Manka+Cipísek |
|
(5.5.2018 11:17:29) Děkuju všem za reakce, cením si toho, už dlouho jsem se na rodině cz necítila tak tak fajn, v poslední době jsem z diskuzí měla často pocit, že jsou tak akorát o tom, se vzájemně napadat, urážet, ironizovat, překrucovat.
Co se mě týče, tak jenom v rychlosti v kostce. Je to takové stokrát nic umořilo vola. Před rokem a půl onemocněla máma rakovinou. Operace, chemoterapie, ozařování... Všechno dopadlo dobře. Chtěla jsem být mámě oporou. Ona chtěla hlavně žít jako by se nic nestalo. Nemoc přijala, vůbec si nepřipouštěla, že by to nemuselo dopadnout. Já jsem od té doby s ní byla v kontaktu víc než dřív, myslím, že byla určitě ráda, máme a měli jsme dobré vztahy. Po celou tu dobu jsem měla takový zvláštní pocit, někde uvnitř jsem cítila, že ona to zvládne. Nevím proč, prostě předtucha. Po ukončení léčby se ve mě něco zlomilo a já se začala bát o sebe. Rakovinu u nás v rodině máme, všichni sourozenci z máminy strany jí prošli, většina (4 ze 6) už nežije. Všichni žili tak nějak normálně, nekouřili, nepracovali v extra nebezpečných podmínkách... Speciálně máma vždycky velmi dbala na zdravý životní styl... A nakonec před tou chobotnicí taky neutekla. Naštěstí všechno sice dopadlo dobře, ale já se od té doby nemůžu zbavit strachu, že před tou mrchou neuteču, že to máme v genech. V poslední době mě často bolí břicho, ale k doktorce se nedokopu, prostě strach... Jinak mám hezký život, dobrou práci, vlastní bydlení, díky šťastným okolnostem brzy zaplatíme větší část hypotéky, takže pohoda, syn je zdravý, chytrý, teď na prahu puberty, ačkoli všude čtu a slyším, jak je puberta něco strašného, tak je moc hodný, učí se, pomáhá... Nejvíc "zlobil" když mu bylo tak 6-9 let. Zvláštní. Manželství celkem ok, ale čím dál víc mám pocit, že každý směřujeme někam jinam, jsme úplně jiní. Já jsem aktivní, chtěla bych dělat spoustu věcí, občas jdu i do rizika. Manžel má na prvním místě povinnosti, hlavně pracovní, což je v pořádku, ale jinak je už takový pohodlný, nenáročný, nad vším "moc přemýšlí". Hodně důležitý je pro něj vnější dojem. Hodně připomíná manžela Valkýry. Naprostou většinu starostí a odpovědnosti háže na bedra mě. Hlavně za syna a celkově provoz, úřady, školu, nákupy. Já pomalu zjišťuju, že ho sice mám ráda, ale ne tak jako dřív, cítím, že těžko hledám důvody za co ho obdivovat a vážit si ho. Mám ho ráda za to, že je hodný, pracovitý a má mě rád. Ale přála bych si, aby někdy se dokázal odprostit od toho, co se všechno "musí" a věnoval se třeba mě a synovi. Strašně málo se mu věnuje. Jeho výchova, škola je z větší části moje zásluha. Koníčky a volný čas prakticky nula. Já se snažím věnovat synovi, práce, vedlejšák, barák, domácnost, do toho máma. Připadám si jako křeček v kolečku. Na to mi manžel řekne, že tak je to normální, to je život dospělých lidí. Ale já takový život nechci...
|
Pam-pela |
|
(5.5.2018 13:22:50) Jéje, jak tomu rozumím...a vlastně i tomu manželovi. S tím strachem nad nemocí by chtělo něco udělat, je to takový malý trauma prostě a zbytečně člověk myšlenkami na nemoc tu samu nemoc po čase "přivolat"...i když určitě ne ze dne na den. V tom bych si určitě pomoct nechala a taky bych šla na vyšetření...i když znám lidi, kteří se tak bojí, že je ani vyšetření neuklidní, protože "co kdyby doktoři něco přehlídli"....vypadá to úsměvně, ale není. No, většinou za tím strachem se skrývá nějaká zkušenost...
A s manželem - řešila jsem právě asi něco podobného...a mám pocit, že - dobrý..najednou člověk má úplně jinej postoj k tomu všemu. Protože - někdy je to jakoby objektivně docela dobrý a subjektivně je člověk nespokojenej...někdy to chce jen správně pojmenovat a ujasnit si...
|
|
Girili |
|
(5.5.2018 15:11:12) Manko, moc ti rozumim. Mam to hodne podobne. Vetsina povinnosti na mne, vychova a rozvoj deti, domacnost, finance, jakekoliv zarizovani a planovani... Manzel hodny, celkem udela dilci veci, o ktere se mu rekne, ale sam nezorganizuje a nevymysli nic, je zoufale neorganizovany, cim dal usedlejsi, pohodlny a neflexibilni. Rozhybat ho k necemu me taaak vycerpava! Kdyz se rozhybat necha, je nakonec nadseny, ze do toho sel. To se tyka vseho - od zmen v bydleni, az po dovolene a volnocasove aktivity. A ja bych pritom obcas tak strasne potrebovala, aby jednou nekdo alespon chvili potlacil me. Krecek v kolecku. Take rakovina v rodine, tata na ni pred rokem umrel a z jeho strany v rodine mnoho dalsich pribuznych. Cim dal casteji me sem tam nekde neurcite boli. Do toho narocna ovdovela mama, zaskodnicti tchanovci a posledni dobou neprilis dobry vztah se sourozencem (z mne neznamych duvodu). Promluvit nemam s kym, manzel je zoufale neempaticky a jsem rada, kdyz domluvime prakticke a provozni zalezitosti. Kamaradka bydli daleko, je dost vytizena, po telefonu krademe chvilky jednou za uherak. Sama toho ma dost, nechci ji zatezovat. Z ostatni rodiny neni s kym, dalsi znami nejsou tak blizci nebo toho maji sami dost a nechci to na ne valit. Uvedomuju si, ze stres je pro rozvoj rakoviny rizikovy faktor, ale vystoupit z toho neumim...
|
|
petluše |
|
(6.5.2018 5:23:44) Manko, kdybys někoho v ČB našla, napiš ZO tu. Měl by být někdo dobrý U tří lvů a pak na Jihu, ale poslední info z února je že mají plno.
|
|
Líza |
|
(6.5.2018 5:38:58) Manko, holka, tohle vůbec není stokrát nic. Dobře že hledáš pomoc, tohle je ta chvíle, kdy je opravdu dobrý rovnat si věci v hlavě s pomocí někoho dalšího. Držím palce.
|
|
Ruth |
|
(6.5.2018 8:33:24) Manko, život dospělých lidí je plno práce a odpovědnosti, ale musí být i místo pro radost. Koníček, zábava. Muž plní plán v zaměstnání, asi si myslí, že bude odměněn i pochvalou a dobrým pocitem. No, jen aby se nedivil, nic ve zlým. Zábavu nemám zrovna na mysli vylézt na strom jen tak, ale i to je lepší než nic.
|
|
|