| Majákova | 
 |
(29.4.2017 22:38:20)
Jsem hodně odpouštěcí typ. Asi se ani v mém životě nestalo, že bych někomu neodpustila, když se mi omluvil, ať už šlo o banalitu nebo něco zásadního. Mám to v sobě tak zafixováno, že ten, který se omluvil, uznal chybu, udělal vstřícný kroj...toto jsem vždycky ocenila. Nejsem totiž vůbec konfliktní, nesnáším spory a rozepře a omluva mi vždy přišla jako adekvátní ukončení nějakého sporu.
Dost mě ale vytáčí člověk z mého okolí, který se ke mně nechová podle mého soudu dobře. Já jsem vcelku kliďas, ten druhý je vznětlivý, kvůli každé kravině vyletí jak papírový čert, docela si nebere servítky, jak se říká. Pak se omluví...pak zase...pak zase, ale stejně se stále opakují konfliktní situace. Já jsem vždycky omluvu přijala, ale už to nehodlám dělat.
Na druhou stranu se mi docela příčí nechat omluvu bez žádné odezvy, nereagovat na ni. Navíc tento člověk vlastně nikdy neomlouvá své chování, spíš je to omluva typu, omlouvám se, že se tě to dotklo. Cítím to tak, že chyba je vlastně na mé straně, že mě se to dotýká, že jeho chování je vlastně normální.
Jak reagujete vy v takových situacích? Přijímáte omluvu za každých okolností? Je lepší tedy na takovou omluvu nereagovat nebo nějak argumentovat a tím nahrát na další konflikt?
|
| margotka78 alias shit-roller | 
|
(29.4.2017 22:47:18)
Mám to jako ty, nemám na světě člověka, kterého bych nenáviděla nebo jím opovrhovala atd.
V případě toho cholerika bych se spíše snažila si to nějak racionálně vysvětlit. Třeba že mu jeho vznětlivost samotnému vadí, proto se pak omlouvá atd. Pokud by mi tedy nechtěl při každé rozepři jednu vypálit...
Snažila bych si to nebrat osobně a dost možná bych s ním promluvila něco ve smyslu, jestli by nebylo dobré na těch emocích spojených se vztekem nějak pracovat.
|
| Majákova |
|
(29.4.2017 22:53:58)
Margotko, ale ten člověk se nikdy neuzná, že se choval přes čáru, pořád si myslí, že se chová normálně. Omluví se, ale stejně dá najevo to, že chyba je ve mně, protože si jeho "normální" chování moc beru. Já jsem se nyní na jeho poslední omluvu rozhodla nereagovat, protože jsem mu před tím napsala, že za těchto okolností už s ním komunikovat nebudu. Stejně mám z toho ale divný pocit nereagovat na omluvu vůbec.
Chápu, že je taková povaha, ale já zase nemám zapotřebí komunikovat s někým takovým způsobem, i když si myslím, že ho to pak mrzí a možná ani neumí jinak komunikovat.
|
| Kudla2 | 
|
(29.4.2017 22:58:17)
Já si myslím, že máš na takovou reakci právo.
Jen Ty můžeš rozhodnout, za jakých okolností jsi s někým ochotna komunikovat.
|
| katka a 3 | 
|
(30.4.2017 8:10:51)
Já učím svého vznětlivého syna, že když něco spáchá, omluvit se musí, ale druhá strana není povinná jeho omluvu přijmout.
Dotyčnému jsi dala několik šancí, další už bych prostě nedávala. Moje vlastní zkušenost je taková, že "můj" cholerik si potom k mé osobě dovoloval víc a víc...
|
|
|
|
|
| Kudla2 |
|
(29.4.2017 22:54:35)
No, to je těžký.
Já si umím představit pozici, ze který on se (možná) omlouvá - on dle svýho pocitu nedělá nic špatně, ale Ty jsi přecitlivělá a dotklo se to, a on se Tě dotknout nechtěl.
Nevím, jakýho druhu je to, za co se omlouvá, jestli je to nějakej podraz (pak bych asi měla problém odpustit), nebo jestli je to jen vznětlivá reakce (jak naznačuješ).
U toho druhýho by pak strašně záleželo na tom, nakolik by to pro Tebe bylo zkousnutelný, že je cholerik a třeba to tak nemyslí (představuju si takovou věc, že by Ti třeba ve vzteku třeba řek "krávo", což by pro Tebe bylo hrozný, ale on by o tom za pět minut nevěděl).
