Krevetka |
|
(30.3.2013 2:27:28) dokolalo, Ty jsi to psala za mě? Mám podobné problémy s bývalým, dluží mi asi 250 tis na alimentech a už vím, že je neuvidím...celou dobu mi tvrdil to samé, co jsi psala. Teď umírá. A já budu jediná, kdo ten pohřeb zaplatí, protože nemá žádnou rodinu... a prostě pod listí otce svýho syna nezahrabu...Je mi šíleně...
|
Krevetka |
|
(30.3.2013 2:38:03) Bývalý taky často mluvil o tom, jak už nechce být, dluhy obrovské, ale to mě neděsilo, on se má moc rád. Teď mě to děsí.Nikdy jsem ho nehodila přes palubu, jediná jsem mu vozila do nemocnice věci...bylo mi divný, že na podzim sám od sebe vyhledal dítě a ani nevolal. Umře. Brzo. Ty peníze už nikdy neuvidím...ale mám s ním dítě, který moc miluju. Proto ho nezahrabu do listí... Vím, že zavolá, a zeptá se, kam ho zahrabu...ví, že jsem držák, že z jeho zadele neudělám stojan na kola - omlouvám se za ironii. Nevadí mi ani tak ty peníze, ale ta debata se synem, přitom 8 let žijeme jinde...Ale je to jeho táta.
|
Krevetka |
|
(30.3.2013 3:08:07) mandelinko, celkem chápu stav Tvé maminky, o kterém píšeš, mám ho taky a celkem dlouho. Dávno mi nevadí podstata smrti, protože mi dřív připadalo, že svojí smrtí odlehčím spoustu lidem a mnoho věcí vyřeším - nejednalo se o fin. problémy apod. Prostě já sama sebe celkově jako člověka nenávidím. To je strašně těžký žít, když se nemáš ráda( takhle jsem to třeba mojí mamce nikdy neřekla...náhodou by si mohla vyčítat blbou decku červenýho v těhotenství...) A máš pocit, že nic neděláš dobře apod. Je to celkem problém s tím žít, nestydím se napsat, že to u mě vyplynulo ven po hodně traumatické situaci, po měsíci šlo už jen zemřít, nebo hledat řešení. Ale nikdy nechceš nikoho kdo "ty problémy nemá" požádat o pomoc. Já jsem jela autem do práce a věděla jsem, že už nepřijedu...BYLO MI TO JEDNO...šéf zase řval, prudil, bezdůvodně a poslední, co si pamatuju, jak mi bylo skvěle a krásně...to jsem padala na zem... Celkový kolaps organismu, ALE JÁ NEZAŽILA HEZČÍ POCIT...Orgasmus je nic...Tyhle svoje pocity se snažím řešit s psychiatrem, jakože beru, že musím vychovat dítě, ale smrt je vysvobození, ještě mi nikdo nevysvětlil, jak se mám mít ráda. A třeba vím, že můj děda by za mě dýchal a trpí tím jaká jsem... , jak sama sebe nemám ráda. Nejsem bezdomovec, nemám dluhy, jen se nemám ráda. Ale já bych odešla umřít jako všechny kočky - v soukromí.
|
Beruška+J02A07T10 |
|
(30.3.2013 7:35:20) krevetko, jak tě tady čtu, seš prima ženská, nevím jak se naučit mít rád.. já dřela pro všechny okolo do roztrhání a ten kolaps mě vrátil pro mě na správnou "kolej" začala sem mít aspoň trošku ráda sebe
já sebevraždu spáchat nemůžu, ač jsem o tom párkrát (dříve) přemýšlela, ale první žena mého muže spáchala sebevraždu (mimo jiné ta určité signály vysílala, ale okolí to nevnímalo jako signály pro sebevraždu, nemluvila o ní otevřeně - jen byla jiná, nedůvěřivá, uzavřela se a trpěla stihomamem), to mu prostě udělat už nemůžu, krom toho máme spolu tři děti..
a mě nejvíc pomáhá, když jsem na tom blbě, zkusit se na sebe podívat očima svých dětí, tak nekriticky, jak oni to vidí, že mě pořád "milují" i když na ně někdy křičím a reaguju podrážděně. Prostě mě milují a berou, takovou, jaká jsem.
Tak co se třeba zkusit na sebe podívat očima tvého syna? nepomohlo by ti to aspoň trochu??
kdyby sis chtěla popovídat, klidně napiš na mail
|
|
|
|
XYZ |
|
(14.5.2013 0:18:51) Ahojda Krevetko,
jsem v těchhle vodách exotický pták - muž - taky rozvedený -a proto ti píšu svůj vlastní příspěvek z jiné části diskuse Rodina.cz
Absolutně s Tebou souhlasím. Cítím se podobně jako Ty ... a to tak, že třeba jako v p*deli. Taky jsem se dlouho a dlouho - -prostě roky a roky neměl rád, nenáviděl jsem se. Ale necítím se už tak pořád a celý den. Několik posledních dní mě dovedlo k něčemu neuvěřitelnému. Přestal jsem konečně řešit ostatní lidi a jejich "problémy" a začal jsem řešit sebe a moje problémy - totiž tak, že to je to jediné, co já můžu a taky mám řešit sám za sebe. Nikdo jiný za mě nežije, i když si to předtím nárokoval. Když nezačnu žít sám za sebe a budu se pořád zaobírat tím, co by kdyby a co ti ostatní, tak budu v té p*deli třeba až do fyzické smrti. Často jsem byl moc "hodný", a nechal jsem si s*át na hlavu, a zapomněl jsem sám na sebe. Výsledkem tak zákonitě často bylo, že jsem byl neštastný, i když ti druzí, i rodinní příslušníci - byli spokojení právě proto, že jsem přímo pochodoval do rytmu jejich požadavků. No a to je blbost, ne?
Tak Ti přeju, abys našla sebe sama a nebála se poprosit o pomoc ostatní lidi - oni jsou a rádi Ti pomůžou, jen je najít a nebát se chtít se cítit taky dobře a šťastně, což je podle mě stav, na který máme všichni bez rozdílu naprosto normální právo. Neříkám, že pochroumaná zraněná dušička se dá opravit otočením Arabelina prstenu, zato vím, že o co déle oprava lidské duše trvá, o to více je trvalejší.
A jestli si někdo myslí, že se budu radši trápit a skákat, jak on píská, tak to se radši oklepu, obrazně řečeno se z této jeho nenárokovatelné hrůzy vyzvracím a budu sám sebou. Rozumný důvod, proč nebýt veselý a spokojený, tedy fakt neznám.
Po rozvodu jsem 1,5 roku, a od rozchodu téměř 3 roky.
|
|
|