti hloupé, škaredé, nechtěné; zaplavovali je pocity viny, sexuálně je zneužívali nebo museli přihlížet domácímu násilí. Bohužel jen málo lidí si nakonec uvědomí, co se v jejich životě odehrává, a propojí si dospělý život s dětstvím a způsobem výchovy. Vztah s rodiči má však na jejich dospělý život zásadní vliv.
Rodiče do nás zasévají duševní a citová semínka. Rostou společně s námi. V některých rodinách se jedná o semínka lásky, úcty, samostatnosti. V řadě jiných však přicházejí ke slovu semínka strachu, povinností a viny. A u takovýchto rodičů se objevují trvale negativní vzorce chování, jimiž ovládají život dětí a páchají v životě svých dětí nemalé škody. Vysílají děti do světa s neodeznívajícím traumatem, zneužíváním, ponižováním a v nemalém počtu případů ve svém počínání pokračují i poté, co jejich děti překročí hranici dospělosti.
Děti těchto rodičů v dospělosti trpívají podobnými příznaky, ať byly v dětství přímými svědky domácího násilí, bity, odmalička ponechány samy doma, sexuálně zneužívány, ponižováni. Jejich společnými symptomy bývá nízká sebeúcta vedoucí k sebezničujícímu chování. Takoví lidé si připadají bezcenní, nemilovaní, neschopní. Jejich pocity ve značné míře pramení ze skutečnosti, že se obviňují za to, co jim rodiče způsobili či provedli..

Celé své dětství jsem byla svědkem domácího násilí. Otec byl alkoholik a já se každý den třásla a bála, co, a v jaké intenzitě přijde. Když mi bylo dvanáct, otec tragicky zahynul, což jsem považovala za vysvobození náš všech, ale hlavně mámy, kterou by jednoho dne určitě zabil. Následkem toho jsem se ve své životě potýkala s myšlenkami na sebevraždu, ztrátou smyslu života, nízkým sebevědomím. Dnes je mi 35 let a při sebemenším nervovém vypětí se neskutečně třesu, což si odnáším jako psychosomatický pozůstatek z dětství.

Hodně se píše a diskutuje o domácím násilí na ženách, ale následky na dětech a jejich dušičce se stále nějak opomíjejí.Mnohdy jsou z těchto dětí zase násilníci, alkoholici, bijí své děti, protože mají naučený takový vzorec chování, z kterého se stává začarovaný kruh.

Ráda bych se podělila o zkušenosti, jak vnímáte v dětství prožité trauma, jak ovlivnilo Váš život v dospělosti; partnerské vztahy, vztahy k vlastním dětem, názory, postoje k životu, kolik je Vám dnes let..

 Pole levandulové 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:16:35)
Mandelinko, naprosty souhlas - mne to vyformovalo tak, ze sebou nenecham orat, nikdo mi nesmi ublizit a podle toho funguju. S partnerskymi vztahy jsem nemela zadny problem, ale vzdy si davam pozor, abych byla samostatna, nezavisla, proste do niceho nejdu po hlave.
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:26:56)
...to je fakt, dopřála jsem vlastnímu dítěti otce, který není blbec. ~t~
 Pole levandulové 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:39:37)
Mandelinko, to je fakt, vyberu tatinka pro sve deti jsem opravdu dala velkou dulezitost a povedlo se. Alespon moje dcera zaziva co to znamena byt "tatinkova holcicka". Moc ji to preju, ale nekdy, kdyz ty dva vidim, mi pichne u srdce. I kdyz ja si nemuzu az tak stezovat, mela jsem fajn dedecka i babicku a minulost uz stejne nezmenim. Jen se nekdy bojim, aby ta nase mala nemela pocit, ze kazdej chlap je idealni a miluje ji, aby pak nenalitla o to vic. Na druhou stranu, zatim vypada jako typicka zenska, ktera si nenecha od kluku nic libit a spis ona ovlada sveho starsiho bratra, nez on ji.
 Jita111 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:10:19)
nápodobně~x~
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:18:14)
mandelinko,
tak on z toho člověk nemusí nutně být vystresovanej a hroutit se... jen to v něm je. ~;)
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:30:07)
mandelinko,
moje matka se provdala za chlapa, který mne týral a "tati" jsem mu měla zakázáno říkat.
Ono fakt nejde o to, že by se v tom člověk nimral a pořád na to myslel, ale spíš o to, že ten deficit nemizí tím, že si ho zracionalizuješ. Mně prostě chybí dospělej chlap, kterej by se ke mně choval hezky, aniž bych kvůli tomu musela odněkud někam skákat nebo zobat prášky. Je to prostě díra, o který víš a se kterou se musíš naučit žít.
 Nevímsirady 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:37:10)
monty můj otčím je třeba super chlap, který se o nás postaral, a zůstal s mámou, i když mu porodila nemocného syna. Za to si ho hrozně vážím, ale stejně je "jiný". Nevím jak to napsat, prostě nebyl ten vřelý typ, jak je teď k vnoučatům, nemáme nic společného, taky je hrozný puntičkář, takže pro člověka, co sám o sobě pochybuje, je tohle taky hřebíček do rakve...
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:44:12)
Bathory,
ono asi primárně nejde o tu "vřelost"... kdybych to brala do důsledků, tak dědeček mne miloval a zbožňoval a já jeho taky. Jenže byl "úchyl". Když si k tomu připočítáš celoživotní vyprávění babičky o tom, že mne stejně nikdy žádnej "normální muskej" nebude chtít, je asi celkem přirozený, že jsem se o to ani nikdy nesnažila a brala ty "nenormální". To, že mne jedinej "normální" pustil k vodě je už jen taková třešnička na dortu. ~:(
 Nevímsirady 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:46:31)
jojo ono se to nezdá, ale pokud chybí dostatečný a hodný mužský vzor ve výchově, prostě vznikne díra a člověk si to nese celý život a stále hledá něco, co by tu díru zalepilo.. ~6~
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:54:57)
Bathory,
přesně tak... měla jsem třeba vždycky ráda strýce, matčina bratra, kterej je strašně hodnej, klidnej, vyloženě "prorodinnej typ", ale v něm nebyla ta dědečkova hravost, bezprostřednost a smysl pro dobrodružství. On mne učil lézt na stromy, sázet jahody, vyřezávat ze dřeva, kradli jsme spolu v zahradě cizího baráku jablka, protože to bylo "dobrodružný", jednou mi chytil na náměstí živýho holuba, nahrával mi na pásek pohádky, abych si je mohla pouštět před spaním, když nebyl doma, maloval mi, psal básničky, společně jsme třeba dopisovali do Ladových Říkadel pokračování, na střídačku... to je moc krásnejch vzpomínek. A pro mne to prostě JE určitej etalon. Asi nikdo mi v tomhle tak nerozuměl. Nikdo nedokázal bejt tak plnej života, nápadů, který byl schopnej realizovat nebo o nich aspoň mluvit... umřel v šestapadesáti, mladej chlap. Už jsem druhýho takovýho nepoznala.
 KoproFka 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:12:49)
Monty, buď moc ráda, že jsi měla možnost tohle poznat~6~. Jako fakt.

To co popisuješ je úžasný a věř tomu, že spousta žen i když kolem sebe bude mít hodné dědečky, tatínky, strýčky i manžely, většinou tohle všechno najednou, cos zažila ty, neprožije nikdy.
Fakt.

Já měla kolem sebe, dá se říct, že hodné chlapy - nikdo mě netýral, měli mě rádi (taky mám své oblíbence, to je jasné), všechno fungovalo tak, jak má, ale tolik krásných zážitků jako ty nemám ani dohromady s nimi všemi...

Možná děda nasadil tak vysokou laťku, že nad ni se dostat je téměř nemožné....
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:16:55)
Možná děda nasadil tak vysokou laťku, že nad ni se dostat je téměř nemožné...

Koprofko,
bohužel si to myslím taky. Ať byl jakej byl, v podstatě zničil život mý mámě nebo ji aspoň zásadně poznamenal, rozhodně nebyl ideální partner a otec, ale jako parťák pro sdílení těch úžasnejch všedních maličkostí života je asi nepřekonatelnej. ~:(
 KoproFka 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:46:26)
~6~~6~~6~

Ono je lepší možná nesrovnávat a nehledat lepšího, nebo stejného - páč lidé jsou prostě "různé"...

