Katka... |
|
(12.9.2006 6:34:36) # Minulý týden jsem učinila svůj 472. pokus rozloučit se s # některými špeky a nechala jsem se kamarádkou vytáhnout na spinning. # Jízda na kole? Hodinku? A s příjemnou hudbou? Žádný problém, hýřila jsem # sebevědomím ve vzpomínce na všemožné sportovní kroužky, kurzy a # soustředění. # Bohužel jsem si neuvědomila, že to bylo asi tak před sto lety a # patnácti kily, a že když dobíhám ráno autobus, ještě večer sípu jak # prasklá pneumatika. # Nevaroval mne ani poněkud těsnější dres, ze kterého jsem vyklepala prach # a několik rodinek molů, a srdnatě jsem vyrazila, připravena bojovat o # nejlepší čas v historii. # Jak se ukázalo, bojovala jsem o holý život. V recepci nás uvítali # tak obřadně a vážně, až jsem s obavou očekávala decentní upozornění, že # cvičit smíme pouze v kravatě nebo velké večerní róbě.. # V šatně jsem se nasoukala do oblečku a mrkla do zrcadla. Zírala # na mne černobílá jitrnice, které řezník poněkud přál, takže se z ní # náplň tlačí ven a vytváří boule. Nasadila jsem botky - jediný to kousek # na mém těle, který působil dojmem, že pravidelně cvičím - a s kamarádkou # jsme naklusaly ke kolům. # Místnost mě trošku vyděsila. Sice se nenaplnila má noční můra, # že zdi budou prosklené a pro návštěvníky centra budeme vetší atrakcí # než lochneska hrající na kytaru, ale místnost byla tak maličká a kola # tak blízko u sebe, že když jste se otřeli ručníkem, osušili jste zároveň # i jezdce o dvě kola dále, a sesedat jsme museli synchronizovaně, jako # akvabely. # Vstoupil trenér a usmál se na svižného staříka, který už deset minut # snaživě šlapal. Když se zeptal, kdo je tu dnes poprvé, přiznala jsem se # samozřejmě jen já, a tak se všichni bavili komickou scénkou "nastavení # kola". # Sympaťák mi nastavil výšku sedla jako pro nejvyšší modelky a poručil # šlapat. # Podle jeho pokynu jsem se do toho pořádně opřela a rozkývala své tělo # tak, že jsem bezmála sundala z kola své dvě sousedky. To už jim tak # komické nepřipadalo. # "Mohl byste mi to sedlo trošku snížit, přece jsem si nezaplatila, # abych se tu zabila, že?" žertovala jsem ve snaze zachránit trapas. # "To jistě ne," odtušil suše trenér, "ale už jsem tu pár lidí uštval." # Pomalu jsme se rozjeli. Prvních dvacet minut jsem se zvládla i # usmívat, ale pak přišla krize. Potila jsem se tak, že jsem připomínala # Niagarské vodopády, a šlapala jsem už jen díky posmrtné křeči. Zatímco # já v duchu litovala, že jsem nesepsala poslední vůli, trenérovi se čelo # ani neorosilo, chvílemi mezi námi poskakoval a voláním: "ťup ťup ťup ťup # ťup" se nám snažil naznačit požadovanou kadenci šlapání. Když si nás # dokonce několikrát vyfotil, začala jsem vzpomínat, kolik let je nejvyšší # trest za vraždu. Ale stejně jsem poslušně šlapala dál vědomá si toho, že # když ho někdo z nás naštve, stačí, aby lehce šťouchl do čiperného # staříka na kraji a všichni se složíme jako domino. # Poslední minuty už se mi jelo docela dobře, asi že jsem byla v kómatu a # nic nevnímala. # Nakonec na mne smrt číhala ještě dvakrát - když jsem uklouzla ve sprše a # zblízka prozkoumala kuří oko starší spolujezdkyně, a poté když se mi # cestou autem rozleželo svalstvo a při výstupu se mi roztřesené nožky # podlomily jako sirky. # Stejně půjdu zase. Musím se přeci podívat, jestli na nástěnce nevisí # naše fotky s červeným nápisem: "Navštěvujte nás pravidelně, nebo # dopadnete takto!!!" # # P.S. O tom, jak vypadalo ráno snad nemusím vyprávět.....přála jsem # si být had,který když jde, tak vlastně leží........:-)
|
|