| Hanka bezdětná | •
 |
(24.8.2007 11:13:53)
Je mi 33 let a s manželem jsme spolu 7 let. Už před svatbou jsem měla problémy s cyklem, přesněji řečeno, ovulace a menstruace se rozhodly TRUCOVAT!!!
Takže různé peripetie u gynekologů, kteří si nevěděli rady, nás nakonec dovedly po dvou letech po svatbě do centra "neplodných" v Brně. Kde mimo jiné zjistili sníženou plodnost i u manžela. Pak jsem získala kontakt na Imunologii v Praze, kde zjistili u mě vysoké protilátky proti manželovu spermatu a nasadili mi Prednison. I po roční léčbě se protilátky stále jevily vyšší, a tak nám doporučili chráněnou soulož. Trochu paradox v tom, že chceme brzo mít svoje miminko. Po 4 pokusech inseminace jsme stále bezdětní a je to už 3 roky. Na imunologii nám sdělili, že vysoké protilátky se tvoří i díky těmto umělým zákrokům, při pokusu mít vlastní dítě a že si to nikdo neuvědomuje.A aby toho nebylo málo, až po inseminacích jsem navštívila jen zkusmo Endokrinologa, a ten mi našel neúměrně vysoký Prolaktin, takže nějaké pokusy inseminací byly naprosto zbytečné. Ale hlavně, že si v centru v Brně brali za zákroky peníze, ale na důkladné vyšetření se vykašlali.
Po tady tomhle všem jsem si postupně začala stále více přiznávat a uvědomovat, že naše medicína bohužel nepomáhá léčit problém, ale snaží se vyhýbat řešení problému a nabízí nelidské a a neetické řešení - umělé oplodňování ve zkumavce s následným splachováním do WC, nevhodných jedinců. Do dnes nemohu pochopit, jak mohou ženy, které přijdou do tohoto centra se záměrem otěhotnět, dovolit to, že si nechají oplodnit 10 a více vajíček, nechat si zavést 3 a zbytek zamrazit nebo nedej Bože pak jako nepotřebný zboží vyhodit, zničit, zabít.
Jak jim pak je , když na úkor dvou nebo jednoho dítěte živého, zabili mu dalších několik možných sourozenců?
No nic, aby se dostala k věci problému. Všechny tyto problémy mě ničí v podstatě dodnes. Můj cyklus se prodlužuje stále více a má lékařka se tváří, že sama vidím, že ani po lécích nic nezabíralo a nebo to bylo horší, tak mi raději nedává nic.
Denně stále brečím a obviňuji sebe za to, že jsem prostě nemožná. V duchu se teď směji, protože jsem si vzpomněla na řeč jednoho lékaře, jak řekl mému manželovi (31let):" víte, vy sice máte sníženou plodnost, ale s jinou zdravou ženou by jste měl určitě děti." Tak to povzbudí a moc nepřidá.
Pak do toho kamarádky a známí, bylinky, chytré rady a léčitelé, brožurky, rady jak mít kluka či holku, změny gynekologů a nové peripetie. Děsné.Nenávidím to. Bolí to. Chci křičet, ale nejde to. Když vidím těhulu, musím se dívat jinam.
Po nějaké době neplodných a neoplodněných měsíců jsem v sobě cítila potřebu mít dítě i třeba nevlastní a začala jsem více uvažovat o adopci. Ale manžel furt doufal, že budeme vlastní. Já se v té době snažila být realista a když jsem měla už rok cyklus 90 a více dní (lékařka to nehodlala raději léčit, aby to nebylo ještě horší) tak jsem stále více mluvila o adopci. V našem bydlišti bydlí rodina, která si adoptovala 2 Vietnámky a tak jsme za nimi zašili a chtěli se o jejich zkušenostech poradit a vůbec, jak to zvládají a hlavně maminka.
Chtěla jsem slyšet důvody, jak se rozhodli, jak v sobě zlomili tu touhu pro "vlastní" dítě a oddat se cizímu.
V jejich rodině se nám moc líbilo a vůbec mi nepřipadlo, že by nebyli děti jejich vlastní. Tak nějak nevidět jejich tmavé tvářičky, řekla bych, že jsou z nich.Manžel o nich odcházel a něco se v něm natolik pohnulo, že souhlasil, že zajdeme na úřad a poptáme se na možnost adopce.
Byla jsem ráda.