Můj táta mě taky nikdy nepohladil, nepochválil, nikdy si se mnou nehrál, spíš mě jen popichoval a tak (přišlo mi, že má radši bráchu-kluka).... on je prostě takovej - tvrdej sedlák... ale vím, že mě má rád (prý o mě mluví se třetími lidmi moc pěkně, se mi doslechlo), je to spravedlivej, čestnej a morální člověk ... Nicméně tu absenci tátovství jsem hodně prožívala těsně před pubertou a v pubertě - kolikrát jsem ho tak vytočila, že to sám vyslovil! to, že "mě má rád", ale to není ono... Ony holky prostě potřebují být tátovi holčičky, jinak jim tohle vždycky bude chybět a bude jim to dělat paseku....

Dědeček, který mě miloval mi umřel v 5-ti letech... skoro si ho nepamatuju.... Měla jsem ale vždycky moc ráda strejdu - mamčina bráchu, to byl takovej správnej "pořád kluk"....
A babiččin druhý manžel - ten mi dědu nahradil - vždycky jsem pro něj byla ta nej - jediná holka mezi samými vnuky...
Ale ani oni nedokázali nahradit tu tátovskou náruč... to je prostě něco, co se nahradit nedá...


 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:50:37)
Koprofko,
nikdy jsem nehledala "stejného".
Jen je pro mne bylo prostě důležitý, aby byl partner v "něčem" jako děda, protože já jsem taky v "něčem" jako on. ~;)
 KoproFka 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 14:03:03)
Monty, já taky nehledala tátu... ale podvědomí je sfiňa~;)

MM je o 10,5 roku starší než já, stejně staří kluci mi nic moc neříkali, nikdy jsem si s nimi nedokázala představit společný život, dá se říct....

a teď se podrž... mm řekla kdysi kartářka, která mě mmch. vůbec nezná a nikdy mě neviděla - ani já jí, že mi to "tatínkova holčička" hrozně chybí... ne že bych si za něj hledala náhradu v něm, ale že je to prostě ve mě a že by na mě měl bejt hodnej! že mi nevědomky ubližuje a že se mi to právě proto dotýká víc, než by mělo.

Přihodila ještě pár vět o mě obecně a trefila se úplně přesně - manžel si dělal poznámky a pak mi je ukázal - to jsem si tedy sedla na zadek! V té době jsem se těmhle čarodějkám spíš smála...

 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:48:04)
A pozor, zajímavý je, že ten archetyp dědečka mne na chlapech právě nejvíc přitahuje - vlastně by se dalo říct, že od nich podvědomě očekávám to, co jsem měla s ním. On byl neskutečně činorodej, kreativní, nebyla s ním nuda, dodnes si pamatuju snad všechno, co jsme spolu podnikali. Vlastně mi z celý rodiny dal nejvíc, i když na to měl jen sedm let.
 Kudla2 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:52:55)
Monty, promiň, že se blbě ptám, ale on obtěžoval i Tebe?

Nemusíš odpovídat, jestli nechceš.
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:58:21)
Kudlo,
já si nic takovýho nepamatuju.
Ale vím, že ho hrozně hlídali a jednou, když jsme se vraceli z nějakýho výletu a já šla do lesa čurat, tak jsem si sedla na nějakej klacek a děda dostal doma strašnej kouř, protože mu to nikdo nevěřil a mysleli si, že mi to udělal on. Upřímně, nevím přesně jak to bylo, protože mi bylo pět, ale spíš tipuju, že to byl fakt klacek, protože co vím z vyprávění, tak s matkou začaly ty jeho "úchylný" sklony až když byla v pubertě nebo těsně před ní, nebyl myslím pedofil.
 Kudla2 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:00:45)
Monty ~6~~6~~6~
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 14:30:42)
Divá Báro,
já v nevidím vzor v NĚM. To jsem se asi špatně vyjádřila. Jen se mi zamlouval a stále zamlouvá jeho přístup k určitým věcem. To, že je někdo opilec nebo násilník nevylučuje, že může mít třeba hezký oči nebo milej úsměv, ne? ~;)
 Nevímsirady 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:54:28)
tak on ten alkoholický otec je třeba taky fajn, kdyby zrovna není v lihu celý den. Né já myslím, že nehledáš podobného člověka, ale člověk který má ty pozitivní vlastnosti děděčka stejné ~R^
 adelaide k. 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:00:46)
Monty to je normální :-( ale zdravý to neni.
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:04:47)
Zdravý to třeba není, ale co s tím?
Když se zřeknu toho, co chci, tak budu stejně nespokojená jako když to nemám. ~;)
 adelaide k. 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:05:29)
Monty, pracovat s tím. Dá se toho dost "narovnat".
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:09:45)
adelaide,
jediný způsob, jak to narovnat je v tom, co píše Bohunka:
"Ale mit nekoho nablizku, kdo te vezme takovou, jaka jsi. Kdo te nebude snizovat, ale bezvyhradne milovat."
Já nikoho takovýho nemám, takže to jaksi z principu nejde. Zkoušela jsem i psychology a kdeco. Řekli mi v podstatě totéž.
 Jana, 2/07+10/08+5/11 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:20:20)
Taky cítím velkou bolest z toho, že mi můj manžel nepomohl se s tím vyrovnat, že jsem mu za to nestála a nestojím. ~n~ Vlastně jako vdaná jsem na to byla sama snad ještě víc, než kdybych opravdu sama byla.
 Anthea 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:25:05)
Jano, špatná volba partnera je spíš logický následek. Asi hodně málo lidí najde v partnerovi vyspělejší osobnost, svého guru, terapeuta, nebo někoho, kdo nezneužije jeho slabin. Spíš je většinou opak pravdou - defektní dětství je jako vábnička pro defektního partnera. Už jen proto, že si na oslabeném člověku můžou něco dokazovat.~d~~6~
 Jana, 2/07+10/08+5/11 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:35:17)
jo jo, bohužel.
 Ráchel, 3 děti 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 15:47:55)
Jano, jak to teď s vámi vypadá?
 Jana, 2/07+10/08+5/11 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 16:42:28)
Díky za zeptání, teď se nic moc neděje. ~d~
 adelaide k. 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:58:43)
Monty, ona ti to máma posrala stejnou ne li větší mírou.