Ale obecně si myslím, že to, že se omluvil, nijak nezakládá Tvou povinnost omluvu přijmout. A klidně mu můžeš říct, že s tím máš problém a proč.
|
| Majákova |
|
(29.4.2017 23:04:33)
Kudlo, vůbec se nejedná o žádný podraz. Vytočí ho maličkost a už se celá debata sune do háje. Všechno co řeknu je pak špatně. Když se snažím situaci klidnit, to je jak červený hadr před býkem. Když se snažím komunikaci raději utnout a v klidu se rozloučit, tak je to ještě horší, že je mi to jedno a tak. Nejde o žádné nadávky, ale vadí mi že v těchto situacích na mě jen hledá chyby, vše dělám špatně, ať řeknu co řeknu. Řekla jsem mu, že toto nemám zapotřebí, že mne to uráží a za takového stavu už nehodlám nadále s ním komunikovat, i kdy mi na tomto člověku záleží a chtěla jsem s ním normálně komunikovat. Pak sice přišla omluva, ale zase podobná duchu celého našeho rozhovoru, jako že chyba je ve mně, že se mě to dotýká. Reagovat, nebo se na to, když je to už potolikáté, skutečně vyprdnout a nereagovat.
|
| Majákova |
|
(29.4.2017 23:10:00)
Jak moc tolerovat lidem jejich náladovost, vznětlivost, vrtochy? Na jednu stranu si říkám, že každý je nějaký, a toto je v jádru moc hodný člověk. Na druhou stranu si říkám, že toto nemám zapotřebí, když to není člen mé rodiny, kde bych byla určitě tolerantnější.
|
| aky | 
|
(30.4.2017 9:45:51)
...toto je v jádru moc hodný člověk.
Taky dobry clovek a pritom taky manipulator. Inak, ospravedlnenie prijimam a beriem to ako prvu cast. Druhou castou je naprava ( alebo aspon snaha o napravu) toho, kvoli comu sa dotycny ospravedlnuje. Ospravedlnenie typu - ospravedlnujem sa, ale budem to tak robit dalej a aj tak to bola Tvoja chyba, si moze dotycny strcit kamsi a ja to odmietam tolerovat.
|
|
|
| Majákova |
|
(29.4.2017 23:11:21)
Šuplíku, ano, to jsem už dávno poznala, že je nejlepší v takovém cholerickém výstupu debatu utnout.
|
|
| Majákova |
|
(29.4.2017 23:11:21)
Šuplíku, ano, to jsem už dávno poznala, že je nejlepší v takovém cholerickém výstupu debatu utnout.
|
|
|
| Kudla2 |
|
(29.4.2017 23:11:08)
"Řekla jsem mu, že toto nemám zapotřebí, že mne to uráží a za takového stavu už nehodlám nadále s ním komunikovat, i kdy mi na tomto člověku záleží a chtěla jsem s ním normálně komunikovat. Pak sice přišla omluva, ale zase podobná duchu celého našeho rozhovoru, jako že chyba je ve mně, že se mě to dotýká. Reagovat, nebo se na to, když je to už potolikáté, skutečně vyprdnout a nereagovat."
Jak myslíš, na co nereagovat? Na ten jeho styl komunikace (a bavit se s ním normálně dál) nebo na toho člověka jako takovýho?
Já myslím, že když pokaždý, když on to udělá, řekneš něco v tom duchu, že " že toto nemám zapotřebí, že mne to uráží a za takového stavu už nehodlám nadále s ním komunikovat, i kdy mi na tomto člověku záleží a chtěla jsem s ním normálně komunikovat.", pokaždý a vyprdneš se na to, že on tvrdí, že "je Ti to jedno". "Ne, jedno mi to není, ale vadí mi tento styl diskuse a takto diskutovat nehodlám. Můžeme se k tomu kdykoli vrátit, až budeš schopen diskutovat v klidu."
|
| Majákova |
|
(29.4.2017 23:14:34)
Kudlo, myslela jsem nereagovat na omluvu. Předtím jsem mu napsala, že už s ním komunikovat nechci. On se pak omluvil písemně. Já na omluvu nereagovala, ale nemám z toho dobrý pocit dělat mrtvého brouka.
|
| Kudla2 |
|
(29.4.2017 23:19:21)
No a jak to teda cítíš?