Podali jsme si žádost a v podstatě teď jsme ve fázi čekání na psychologické testy.Odmítla jsem hned od začátku jakékoliv jiné etnikum, chceme bílé miminko a do 1/2 roku, zdravé.
Asi se ptáte, proč vlastně píšu a co Vám chci tím vším sdělit?
Je to už půl roku a já mám stále více problémy sama se sebou. Brečím denně nad sebou, nad naší situací a propadám depresi, že jsme se rozhodli špatně. Že touha mít dítě nás tak pohltila, že jsme ochotni podstoupit i adopci. Dříve bych všem řekla,nikdy!!
A já v sobě hledám ten cit a tu touhu, která byla na začátku. Bojím se to manželovi sdělit, mluvit o strachu a vlastní beznaději,vlastní neplodnosti. A bohužel stále to nemohu přijmout.
Přestávám sobě rozumět. Potkám na ulici dítě, malé nebo větší, to je jedno a dívám se na něho úplně jinak, představuji si, jestli by se mi takové dítě líbilo, jestli bych ho dokázala milovat, jestli by mě zaujalo na první pohled. A jen dojdu za roh, cítím, že nechci adoptované dítě, že mám strach a že prostě chci mít svoje dítě, z nás. Proč bych měla já mít cizí dítě, čím jsem si to zasloužila? A do toho, žádost o adopci je podaná a co teď?
Denně se modlím k Bohu o pomoc a sílu to vše unést.
Stydím se teď za svůj postoj a že najednou bych adopci chtěla zrušit a čekat na vlastní, i když vím, že je to tak malá šance.
Včera jsme měli návštěvu a v naší posteli spinkala jejich malá holčička. Rozvalená na jedné velké posteli. Byla to krása.Toužila jsem si k ní lehnout a schoulit se k ní a nebo nejlépe si ji u nás nechat. U známých s dětmi nemám problém, ráda si je beru do rukou a mazlím se s nimi a tolik si přeji mít jako oni vlastní. Tolik jim to závidím.
Ale jak pomyslím na cizí do dětského domova, tak konec.
Nevím, jestli mi rozumíte a jestli jste něco podobného zažili a nebo aspoň slyšeli. Potřebovala bych poradit, protože sama sobě nerozumím. Asi nejsem ten pravý typ na takový odpovědný úkol jako je adopce. Děkuju za jakoukoliv radu a odpověď. Hanka
|
| Krucipísek | 
|
(24.8.2007 11:41:35)
Hanko, je to moc smutný, jen mě tak napadá, jestli se nestresuješ právě tou odpovědností. Myslím, že kdyby ses podívala na svoje adoptovaný miminko jak leží rozvalené ve vaší posteli... půlroční nebo menší...
Nějak mě napadá, že já mám třeba podobný jakoby odpor k tomu, abych si udělala cvičný jízdy v autoškole a začala zase řídit. Vždycky si představím, jak třeba budu muset zaparkovat, nebo taknovat benzín - nikdy jsem netankovala benzín - a pak když jedeme s kámoškou v autě a ostatní řidiči dělaj různý naschválky, lepěj se za zadek atd., tak si říkám, že toho řízení prostě nebudu schopná. Jenže. Ono to všechno přichází postupně a člověk si postupně zvyká, nabývá zkušenosti a sebevědomí, snáz si poradí, a všechno v tom časovém rozpětí probíhá hladšeji, než by se na začátku zdálo.
Podivný srovnání, uznávám :-) Přeju hodně štěstí! Myslím, že jestli si miminko adoptujete, že se záhy budeš smát nad tím, jaké starosti sis to dělala :-)
Možná by ale stálo za to se objednat manželské poradny a popovídat si? Třeba nejdřív sama, pak i s manželem?