Neni to vlastně paradox že ji neviníš a jeho (nepritomneho) ano? On té opustil, ale ona té mlátila, ponižovala a nemilovala...
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:03:02)
adelaide,
ale já její důvody znám a dokážu je pochopit. My jsme si nikdy nebyly blízký a mně to ani nepřišlo nijak zlý - tak rozdílný lidi se po čistě racionální stránce těžko můžou "milovat", navíc v ní je díky její nezralosti a sobectví pořád to, že jsem jí zkazila život a nemohla si vzít svoji lásku (ona si nepřipustí, že s mým otcem spala dobrovolně a já za to jaksi nemůžu)... matka je v tomhle směru transparentní, to mám vyřešený dávno.
 adelaide k. 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:04:47)
A proč nemá takový alibi i on?
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:07:16)
adelaide,
protože mi to nikdy nedal šanci pochopit. On mne prostě odstřihl. A když mu proti mý vůli exmanžel volal, že má vnuka, řekl, že ho to nezajímá.
Kdyby mi na rovinu řekl, že mne nechtěl a nechce z toho a toho důvodu, jako matka, tak by to bylo úplně jiný. Já mu nic neprovedla, třeba bych dospěla k tomu samýmu jako s matkou, ale to, že mi nedal příležitost je prostě z mýho úhlu pohledu špatně.
 Jana, 2/07+10/08+5/11 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:09:09)
Někde jsem se dočetla, že 90% lidí si z dětství něco nese. Mně pomohlo o těch věcech komunikovat (psycholog, terapeut, kamarádi, Rodina.cz), jsou věci, které už mně dneska neničí (zneužití v dětství), něco řeším pořád, ale je to o hodně moc lepší. ~;((
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:16:03)
Mno, nemůžu říct, že bych svoje dětství vnímala jako trauma... vlastně si vybavuju jen jeden jedinej zážitek, kterej mne opravdu zasáhl, i když ve srovnání s tím zbytkem vlastně "o nic" nešlo.
To, že mne doma mlátili a byli tak nějak všeobecně hnusní (od mých sedmi let, dokud žil dědeček, měla jsem hezký dětství, i když byl děda sexuální deviant a spoustu věcí, co se tehdy děly mi secvakly až později, když jsem se to dozvěděla) mi celkem nevadilo, protože jsem ty lidi znala a věděla, jací jsou, proč to dělají a že za to vlastně nemůžou.
Co mne fakt hodně dlouho mrzelo a co souvisí s tím jmenovaným "traumatickým" zážitkem bylo to, že se na mne vykašlal vlastní otec. Že mi nedal šanci. Dneska už taky vím nebo aspoň tuším proč - je to prostě citově oploštělej blbeček, sám otce nepoznal, je nemanželský a pokud vím z vyprávění, taky si prošel tím, že ho v dospělosti vyhledal a otec ho vyhodil a prosil, ať už ho nikdy nekontaktuje, že by mu to "zničilo život", protože o jeho existenci jeho rodina neví - ale když jsem byla dítě, tak jsem nic z toho nevěděla a bylo to celkem nepříjemný.
On se totiž jednou zničehož nic objevil, to mi bylo tak osm, a vzal si mne na víkend na chalupu. Už měl novou přítelkyni, ta chalupa byla jejích rodičů, dodnes si dost živě pamatuju, jak to tam probíhalo a vypadalo... a i když přes město, kde jsme bydleli na tu chalupu jezdil prakticky každý víkend, nikdy se už neukázal. Než mi došlo, že už nepřijede, proseděla jsem dost sobot na chodbě u výtahu a čekala, kdy přijede "tatínek". A ten pocit naděje s každým pohybem výtahový klece a pak zklamání, že to není on je dost... nezapomenutelnej.
Pak jsem ho ještě viděla za okolností, který snad ani nebudu popisovat, bylo to tak nechutný, že se z toho moje nejlepší kamarádka, která byla při tom rozbrečela a nechápala, jak "s tím" můžu žít. No, co mi zbejvá, že jo.
Jestli mne to nějak ovlivnilo - asi jo. Nevím, co to je mít tátu, nevím co je být "tatínkova holčička", nikdo se ke mně nechoval jako k ženské (kvůli dědečkově deviaci samozřejmě všichni chtěli, abych byla kluk) ani jako k "holčičce", takže mi ty ženský věci nejdou a už asi nikdy nepůjdou.
Ale pižlat si kvůli tomu nic nebudu. ~;)
 Alraune 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:36:03)
No, já tátu měla normálního, ale taky jsem "tatínkova holčička" nikdy nebyla. Táta je hodnej člověk, ale v mnoha ohledech dost bábovka a v tomhle ohledu se můj názor na něj nezměnil asi tak od pěti let.

Pokud jde o zakladatelku, imho má pss a měla by se léčit. Trauma je zranění a jako s takovým se s ním má pracovat. Ne ho dupáním a hvízdáním potlačit, ale léčit ho.
 Ráchel, 3 děti 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 15:51:33)
Monty, to o té chalupě čtu od tebe poprvé... Docela mě to zasáhlo - protože mám dojem, že u toho výtahu sedíš dodnes...
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 15:55:44)
Ráchel,
už ne... poté, co jsem přišla o vztah, na kterým mi fakt záleželo už totiž není na co čekat.
 Ráchel, 3 děti 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 16:02:06)
Monty, já teda pořád nechápu, proč si toho posledního tak idealizuješ...Pamatuju si správně, že se "necítil na závazek"?
Táta se nevrátil, tak jsi nakonec přestala u toho výtahu sedět... ale může se objevit chlap, kterej nahoru vyjede a i když nebudeš u výtahu, tak zazvoní. Nejde o to na něj čekat, jen fatalisticky nevylučovat, že se to může stát. Stavíš to moc buď - a nebo
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 16:14:26)
Ráchel,
no, to je otázka rozhodnutí... a já se rozhodla. ~;)
Nikdo nikam vyjíždět nebude, protože reálně vzato za to nestojím. Jo, jsem možná typ, kvůli kterýmu cvoci skáčou z oken, ale pro život to není a teď už to vím, tak proč se zatěžovat s čekáním na nějakej zázrak. Věci jsou tak, jak jsou. Nemá smysl s tím bojovat se něčím utěšovat. Řekněme, že mi ten idealizovanej v tomhle směru konečně otevřel oči.
 Ráchel, 3 děti 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 16:58:40)
Monty, zase jsi mi neodpověděla na otázku - a kladla jsem ti ji v průběhu těch iks měsíců několikrát. Ne, že bys musela - ale všimla jsem si toho...
Říkám, že nejde o to čekat, ale prostě nevylučovat... Můžeš mi prosím vysvětlit, čím a jak ti dotyčný "otevřel oči"? To, že "za to nestojíš" od tebe slýchám odnepaměti, takže to nejni žádná novinka - a je to přesně to přesvědčení, který jsi do sebe nasákla mj díky tvýmu otci...kterýmu jsi za to nestála - ne proto, že TY bys byla špatná, ale protože to je debil, kterýho vůbec nenapadlo, o co přichází...
Holka, co nějaká důstojnost a vědomí vlastní hodnoty? V mnoha ohledech jsi myslím z tvý příšerný situace v dětství vyvázla dobře, ale tohle se za tebou furt táhne jak smrad...
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 20:53:15)
Ráchel,
ty to ale vnímáš jinak, než jak to myslím - problém není v tom, že bych byla "špatná". Je v tom, že jsem "jiná". Z obecného hlediska mám všechny vlastnosti, který jsou pro partnerský vztah nežádoucí. A to nebudu a ani nechci měnit. Už jsem přijala jako fakt, že je to neakceptovatelné, ale právě proto, že na tom neshledávám nic špatného s tím nemíním vůbec nic dělat.
 Ráchel, 3 děti 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 21:53:00)
Monty, aha, už to chápu líp. teda jako jseš origoš, o tom žádná, ale zatím jsem si nevšimla, že bys vykazovala nějaké vlastnosti, které se apriori vylučují se vztahem. a že už se tu "známe" kolik let. třeba jaká tvá tak nevhodná vlastnost podle tebe zapříčinila, že pan ideál vzal nohy na ramena?
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 22:01:08)
Ráchel,
myslím, že to hlavní je moje práce - on (a nejen on) prostě preferuje seriózní práci s trvalým příjmem. To, co dělám, je prostě příliš "nekonvenční" a nestravitelný. A z toho se odvíjí všechno ostatní...
 Ráchel, 3 děti 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 22:06:21)
ježkovy voči Monty, tak to je teda důvod ~8~ promiň, ale mám v rodině i kolem sebe tolik lidí, který nemají tu "seriózní" práci - a neznamená to, že nemají protějšek, který to akceptoval.
 Ráchel, 3 děti 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 22:07:26)
jo a teda já taky mám poněkud nekonvenční aktivity, seriózní práci s trvalým příjmem mít asi nikdy nebudu a muž mě v tom ještě podporuje ;)
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 22:09:15)
Ráchel,
no, pokud už to někdo "podporoval", tak ale rozhodně nemínil nést následky s tím spojený.
 Ráchel, 3 děti 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 22:20:29)
no tak to teda pak ale není podpora, ale kecy, žejo. u nás v rodině se to hemží různejma svobodnejma povoláníma, takže mně to vždycky přišlo naprosto normální... pokud tě někdo s tímhle nebere, tak prostě nebere kus tebe samotný - a to ať se jde bodnout... není to pak ten pan ideální.
 Kudla2 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 8:03:21)
Monty, jaké tak hrozné konsekvence má povolání ghostwritera na volné noze (což jsem vyrozuměla, že děláš)?