Bylo by pro Tebe přijatelný mu třeba odpovědět ve stylu "jsem ochotna se s tebou o tom bavit, ale bohužel na téhle úrovni nemůžu. Pokud se bude možné vyhnout těm urážkám/křiku (tomu, co Ti vadí), tak se o tom pobavím v pohodě."?
Prostě aby bylo jasný, že odmítáš tento způsob komunikace, nikoli toho člověka (jestli tomu dobře rozumím).
|
| Majákova |
|
(29.4.2017 23:26:34)
Kudlo, ale to jsem už napsala předtím, než jsem se s ním rozloučila. Je to pro mě uzavřená věc. Nevím jen, zda nějak zareagovat na tu omluvu. Nechci s tím člověkem dál komunikovat, už jsem se rozhodla. Opakuje se to stále a nemám to fakt zapotřebí.
|
|
| Pruhovaná | 
|
(30.4.2017 9:51:35)
Tak když ti nedělá dobře přestat komunikovat bez reakce na "omluvu", tak mu holt napiš, jak to je. Že omluvu vnimáš spíš jako další útok na tebe, než opravdovou omluvu, a protože se to celé stále opakuje, nadále o vztah s ním nemáš zájem...
|
|
| Eudo | 
|
(30.4.2017 11:43:46)
Majakova, omluva je taky takove abstraktni slovo. Jako kdyz nekdo je vychovan tak, ze chape, ze kdyz vidi, ze je druhy nespokojen s necim co dotycny rekl/udelal, je vhodne se "omluvit", protoze ho to doma "naucili". Co ta omluva ale znamena mu uplne uchazi, jak pises. Pro mne znamena omluva uznat, ze jsem nekde udelala chybu, a snazit se ji vysvetlenim a j. napravit. Ne si to znova probrat a snazit se zopakovat tomu druhemu, ze je blbec on. Cili ze ja se omluvim, kdyz se zamyslim a uvedomim a posleze snazim vysvetlit proc a uznam druheho stanovisko. Kdyz se domnivam, ze to na veci nic u druheho menit nebude, tak se ani nenamaham neco vysvetlovat (=omlouvat), cili ze vztah posleze vysumi. Coz mi nijak nevadi. Omluvy prijimam rovnez na stejnem zaklade, a to se posleze domluvime, ze kazdy jsme nejaky, a snazime se situaci neopakovat. Omluva druhu, jak popisujes, ze kdybych JA, tak bys TY, nebo kdybys TY, tak bych JA, neni zadna omluva, to je jenom zopakovane sebepresvedcovani druheho i sebe, ze "ja" jednam jedine spravne a chyba je na tom druhem.
Tohle i reknu dotycnemu, ktery se mi chce takovym zpusobem omluvit, a snazim se nezaplest do dalsi diskuze - v tom pripade to utnu a odejdu. A casem se tem lidem vyhybam. Nemam zajem se vystavovat opakovanemu presvedcovanini, ze chyba je vlastne na my strane, protoze jsem netykavka (=teda ja ne, ja se celem postavim, nehadam se, ale s humorem se snazim oponovat, treba abych dala prilezitost mu se neztrapit sam pred sebou, ale to casto druheho nastve jeste vic a treba to delam prave proto) co delam delam spatne a chudak dotycnej je jeste nucen se omluvit. Kazdy jsme nejaky, kazdy mame nejakou povahu, ale pokud nejsme nuceni okolnostmi (=pracovne zavisli nebo tak, jenze takovy clovek nema byt vedouci), nemusime si vybirat lidi kolem sebe, kteri nas opakovane nejak ponizuji a urazeji.
Kdyz se ti to nelibi, vysvetli to nejak podobne na ukonceni dotycnemu a tim konci. On se nezmeni, jemu to ocividne vyhovuje.
|
| Kudla2 |
|
(30.4.2017 11:49:33)
Eudo,
no, ale pak jsou ještě omluvy, kdy člověk něco řekne, v žádným případě to (ze svýho pohledu) nemyslí zle, ale toho druhýho se to přesto dotkne.
Jak by se měl omluvit v tomto případě, když ho sice mrzí, že se to toho druhýho dotklo, ale sám u sebe žádný pochybení skutečně neshledává?
