černá kočka a dva kluci |
|
(12.2.2014 23:34:25) Afimo, to je snad telepatie! Zrovna jsem váhala, zda založím úplně stejné téma. U mě se ale nejedná o člověka, ale o dům. Můj domov, kde jsem vyrůstala od narození asi do třinácti let. Museli jsme se z něho vystěhovat, nikdo jsme to nechtěli. Už to je 24 let, dávno tam bydlí cizí lidé. Jenomže to pořád je a navždycky bude MŮJ domov, ne jejich. Ten dům má ve zdech pot a krev mého táty a dědy, kteří ho postavili. A ten sen: přijdu před dům, bojím se zazvonit, protože ty lidi neznám a bojím se, že to nepochopí. Chci se jen podívat, jak to tam vypadá dnes, co se změnilo, zavzpomínat jak to bylo dřív...Potom se nějak dostanu dovnitř, procházím jednotlivými místy, někde to je netknuté a původní, jinde to je změněné k nepoznání. Pokaždé cítím zvláštní pocit ztísněnosti. To se mi zdá pravidelně už několik let.
|
Afima |
|
(12.2.2014 23:45:41) To je zvláštní Nicméně měla jsem jedno období, kdy se mi zdálo, že bloumám chodbami gymplu, kde jsem maturovala. Ale tehdy jsem věděla, proč se mi to zdá - protože jsem nevystudovala VŠ. V momentě, kdy jsem si podala přihlášku, se mi to zdát přestalo. Já už tehdy měla špatné svědomí, že jsem nevystudovala hned po střední. Ale v této situaci netuším, proč 15 let chodím se stejným klukem a ještě jen ve snu!!
|
černá kočka a dva kluci |
|
(12.2.2014 23:56:15) Máš ho uloženého někde hluboko v podvědomí. Přes den si na něj nevzpomeneš, protože se nevidíte, člověk má takové ty všednodenní radosti a starosti, které mu nedovolí moc na tyhle věci myslet. On pro tebe znamená víc, než si myslíš. A asi tam hraje roli i to, že ta láska byla nenaplněná. Někteří lidé jsou na tyhle věci hodně citliví. Ovlivnit to nijak nejde.
|
|
|
Roya |
|
(13.2.2014 0:15:39) Černá kočko, řekla bych, že dokud to budeš cítit takhle "Jenomže to pořád je a navždycky bude MŮJ domov, ne jejich", snu se nezbavíš. Byl to tvůj domov, ale teď už není, měla bys to přijmout, a začít se cítit doma tam, kde bydlíš. Jestli se vaší rodině stala nějaká křivda, tak lpěním na ní a na tom domě se ti líp žít nebude...
|
černá kočka a dva kluci |
|
(13.2.2014 0:39:06) Asi máš pravdu, že jsem to vnitřně nepřijala. Váže mě k tomu strašně moc vzpomínek, pamatuji si hodně podrobností, byl to kus mého života. Dům jsme museli prodat, protože se naši rozvedli a museli se nějak finančně vypořádat. Mám pocit, jako kdyby tam kus mě někde zůstal. Babička, která bydlí jen asi kilometr vedle, tam prý od té doby už nikdy nebyla. Srdce by jí to utrhlo, když si vzpomene, co se tam chlapi nadřeli. Odpolko přišli z práce a do večera makali na stavbě. Takhle dva roky. Prostě já cítím, že ten dům má duši, že je to v něm všechno napsané. Tohle snad ani nový majitel nemůže cítit. Tam, kde bydlím teď, tam prostě jenom bydlím.
|
Roya |
|
(13.2.2014 11:17:35) "Mám pocit, jako kdyby tam kus mě někde zůstal. "
No, ale je zcela tvá volba, jestli chceš takhle žít po zbytek života (pokud tedy neplánuješ našetřit a udělat současnému majiteli nabídku, kterou nebude moci odmítnout), nebo se s tím vypořádat, ten kousek tebe, co tam zůstal, si vzít k sobě (i kdybys to tam třeba měla navštívit, a nebo se prostě jen rozhodnout, že minulost je minulost, a že na ni prostě budeš jen v dobrém vzpomínat). Tvá babička už asi se svými pocity dožije, ale ty máě před sebou ještě docela dlouhý kus života. Opravdu se ti chce někde jen bydlet a necítit se tam doma? Co je pro tebe vlastně doma? Čím je to tvořené? Opravdu to dělá dům?
|
|
|
|
|