 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 9:28:14)
Kudlo,
tak já nedělám jen tohle, ale to celkem vedlejší.
Ten základní problém je v tom, že jakýkoli vztah ubírá čas na práci a tudíž ad jedna zmenšuje příjmy a ad dvě přináší určité komplikace v tom, co se k tomu váže - různé cesty po republice, promo akce, setkávání se s lidmi, kteří se na těch projektech podílejí atd. A zatím jsem nepoznala nikoho mimo obor, kdo by tohle dokázal přijmout, dokonce i přesto, že od nikoho nečekám, že se na tom bude podílet a nepotřebuju se o tom doma bavit nebo to rozebírat.
Jak jsem psala Ráchel - PB například chtěl, abych psala "svoje věci", ale nepobíral už, že si nemůžu dovolit psát svoje věci, nejsem-li rentiér nebo nemám-li partnera, který se postará o složenky. A to jsem tehdy ještě jezdila do práce, takže jediný čas, kdy jsem teoreticky mohla dělat "svoje věci" bylo večer a to zas vyžadoval, abych se věnovala jemu. Teď můžu psát svoje věci, protože mám veškerý čas jen pro sebe. V tomhle směru to nejde jinak, den není nafukovací.
No a druhá věc je v tom, že nejsem milovník stereotypu, takže jaksi pokládám za běžnou normu neválet se jen doma u televize a ten volný čas s partnerem sdílet i jinde a jinak. Neznamená to, že nejsem ochotná nebo schopná uvařit, uklidit... ale není to pro mne smysl života. To bohužel vzbuzuje v lidech dojem nepatřičného "bohémství", protože většina jich doma u televize sedět chce.
A teď dilema - nebudu nikoho nutit, aby tam neseděl, ale taky tam nebudu denně sedět s ním, protože mne to nebaví. Ta "rozlítaná práce" je součást mého přístupu k životu, mne baví být "někde" a pokud možno pokaždé někde jinde.
 Kudla2 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 10:02:41)
Monty,

ale to přece není tou prací jako takovou, to je celkovým přístupem!

To by totiž znamenalo, že překážkou partnerského vztahu je automaticky jakákoli práce, která není od-do a vyžaduje cestování, a přesto i takoví lidi často partnera mívají.

Samozřejmě že jsou debilové, kteří partnerce netolerují téměř nic, ale o takového by sis asi neopřela ani kolo už z té podstaty.

Psaní "svých věcí" je svým způsobem luxus, který si člověk může dovolit až teprve když zaplatí složenky a postará se o ty, které k sobě připoutal (myšleno děti, partner se o sebe dokáže postarat sám, ale vztah někdy přece jen nějaké to společné trávení času vyžaduje).

Teď třeba můžeš psát své věci téměř po libosti, když Ti do toho nikdo nekecá, je to tedy tak, že plodně tvoříš, nebo je to spíš výmluva (a to nereju, to důvěrně znám, pocit, že bych "dělala něco svého", jen kdybych na to měla čas - a pak najednou ten čas mám, ale nepřichází inspirace nebo je mi líno).

Den fakt není nafukovací a nedaří-li se do něho narvat vždycky všechno, co by člověk chtěl - práci pro peníze, péči o dítě, postarání se třeba jen o základní jídlo a čistotu, koníčky, práci pro radost - není to přece ničí vina, jen si člověk, pokud toho chce stihnout hodně, musí stanovit priority.

Jo a neznám nikoho, pro koho by bylo vaření a uklízení smyslem života, o tom to fakt není.
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 10:12:41)
Kudlo,
no vidíš, ale ona to výmluva není - po pracovní stránce teď jedu jako fretka. Až tak, že občas nestíhám věci, které jsem slíbila udělat, protože do dvou ráno sedím u PC a píšu. ~;)
Pro mne byla priorita vztah, ale ta práce tím prostě trpí - ale byla jsem schopná a ochotná ji obětovat. Možná bych si našla i "solidní" místo v nějakém nakladatelství. Jenže jemu jsem nestála za to, i když jsem byla ochotná tohle udělat.
Ono se bohužel od časů, kdy psal Jan Pravoslav Koubek o vztahu Boženy Němcový s manželem: "Řádný muž chce řádnou manželku, ale žádnou spisovatelku." zas tak moc nezměnilo. ~:(
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 10:16:41)
Našla jsem to na webu dokonce celý... ~;)

"Kdožby, vida tuto manželku,
Zamiloval sobě Staelku,
Co spisuje verše, novelly,
A domácí vábí přátely?
Řádný muž chce řádnou manželku,
Ale žádnou spisovatelku; -
On chce ženu k milování, k práci,
Hodnou, pilnou jako Popelku,
Ne však těkající křepelku,
Za níž by se táhli křepeláci,
Dokud její tvář by neuvadla,
Pak by z nouze manžela dopadla,
Od svých gentlemanů zahozena,
Ve své prudké lásce ochlazena.

Žádnou Minervu neb Pandoru,
Ježto se svou puškou otevřenou
Otevřela strastem závoru,
Kteréžto se nyní na svět ženou!"
 Kudla2 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 10:33:24)
hezký, ale tam je otázka, jestli vadilo spíš to spisovatelství nebo ti křepeláci.

Takže Monty, Ty de facto říkáš, že jsi vlastně v podstatě úplně konvenční "ženuška", ochotná vzdát se kvůli "pánovi tvorstva" obrovské části své podstaty, rozumím tomu správně?.
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 10:35:54)
Kudlo,
ne, ale jsem schopná a ochotná hledat nějaký kompromis, který by nebyl proti srsti ani jedné straně.
 adelaide k. 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 10:28:15)
Monty, spokojeně vdaných žen s "volným"povoláním je celkem dost. Jasněže to někteří chlapi neskousnou, ale to by s dalo říct o čemkoliv.
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 10:31:16)
adelaide,
jistě - je to jako se vším, buď máš štěstí nebo ne. ~;)
 adelaide k. 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 10:35:32)
Ano, jak jinak ~j~
 Kudla2 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 10:38:02)
"Ono se bohužel od časů, kdy psal Jan Pravoslav Koubek o vztahu Boženy Němcový s manželem: "Řádný muž chce řádnou manželku, ale žádnou spisovatelku." zas tak moc nezměnilo."

Ale Monty, šosáci existovali vždycky a vždycky existovat budou, navíc Němec to ve vztahu s Němcovou jistě taky neměl jednoduché a rozhodně ho nevnímám jako jednoznačně zápornou postavu (do čehož ovšem Koubek neměl co strkat rypák, to byla jejich věc).

Naproti tomu třeba taková George Sandová byla v tomto směru mnohem nekonvenčnější než asi kdokoli z nás, a chlapy by mohla, kdyby chtěla, odhánět klackem.

Asi to bude přece jen ještě v něčem jiném ~;)
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 10:42:26)
"chlapy by mohla, kdyby chtěla, odhánět klackem"

Otázkou je, jaké chlapy a co od nich očekávala - a oni od ní.
 Kudla2 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 10:47:08)
tak já nevím, z těch mnoha třeba Alfred de Musset nebo Chopin, ti ji snad mohli uspokojovat i duchovně?
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 10:49:35)
Kudlo,
ale já mám kolem sebe taky spoustu chlapů, co mne můžou uspokojovat "duchovně".
Jenže zrovna tohle jako prioritu nemám. ~;)
 Zufi. 


Monty 

(1.11.2012 10:49:51)
Mimo téma, pardon.
Že tě vidím, Monty, nevím, jestli se syn zajímá o historii, ale v tvém městě je v muzeu na náměstí nová expozice husitství a je to fakty super, moc moc pěkné!
 Monty 


Re: Monty 

(1.11.2012 10:51:25)
Zufi,
dík moc... ale nezajímá. Bohužel tohle nezdědil. ~;)
 Zufi. 


Re: Monty 

(1.11.2012 11:04:27)
:-)
 Ráchel, 3 děti 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 12:38:45)
Monty, to, co popisuješ, jistě není snadné s partnerstvím skloubit, ale jde to, je-li vůle na obou stranách. Na straně pana ideálního vůle nebyla, tudíž to nebyl pan ideální. To neznamená, že pan ideální neexistuje.
Mně kdysi zvedl sebevědomí můj děda, když jsem mu líčila, jak mě ve škole ostrakizujou a vůbec považujou za nehodnou jakéhokoliv přátelství. Prohlásil, viditelně pohoršeně, že jsou teda úplně pitomý (to bylo pro něj sprostý slovo :), když neviděj, jaká jsem skvělá, chytrá atd. holka - a že to je teda jejich mínus, že se se mnou nebaví. S úspěchem lze aplikovat i na jiné vztahy.
To, "žes mu za to nestála", je prostě jeho pitomost a nijak to nevypovídá o tvé hodnotě ani o tvých šancích na to, že budeš jednou "and they lived happily together ever after". howgh
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 12:44:33)
To, "žes mu za to nestála", je prostě jeho pitomost a nijak to nevypovídá o tvé hodnotě ani o tvých šancích na to, že budeš jednou "and they lived happily together ever after"

Nepřesně formulováno - on za to stál mně.
O mé hodnotě to nevypovídá, ale o preferencích asi dost.
Takže žádné reálné šance nejsou a čím dřív se s tím člověk vyrovná, tím líp. ~;)
 Kudla2 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 14:21:24)
Jasně, máš úplnou pravdu.