Mě by v takovém případě ani nenapadlo se omlouvat stylem, že je něco moje vina. Byla bych schopná říct "mrzí mě, jestli se tě moje slova dotkla, ale opravdu jsem nic takovýho neměla v úmyslu", pokud to tomu člověku nestačí a bude naštvanej dál, tak nechť se mnou klidně přeruší styky, ale necítila bych potřebu se omlouvat za něco, kde bych měla podle sebe čistý svědomi.
|
| Eudo |
|
(30.4.2017 11:59:00)
"Jak by se měl omluvit v tomto případě, když ho sice mrzí, že se to toho druhýho dotklo, ale sám u sebe žádný pochybení skutečně neshledává?"
Napsala jsem, ze slovo OMLUVA je abstraktni, asi z toho nevyslo, ze o omluvy vlastne ani nestojim - prijmu nejake to "vyrikani". Ze jsem si vsim/la, ze se neco druheho dotklo, a ze jsem to myslel/a takhle, a jestli to vyznelo, tak... (dopln dle situace.
Slova jako VINA, OMLUVA, ODPUSTENI a dalsi nepovazuju nak za nutny pouzivat. Na kazdou vec jsou pohledy z ruznych stran, ten, co neco rekne/udela to vidi ze sve jako spravne a druhy ze sve za ..., takze se potrebujeme nejak domluvit, proc a jak, a nejak se sejit v mezich moznosti a snazit se chovat tak nak. To se pochopitelne ucime porad dokola, kazdy reaguje jinak, nekomu neco vadi, druhy se tomu zasmeje. Ovsem delat neco porad stejne (a byt neschopen si uvedomit, ze to stejnemu cloveku vzdycky vadi) ? Pokud nemam nejakou diagnozu, kdy je to urcitym zpusobem pochopitelne, ale to sem zas nepatri. Proste s takovymi lidmi to bud necham bez dalsi diskuze posleze vysumet, nebo to ostre utnu, kdyz to jde pres moje meze.
Komu co odpoustet? Bud pochopim, proc se tak dotycny chova, nebo si to vysvetlime, abychom si objasnili sva stanoviska, nebo se na to vykaslu a nestykam se. To zalezi na tom, kdo to je, jak moc mi zalezi na vysvetleni a jestli mam zajem si neco vysvetlovat.
|
|
| K_at |
|
(30.4.2017 12:00:16)
Kudlo, to je nase pani uklizecka. ... Vezme-li si do hlavy, ze po ni nekdo jde, tak i kdybych si prohnala kulku hlavou, nezabere to. Dal bude presvedcena o sve ujme. Takovy kazdodenni tanecek mezi naslapnymi minami. A ja uz si na ni i 2* slapla! 
|
|
|
|
|
|
|
| Ropucha + 2 | 
|
(30.4.2017 16:52:57)
Majáková, klidně mrtvého brouka dělej.
Ty jsi dala najevo, že máš chování dotyčného člověka už dost, že už s ním nechceš komunikovat.
A on rychle píše omluvu, už po xté ve stejné situaci, ve stejném duchu.
To není upřímná lítost a snaha napravit vztahy, to je manipulace.
Chce tě mít zase tam, kde vždycky, a pojede si zase dál ve své koleji.
Jestli tě to unavuje, máš právo takovou komunikaci utnout a nenechat se dál manipulovat do něčeho, do čeho nechceš.
|
| Majákova |
|
(30.4.2017 17:10:14)
Anett, přesně to samé si myslím i já. Díky.
|
| Ropucha + 2 |
|
(30.4.2017 18:03:42)
Není zač, stůj si za svým.
Vím, že odstřihnout člověka není snadné, občas ti možná zavrtá v hlavě pochybnost nebo lítost, ale ohromně se ti uleví, uvidíš.
|
| Majákova |
|
(30.4.2017 21:18:51)
Anett, tak to cítím i já, že se mi časem uleví, ale mrzí mě to dost.
|
|
|
|
|
|
|
Pokud by to mělo být neustále a ten člověk by mě stresoval a měla bych možnost styky utnout (tedy, že to není partner nebo šéf), tak bych samozřejmě ty styky utnula bez ohledu na to, jestli se pak omlouvá nebo ne.
V její náručí
Svatomartinské slavnosti na hradě LoketSokolov 
Herní večerPraha 10 
Předmartinské odpoledne a Martinský trhVsetín 
Archeologický výzkumCheb 
Relaxace s tóny léčivých nástrojůHodonín 
Svatomartinské slavnosti na hradě Loket
Herní večer
Předmartinské odpoledne a Martinský trh
Archeologický výzkum
Relaxace s tóny léčivých nástrojů
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)