Jeden chlap tobě za cosi stál (za co vlastně?), ty jemu ne, takže to znamená, že za nic nestojíš a nikdy už si nikoho nenajdeš.

Skutečně ti asi nezbude nic jiného, než se s tím vyrovnat.
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 15:03:11)
Kudlo,
asi to píšu blbě, mně nedochází, že se neznáme a vy nemůžete číst mezi řádky. ~;)

"Jeden chlap tobě za cosi stál (za co vlastně?), ty jemu ne, takže to znamená, že za nic nestojíš a nikdy už si nikoho nenajdeš."

To neznamená, že za nic nestojím, ale že "nestojím" za to, co pokládám osobně za důležité - a není to jen tahle poslední zkušenost. Jaksi to v mužích očividně neprobouzím a je dost naivní čekat, že se to bude s přibývajícím věkem lepšit.
 Kudla2 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 15:39:21)
jenže Ty sice víš, co nechceš (což je OK), ale nevíš co chceš, ale nedáš pokoj, dokud to nedostaneš.

Jsi strašně nečitelná - klíč Tvého problému s muži bych skoro hledala tímhle směrem.
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 15:43:41)
Kudlo,
ale já právě vím velmi přesně, co chci.
Jenže jsem realista a vím, že by bylo velice těžký mít stoprocentně to, co chci, tudíž jsem schopna "ubrat" v těch méně důležitých věcech, ale pořád trvat na těch důležitých.
Potíž je v tom, že to jaksi není oboustranně akceptováno - nejsem "nečitelná", ale řekněme "nestandardní". Lidi to blbě snášej. Podívej, mně po rozchodu nikdo z lidí, co mne znají a jsou se mnou v kontaktu neřekl, že chyba je v tom, že jsem "nečitelná", ale v tom, že jsem "těžko zvladatelná". ~;)
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 15:49:06)
...úplně jednoduše řečeno - můžu někomu vyhovovat/imponovat jako člověk, ale nemám nic, v čem bych mohla fungovat jako ŽENA. ~;)
 Medunka_ 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 16:28:29)
Monty a můžeš být, prosím, konkrétní? Nenapadá mě, co by to mohlo být: "nemám nic, v čem bych mohla fungovat jako ŽENA. ~;)"
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 16:34:29)
Medu,
nevzbuzuji v nikom potřebu mne ochraňovat, hýčkat, pomáhat mi, nepůsobím bezbranně, bezmocně ani oddaně.
Plus nemám naprosto žádnou potřebu k někomu vzhlížet, někoho obdivovat, někomu podkuřovat.
Prostě mám zkušenost s tím, že se vedle mne muži cítí blbě. Je to přesně o tom, co tu už tolikrát zaznělo: "Ona mne potřebuje, ty jsi silná, ty to zvládneš."
Já NEPOTŘEBUJU, jen chci... a to je málo.
 Medunka_ 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 16:39:23)
Aha, Monty. Už chápu, fakt je, že samostatnost se některým ženám vrací jako bumerang. Mám několik kamarádek, které muž přesně kvůli toho opustil. Byly silné, uměly si poradit samy = měl za to, že ho nepotřebují. Že je úspěch žen nemotivuje k výkonům. Osobně to nechápu, ty ženské jsou super, mají všech pět pohromadě, inteligenci, šarm... Je to smutné... chjo
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 16:41:55)
Byly silné, uměly si poradit samy = měl za to, že ho nepotřebují.

Medu,
přesně tak. Jakkoli je to smutný, tak to tak u převážné většiny populace funguje.
Pro mne je to nepochopitelný, netoužím po tom, aby mne někdo POTŘEBOVAL, ale právě po tom, aby CHTĚL... a není to akceptováno, bohužel.
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 16:39:41)
Víš, to je právě to "vím, co chci".
Nechci muže, ke kterýmu budu vzhlížet a nechci ani nikoho, kdo bude vzhlížet ke mně.
Chci - chtěla jsem - rovnocennýho partnera, vyrovnanej vztah, kde nikdo není ani slabší ani silnější (tím nemyslím, že musí oba stejně zvládnout, umět a vědět, ale že ty role nejsou jasně dané a jsou vzájemně vyvážené), ani dominantní ani submisivní.
A to JE problém.
 Lída + 4 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 17:31:18)
Hele, Monty, tím to asi nebude ~;) Já nepůsobím dojmem, že bych potřebovala nějak ochraňovat, hýčkat nebo podobný blbosti (a je mi to obvykle dost protivný, pokud to někdo zkusí), a stejně tak nemám potřebu k někomu vzhlížet, někoho obdivovat, a už VŮBEC NE někomu podkuřovat (kromě případů, kdy to třeba dělám kolegům ze srandy, a oni to samozřejmě vědí). A fakt jsem si nevšimla, že bych měla nějakou nouzi o chlapy...
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 18:11:30)
Lído,
to je viz Sandová - co to je "mít nouzi o chlapy"? Nebo "nemít nouzi o chlapy"?
Upřímně řečeno, mě můžou všichni chlapi, co "něco" (obvykle sex, že) chtějí, vlízt na záda, protože to jejich "něco" nechci. ~;)
 Lída + 4 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 18:12:58)
Monty, takový, o který bych stála, můžu víceméně přehazovat vidlema ~;)
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 18:15:29)
Lído,
tak to já fakt nemůžu.
Nějak mne nenapadá ani JEDEN.
 Tragika 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 18:18:44)
Monty, ty jsi už svého bývalého od rozchodu neviděla ani s ním nemluvila?
On se prostě úplně vypařil z tvého života?
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 18:19:50)
Tragiko,
jo, vypařil. Jen poděkoval za přání k svátku a napsal mi na FB, kdy si převezmu věci, co jsem u něj nechala. Jinak nic.
 Medunka_ 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 18:23:15)
Lído, "takový, o který bych stála, můžu víceméně přehazovat vidlema ~;)" - kam na ně chodíš? ~;)
 Lída + 4 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 18:24:55)
Medu, kupodivu je běžně potkávám ~;) - třeba v práci.
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 18:26:57)
Tak já za posledních NĚKOLIK let nepotkala v rámci práce jedinýho nezadanýho chlapa. Ani svobodnýho, ani rozvedenýho, ani vdovce.
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 18:34:55)
To by skoro stálo za samostatný téma - kolik kdo zná VOLNÝCH a NORMÁLNÍCH mužů mezi cca 35 - 45 lety.
Já tedy ani jednoho. A znám HODNĚ lidí.
 CPO 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(2.11.2012 15:18:13)
Monty, kam zmizelo téma o volných chlapech z Dotazníky a průzkumy?
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(2.11.2012 15:40:02)
Vida, je pryč.
Copak jsem asi porušila? ~;)
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(2.11.2012 16:55:59)
Tak ne, nesmazali, přesunuli do "Mezi námi ženami". ~;)
 Medunka_ 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 18:57:36)
Lído, marně přemýšlím, kdy jsem naposledy potkala nezadaného, normálního chlapa, o kterého bych stála... Fakt nevím.
 Lída + 4 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 19:19:48)
Medu, já naposled dneska ~;)
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 22:07:54)
Ráchel,
no vidíš, a já se zatím vždycky setkala s tím, že to "vadilo".
Plus atributy s tím spojený.
 Meta 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:22:25)
Vyrostla jsem s alkoholikem. Uzavřela jsem to jako hotovou věc. Ten to má tak, ten onak. Manžel byl dokonce těžce týrané dítě. Málokdo má ideální podmínky. Vyrovnat se s tím, přestat se vracet výčitkama do minulosti, vzít to jako fakt je těžké, ale opravdu nutné. Život není fér, nebyl a ani nebude. To je jediné ponaučení, co z toho vkládám do svých dětí. Zbylo mi, že nemám ráda alkoholiky a pití neomlouvám a mám na to vycvičený čich. Takže ani dospívajícím synům bych nic z toho netolerovala. Manžel je zas deformován tak, že nenastaví dětem žádné hranice, protože má fóbii z toho, že by "strádaly". Tak holt hranice stavím já ~;).
 Liška s banem :) 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:27:17)
V minulosti je lepší se nenimrat. Já se jen snažím o to, aby mé děti vždy cítily, že jsou milované.
 Šešule 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:28:19)
Nesu si svoje malý bubáky (jako asi každej), ale proti tobě to není nic.
 Nevímsirady 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:29:50)
Nízké sebehodnocení, pocit, že pořád musím někomu něco dokazovat, neschopnost se vzepřít a tudíž ani 100% osamostanit... Mohla bych pokračovat do nekonečna. Dětství hodnotím jako na houpačce ale spíše smutné. Hodně špatného se mi neustále vybavuje. Noční hádky rodičů, i prarodičů, kdy děda pil, úmrtí strýce a z toho následné zhroucení a hospitalizace babičky, bití otce, když jsem se neučila tak jak on chtěl... Shodou okolností rozvod rodičů dopadl celkem v klidu, až na to že jsem pak otce viděla již jenom jednou a to u soudu o alimenty... ~7~ Vždycky jsem si říkala, že mé děti tohle zažívat nebudou a přesto když se učím s mou starší dcerou, některé vzorce chování jsem od otce chytla ~8~
 11.1***Sára13 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:53:45)
Ano trauma,které si neseme z dětství.Když mi bylo devět,byla jsem 2 měsíce u mamčiného strýce a tety.Strýc byl už v důchodu bylo mu 54 let,každou noc chodil za mnou do postele a osahával mě,když sem se koupala pokaždé za mnou přišel a dělal si dobře.Tenkrát jsem byla malá nevěděla jsem co se děje,ale bylo mi to hodně nepříjemné,nikom jsem to neřekla,ale trápím se tím celý život.Před půl rokem "strýc zemřel,a já jsem si uvědomila,že už se to nikdy nikdo nedozví,ten člověk,který mi ublížil měl jít do vězení,ale já jsem se strašně styděla to někomu říct a ano myslím si že se to odrazilo i na mém životě.Přemýšlela jsem i o psychologovi jenom nevím jestli by mi nebylo ještě hůř,máte s tím někdo zkušenost?
 Jana, 2/07+10/08+5/11 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:06:16)
Psycholožka mi v tomhle pomohla, ale asi nejvíc mi pomohlo, když jsem jednou sebrala odvahu a řekla to jedné známé a ukázalo se, že zažila něco velmi podobnýho, to že jsme si mohly říct, co jsme tehdy cítily a jak se to pak vyvíjelo dál, to bylo hrozně uzdravující pro mně a doufám, že i pro ní. Strašně mně povzbudilo ale už jen to, jak ta psycholožka to tehdy vzala vážně, že mně o tom nechala mluvit, byl to vlastně první dospělý, kterému jsem to řekla, už jako vdaná. ~;((
 Jana, 2/07+10/08+5/11 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:16:58)
ale musím napsat, že když jsem to začala u té psycholožky řešit, začali jsme řešit manželské problémy, co jsme měli a psycholožka mně poslala řešit ještě moje problémy extra, tak mi bylo strašně, kolikrát jsem po té konzultaci byla zbitá jak pes a trvalo to dost dlouho. Dneska je to 10 let a fakt už to nebolí. ~;((
 Ráchel, 3 děti 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 15:53:09)
rolando, určitě by ti to pomohlo, kdybys o tom s někým mluvila
 Kudla2 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 12:59:17)
Zakladatelko,

taky jsem si toho prožila docela dost, ale jen "navenek", přišla jsem o oba rodiče, ale "vevnitř", tj. ve vztahu ke mně, mi připadalo, že jsou věci v pořádku, takže nemám trauma z toho, že by mě moji nejbližší podrazili nebo se chovali hnusně ke mně nebo k někomu jinému..

Kterýmžto pádem to mám paradoxně asi jednodušší, protože si myslím, že v pospolitosti a lásce se rány osudu dají unést daleko snáze, než nepospolitost a neláska v jinak celkem pohodovém životě.

Myslím, že s čím jsem se měla srovnat, s tím jsem se srovnala a jsem OK.

A myslím taky, že ať člověka v dětství potkalo cokoli a táhne si s sebou nějaké trauma, tak v dospělosti stojí za to s tím zabojovat a aspoň se pokusit to nějak zpracovat, aby už to nestrašilo. V dětství nemůžeme za to, co s námi dospělí udělají, ale v dospělosti už svůj život ovlivnit můžeme a ač je třeba pravda, že nám ho ti naši dospělí nějak "podělali", tak je hrozná škoda táhnout si ten kámen s sebou a zkazit si s ním i tu část života, kdy už za sebe odpovídáme jen a jen sami.
 Faidra Lannister 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:09:37)
~R^
 bohunak 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:03:35)
Moninko,

je mi 35 let. Minulost rozepisovat nebudu, jak se rika, bylo by to na knihu. Ani mi neodbylo 18 a odesla jsem z domu. Hazardovala jsem se zivotem hodne. Pokud se vyskytnul vztah, ktery mohl byt vaznejsi, tak jsem to ukoncila. Zdrhala jsem pred muzi. Nicila jsem se, celkove. Na sebevrazdu jsem nikdy nemyslela, ale chronickou depresi trpim do dnes. Naucila jsem se s ni existovat, da se uz zvladnout. Pomohlo mi o mem detstvi a dospivani mluvit. Mela jsem obdobi(nejak po dvacitce) kdy jsem nezavrela pusu a mluvila a mluvila s "kazdym, kdo chtel slyset". Se sebevedomim jsem nejak problem nemela, jsem clovek, ktery se naopak zatnul a tvrdohlave sel dal.
Muj manzel to prochazel se mnou. Byl prvni muz,od ktereho jsem neutekla, teda ja utekla, ale on me nasel. Znovu a znovu.~s~ Velmi nezavisly clovek jsem do dnes. Ale uz jsem se naucila verit manzelovi. Sve deti miluji. Muj manzel a deti me naucili objimat, davat pusy, pohladit. Jen mam jeste stale problem si nechat sahnout treba na hlavu, nebo na tvar. Ale i to je uz lepsi.
Ze jsem introvert beru jako plus. Je to ma natura.~;)

Pomuze ti, kdyz se zacnes vypovidat ze svych myslenek, rozebirat je, mit nekoho, kdo bude poslouchat, kdo ti rekne, zes prozila hrozne obdobi, ale ze uz je to pryc. Nevim, jestli jsi vdana, jestli mas deti. Ale mit nekoho nablizku, kdo te vezme takovou, jaka jsi. Kdo te nebude snizovat, ale bezvyhradne milovat.
Preji ti moc stesti.
 Anthea 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:19:07)
Myslím, že pozitivně zpracovat to dokázal jen ten, komu se podařilo navzdory špatným startovním podmínkám obrátit život i tak pozitivním směrem. Komu se to nepodařilo, navzdory snaze, ten se s tím většinou nevyrovná. I cítí hořkost. Aby člověk mohl doopravdy odpustit, musí mít pocit,že už nevleče na noze tu kouli, že neovlivňuje jeho život. Pokud někdo třeba pořád zápasí s tím, že mu komplikuje život nízké sebevědomí, má tendenci se pořád vracet k tomu, kdo mu to způsobil a nimrat se v tom. Kdo dokázal cejch obrátit v pozitivum, většinou odpustí.
 Anthea 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:22:32)
třeba ta špatná volba partnera je dost typická, člověk ho zvolí většinou než se vylíže z traumat, nebo když ještě neví pořádně, co je špatné, na co si dát pozor. Pak si tímhle způsobem k traumatům z dětství plynule naloží další nálož, ze které pak taky nejde je tak snadno vybruslit. Už proto, že do toho většinou ještě přijdou děti. Bohužel je to asi tak, že každý kdo měl defektní dětství by měl kolem dvaceti po samostatnosti a dřív, než udělá další kroky do života projít kvalitní psychoterapií u kvalitního terapeuta, protože by si pravděpodobně ušetřil další traumata navíc.
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:26:02)
No jo, ale co to je "špatná volba"?
Když čtu příběhy na Rodině, tak mám pocit, že přes všechny problémy a nespokojenost jsem nikdy neměla vedle sebe takové hovado, jaká jsou tu dost běžně popisována. Prostě bych to nesnesla. V tomhle světle musím říct, že oba moje odchody z dlouhodobých vztahů byly kvůli úplnému prdu...
 Ananta 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:28:59)
No to já taky ne, to co čtu tady je pro mě nepochopitelné, nechápu jak se to dá dlouhodobě vydržet, mám práh úplně jinde.
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:34:14)
Ananto,
tak nějak. Pro mne je úplně zásadní parametr vážit si toho druhýho, neurážet ho, neponižovat, nebýt na něj sprostý... a jsem tady za totálního exota, když napíšu, že pro mne chlap skončí ve chvíli, kdy mi řekne "krávo". ~:(
 Anthea 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:36:49)
asi jinak na hrdost a čest pohlíží prodavačka z kaufu a jinak někdo, kdo se dokáže uživit jiným způsobem, bohužel to každý nedokáže, já bych radši nikoho nesoudila
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:39:16)
Antheo,
to ale není o souzení "někoho".
To je čistě o tom, že je něco obecně hodně špatně, trauma netrauma, když tolik lidí považuje podobné chování za normální a akceptovatelné.
 Nevímsirady 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:44:15)
monty souhlasím, něco je špatně ale někdy nelze říci co, Mám třeba kámošku která pochází ze tří dětí, normální rodina, žádný rozvod, hádky, patologie, a přesto si všechny tři děti našly z množství partnerů, co se jim nabízely, ty dle mého názoru nejhorší, což je pro mě naprosto nepochopitelné a všichni teď v patologii žijí a vychovávají děti... ~d~
 Jana, 2/07+10/08+5/11 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 14:08:32)
To je ovšem otázka, jestli tam žádná patologie nebyla ~;), v naší rodině taky nic zjevně nebylo, sešlo se pár drobností + něco málo a byla z toho katastrofa, bohužel pro mně, protože jsem citlivý jedinec. Na vědomé úrovni jsem toho měla strašně málo co řešit, až když jsme se začali zabývat snama, pocitama v hloubi a podobně, tak se začaly ukazovat věci. Možná že nějaká zjevná patologie je na řešení jednodušší, aspoň člověk nemá pocit, že všechno je ok a on jedinej to pos..., ale to je jen můj pohled, nevím ~;).
 Jane Doe 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 21:41:21)
Taky jsem byla nechtěná, "zkazila jsem matce život" - cituji, a dokonce mi řekla, že kdyby mě tenkrát shodila s balkonu, už by to měla odsezené. Bylo toho víc, pravidelně jsem něco podobného slýchala celé dětství, někdy se u toho smála, jako že je to vtipné ~a~ Vychovala mě ale, nevzdala to, ale totálně citově oploštěle s nějakým fyzickým týráním. Tatínka mám zlatého, ale nebyl moc často kvůli práci doma a o těchto problémech snad ani nevěděl. Mám s ním krásný vztah, matka mi je lhostejná, ale také jsem s ní v kontaktu, jsou s taťkou dodnes spolu. Taťka moje děti miluje, máti s nimi občas promluví, ale spíš kritizuje a svůj čas jim nevěnuje. Moje sestra byla plánovaná, s tou se máti i mazlila a byla jí asi lepší matkou.
 Pawlla 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 5:38:21)
Antheo jak souvisí povolání s hrdostí?Znám, zřejmě narozdíl od tebe, dost "prodavaček z kaufu" a kdyby jim někdo řekl krávo urazí mu hlavu.Naproti tomu je dost vysokoškolaček,které po sobě nechají ve vztahu šlapat.Už dlouho sleduju tvoje příspěvky a záhadná témata,které založíš a už nepřispěješ,zřejmě se jen bavíš,co jsi zas rozpoutala a stále víc získávám na tvůj nick alergii.Ty jsi názorný příklad toho,že vzdělání není totéž co moudrost....
 Anthea 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(1.11.2012 7:42:28)
Tady má někdo PMS a ještě špatně čte, co?~6~Nebo se má chuť zase pohádat. Tak pro tvé vysvětlení, tuhle diskusi jsem nezaložila já, což ti asi uniklo, kupodivu jsem do ní hojně přispěla a že máš chuť se pohádat a paranoidně reaguješ na poznámku nebo spíš povzdech, že mnoho žen leccos doma trpí, protože se samy nedokážou uživit a nemůžou okamžitě odejít středem, je tvoje věc. To nebylo snižování žen s nižším než vysokoškolským vzděláním. A okřídlených rčení o vymetání jsem na rodině četla~d~to jsou jen takové plky. Koštětem~t~Odejde dobrovolně sám, zanechá hojný majetek a bydlení manželce, taktéž alimenty~t~
Když mě nemusíš, tak na mě nereaguj, ty už to máš asi s celou řadou nicků podobně.
 Ananta 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:47:48)
Já se odmítám starat o dospělého člověka v jakémkoliv směru pokud se mi zrovna nechce a nedělám to s potěšením, odmítám mít v chlapovi druhé dítě, odmítám se podřizovat protože nemám koule. Tím je asi řečeno vše. O alkoholismu a násilí a podobných patologiích se ani nebudu bavit, to je mimo můj akční rádius.
 Danae+děťátko 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 15:56:15)
To vážně existuje někdo, kdo partnerovi toleruje nadávky? ~e~~e~~e~ Já takového neznám. Znala jsem jeden takový párek, ale tam už po takových nadávkách žena požádala o rozvod...
 Medunka_ 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 16:00:25)
Kdyby nadavky... ja to teda nejsem, ale od kamaradek slycham veci....
 KoproFka 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:49:08)
No jo, Monty, ale když ty máš tu laťku díky dědovi hóóódně vysoko, to skoro nikdo nemá, troufám si říct....
Každý má prostě jiný "práh", nebo žaludek, snad by bylo lepší napsat..
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:52:37)
...no ta laťka není všechno, to je jen část. ~;)
Nicméně pořád je mi milejší představa samoty na doživotí než slevit z požadavků a být s nějakým volem jen proto, aby mi doma zahříval gauč.
 KoproFka 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 14:04:12)

vždyť každej to máme holt nastavený jinak ~;)
a každej z jiných důvodů...

~3~
 Medunka_ 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 14:43:59)
Antheo, souhlasim s tim, ze kazdy s defektnim detstvim by mel najit psychoterapeuta nez si vybere partnera, ma deti. Ale v realu nikoho takoveho neznam. Snad i proto, ze s cerstvou dospelosti mizi ta potreba resit to. Ti kostlivci se objevi casto prave az ve chvili, kdy ma clovek vlastni deti...
Je to celkem smutne, tu zatez si nese dost lidi a cast predavaji dal a dal.
 Ananta 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:23:33)
~R^
 Ananta 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:14:24)
To co jsi zažila je těžké, spoustu dětí nemá ideální prostředí a dost z nich žije i v tom patologickém. Já jsem taky neměla ideál, ale mamka se tak nějak později vzpamatovala, naštěstí. Záleží na tom, jak si to kdo zpracuje, jakou má vyrovnávací strategii, osobně se snažím z toho blbýho co mě potkalo vytěžit co nejvíc a taky mi pomáhá moje životní filozofie, že nic se neděje bez příčiny, že všechno je důsledek minulého, ale to nejde aplikovat na ostatní, to jsou duchovní záležitosti a pokud k tomu nemáš sklon, tak ti to nepomůže. Mě psychologie samostatně nikdy v ničem zásadním nepomohla, vlastně mi všechno docvaklo až s budhismem, musíš najít to co ti osobně pomůže.
 margotka78 alias shit-roller 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:19:16)
Můj chlap byl v dětství často bit svoji matkou ( otce rodném listě neuvedla, později se provdala za jiného chlapa). Bylo to za hlouposti typu, že nezatopil v kamnech dřív než přijela z práce ( chtěla to po něm ve 3. třídě ~8~ ).Po jednom rodičáku mu dokonce zlomila vzteky malíček. Já jsem naopak nikdy bita nebyla, takže to nějak nedokážu pochopit..Cítím z něj, že je na ni částečně naštvanej a částečně se ji snaží zase omlouvat.Bohužel zdědil její cholerické chování, ale zase co se týče dětí takový přístup nemá. Má tedy méně trpělivosti než já, ale neřešil by každé provinění plácnutím.I tak se kvůli výchově dost přeme.
Tchýně si však nedala pokoj ani na stará kolena, naši holce by taky nejraději co chvíli jednu šoupla.
Nedávno dcera udělala hysterák když jsme přijeli dost pozdě večer ze společné večeře v restauraci. Já jsem teda taky prchlivá, ale tohle třeba omlouvám únavou atd( holka měla být dávno v posteli). Ona to komentovala slovy, že by ji za ten hysterák ztřískala, neboť nesnese vztek. ~8~
 Anthea 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 13:28:28)
no a co se týká další generace, myslím, že většina udělá ve výchově zase jiné chyby, než jejich rodiče, určující nejvíc je stejně osobnost dítěte, silnou osobnost, kterých ale zas tolik není to posílí a nakopne, slabnou zlomí a i když to dokáže nějak v životě maskovat a jakžtakž fungovat, stejně to není prostě ono
 Medunka_ 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 14:46:19)
Valkyro, mam to stejne, az s narozenim vlastnim deti jsem pochopila urcite veci, poskladala stripky, zapadlo to sebe jsko puzzle.
 Medunka_ 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 15:14:16)
U nas jsem to bohuzel casto nebo uplne jenom ja, kdo by chtel z tech bludnych kruhu vystoupit. Vidim v tom budoucnost.
Bez ironie, svou metu vidim v tom, co psala Mandelinka a Anthea, polecit, obratit cejch na pozitivum.
Nicmene diky tomu, ze ta druha strana nereaguje nebo jinak, jsou chvile, kdy proste narazim. Proste je nezmenim nebo se ani nedomluvim na moznych krocich vedoucich ke zmene. Takze ted vicemene hledam cestu pro sebe, potazmo manzelstvi, a deti.

 Medunka_ 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 15:16:12)
Jeste doplnim, ze o te zmene ostatnich jsem to nenapsala presne - vim, ze je nezmenim, ani se o to nesnazim...
 Monty 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 15:19:26)
Obrátit cejch na pozitivum. To je hezká myšlenka, ale s realizací v praxi to není vždycky jednoduchý.
Zrovna jsem si četla čtenářský recenze... jako MÁM z toho radost, jenže tu prázdnou díru v srdci a v posteli to stejně nijak nezalepí. ~:(
 Medunka_ 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 15:21:28)
Monty, mas pravdu, urcite to neni snadne... Ale chtela bych k tomu nekdy dospet... Posilam ~6~~6~.
 Nevímsirady 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 16:31:11)
přesně, hezký je videoklip dle skutečnosti od Kelly Clarkson - because od you. Někdy bych chtěla taky tak vidět, které moje zážitky z minulosti ovlivňují nyní moje chování ~R^
 Ráchel, 3 děti 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 15:59:29)
taky si z dětství nesu leccos... myslím ale, že už jsem se s tím docela dost srovnala, i když teda vyžadovalo to dost práce na sobě a ochotu nechat si pomoct. samozřejmě to ale to ve mě vybudovalo některý vzorce chování, který jsem sice už vcelku prokoukla, ale ne všehno se dá odnaučit. Ale celkově bych řekla, že jsem teď docela spokojenej a šťastnej člověk, viděno z nadhledu
 Adelinkaa 1 dítě. 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 17:24:40)
Je to trochu v jiném kontextu, netýká se to mého dětství, ale mého syna. Jelikož byl svědkem výbuchů vzteku exmanžela na mě, toho jak mě vulgárně uráží, řve na mě, pokusy i o demolování bytu a bohužel obrovské absence citů mezi námi, ex byl tvrdý i na kluka, jakmile mu něco nešlo, tak na něj řval, no prostě cholerik..tak se to na něm šíleně podepsalo. Ne jako na nejisté oběti, ale agresorovi, který má pocit, že násilím vyřeší vše a je zlý i na mě, až tak že to řeším s kurátorem atd.
 maaf 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 19:23:09)
Nemám trauma, ale stále funguju ve vzorcích, které mám od rodičů. Je pro mě jednodušší se zhroutit, protože jsem prostě HROZNÁ, za nic nestojím, nejsem hezká, nic neumím, a nikdo mě nechápe, ..., než se postavit čelem tomu, že se jen něco nepodařilo, s někým jsem si neporozumněla, něco se nedalo udělat dobře (a ani z povahy věci prostě nešlo). Pro "normální" lidi je to přehrávání, když vidí hezkou, úspěšnou ženu, která sama sebe vidí jako naprostýho debila. Jenže tak mě viděli moji rodiče, když jsem nedonesla jedničku, když jsem chtěla něco jinak než oni. Bojuju s tím tvrdě a už se mi to stává jen ve chvílích přepracování a únavy, že se najednou vnitřně sesypu a nedokážu na sobě vidět nic dobrého. Jinak žiju v realitě, aspoň se snažím.
 Nevímsirady 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 20:00:05)
ani nevíš jak tě chápu, do dnes poslouchám, proč děláš to a to a tak a tak, když to máš dělat jinak... Proč jsi taková a né jako já, máš hloupé koníčky, dělej raději něco užitečného....~q~~q~ Dneska už na to odpovídám, protože jsem prostě úplně "pitomá", je to docela dobrá obrana, protože když tohle řeknu, nikdo nenajde sílu mi odporovat ~6~~6~~3~
 veronika82,Kamilka,klučík03/09 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(31.10.2012 20:18:00)
Jsem na tom podobně jako ty.Táta byl alkoholik a když se opil tak řádil. Někdy bil mámu,někdy se šel oběsit,jindy měla máma před obličejem zapnutou motorovou pilu. Ještě dnes je mi zle. Já jsem tím trpěla strašně moc a jednou jsem se chtěla dokonce oběsit,ale neměla jsem nakonec odvahu.
Když mi bylo nějakých 18 let tak se s náma máma od táty odstěhovala.A já jsem tátovi defacto odpustila ikdyž pil dál. Předloni umřel na rakovinu.

A já jsem si jistá,že nesu následky. Nesnáším když na mně někdo křičí rozklepu se a hrozně mně buší srdce. Sebevědomí mám nulové. A děti hodně rozmazlené páč se neustále starám aby se měli dobře a nikdo jim neskřivil ani vlásek.
 arsiela, 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(2.11.2012 8:19:48)
Sice to není trauma díky rodině,ale ovlivnilo mě strašně.dva roky pobytu v nemocnici v totální izolaci od rodiny ( od 4 do 6 let),aby sme neutíkali z postele tak nás dávali do svěracích kazajek připoutaných k posteli.Na pokoji 12 dětí holky kluci dohromady.Po návratu domu sem si v podstatě k rodičům už nenašla vztah a ani k příbuzným prostě byli někde uplně jinde.Navíc rodiče ne zcela dobře zvládli výchovu dítěte s fyzickým postižením/ono to není sranda to zvládnout/ takže pojetí výchovy bylo ve stylu každému pomáhej ať se vidí jaká jsi,moc si nevyskakuj,až po schazování že mám být ráda že si mě někdo našel a mám snášet cokoli,protože na lepší nemám.K tomu celou pubertu pobyt v nemocnicích a v sádře.
Výsledek mám velmi nízké sebevědomí,sebezničující ochotu pomáhat,ale na druhou stranu hodně velkou tvrdohlavost a zarputilost jít si za svým a moc velkou dávku samostatnosti
 CPO 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(2.11.2012 15:18:35)
Arsi, to je...strašný...~6~
 Medunka_ 


Re: Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(2.11.2012 16:01:49)
Arsielo, ~;((~;((, peres se statecne se svym udelem (pokud mohu posoudit z toho, co co obcas prectu. Nesmiruji, ale prehlidnout se to neda).
 moninka 


Prosba o pomoc - Prožité trauma, které si neseme z dětství 

(6.2.2013 14:57:23)
Hezký den,
jsem zakladatelkou tématu - Prožité trauma, které si neseme z dětství. Na toto téma se nyní snažím sepsat i bakalářskou práci a chci Vás touto cestou požádat o Váš životní příběh. Pokud se zde najde taková hodná dušička ~6~, napište mi prosím na email: mondol1@seznam.cz. Sdělení Vašeho příběhu by proběhlo pouze na email, takže naprosto anonymně. Za Vaši snahu a v případě zájmu bych Vám ráda zaslala následně malý dárek jako poděkování~x~ Děkuji. moninka

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.