|
| Krucipísek |
|
(24.8.2007 12:15:58)
Ještě bych doplnila, že holt ne každý má ideální život. Já třeba jsem si taky představovala svůj život trošku jinak. Ale... po velmi krátké známosti jsem přišla do jiného stavu. Byla jsem pevně rozhodnutá si dítě nechat, těšila jsem se na něj, partner to naprosto nezvládl a když jsem byla ve 3. měsíci, odešel a pro své věci si přišel za několi měsíců. Následovaly eskapády typu "není to moje dítě", takže testy DNA, které otcovství potvrdilo, soud o alimenty, z jeho strany pomluvy, urážky, věty, které se člověku vryjí do paměti - mě nezajímá co s dítětem bude, nezajímá mě jaký bude a co bude dělat až mu bude 5, 10, 15 atd. ... jeho rodina se stavěla taky chladně až nepřátelsky... takže já k dítěti naopak přišla jak slepá k houslím. Opačný extrém. Teď, když jsou jí tři a kousek, se postupně všechno urovnalo, její otec má novou rodinu a moje dcera má o dva roky mladší nevlastní sestru, on si to v hlavě urovnal, já jsem se taky uklidnila, on začal projevovat o naši dceru zájem, volá, píležitostně chodí na návštěvu, i jeho rodiče a jeho sestra se začali zajímat... není to taky vůbec ideální situace, ale za daných okolností to považuju za úspěch. Neměla jsem rozdaný moc pěkný karty, ale hraju jak nejlíp umím.
|
|
|
| Betina | 
|
(4.10.2007 15:23:54)
pročítám si toto téma, protože mě zajímá, sama jsem adopci absolvovala dvakrát :-))
z toho tvého příspěvku mi teda není moc dobře, víš vůbec co chceš?
místo brečení a depresí by sis měla sednout a s jasnou hlavou si říct, jak se věci vlastně mají, máš v podstatě tři možnosti:
- čekat a snažit se o vlastní dítě s výsledkem asi dost nejistým ale nakonec najěje umírá poslední
-přijmout fakt, že budeš bezdětná a začít žít život bez dítěte, takových lidí je spousta a zdaleka nežijí prázdný a nešťastný život
- nabídnout svou lásku a domov dítěti, které nikoho nemá a vaše soužití naplní jak vás tak i jiného tvora
Ale bacha, bacha, velkýho bacha - nemůžeš myslet jen na sebe a na to, že uspokojíš svůj hlad po dítěti tím, že splníš normu a budete normální rodina s dítětem a nebudete tzv. jiný. Napadlo tě vůbec myslet na to, že to neděláš jen pro sebe, ale že bys to hlavně měla udělat pro toho opuštěnýho tvorečka?
Přemýšlelas o tom někdy z druhý strany? Co když se ty nebuš líbit tomu mrněti, co když pro něj ty nebudeš dost dobrá máma a nebude mezi váma to správný pouto? Neznám tě a tak bych tě nerada soudila unáhleně. Sama jsem tím vším prošla, moje zdravotní postižení, několikeré operace atd. mi už od poměrně mladého věku nedávaly šanci na biologické mateřství a taky jsem měla období, kdy jsem se nemohla podívat na kočárek nebo na vzedmuté břicho. Můžu tě ujistit, že sebelístostí se z toho nevyhrabeš a nic tím nezměníš. Tady platí na tisíc procemt, že člověk má přijmout nevyhnutelné a má v něm hledat něco pozitivního. Změň sama svoje uvažování, nelituj se, že jen ty.. atd.atd.
Na náhradním rodičovství není nic náhradního, pokud ho prožíváš naplno a dítě přijmeš a zamiluješ si takové, jaké je. A není to otázka jedné vteřiny, každý vztah se musí vybudovat, mockrát jsem to probrala se svými kamarádkami a ty mě ujistily,že když dostaly v porodnici do ruky balíček - neupadly na zem pod tíhou mateřské lásky, ale po krůčkách se do vztahu dostávaly. Pak se ta láska sama rozsvítí jako prskavka a ty jí seš najednou plná. Já měla stejné pocity u obou svých adoptovaných dětí. Na oba jsem koukala a říkala si - tak co budeme se mít rádi? A pak jsem ty balíčky dostala do ruky a už byly moje a tak nějak najednou samo to přerostlou v obrovskou mateřskou lásku. Nebuď hlavně prosímtě naivní a s prominutím husa v tom, že si maluješ nějaké blonďaté a modrooké děťátko, váš obraz. Vždyť ani sama nevíš, jaké dítě by se ti narodilo a co by po kom zdědilo, a jaké by mohlo mít zdravotní postižení.
Já žiju se svými dětmi plný a krásný život a ničeho nelituju, mělo to tak být.Starosti a strasti a nepohoda prostě k tomu patří. Takže můžeš život profňukat anebo ne, je to na tobě. Hlavně neubližuj žádnému dítěti tím, že ho nebudeš mít ráda.
|
| Jája a spol. | 
|
(11.10.2007 19:23:12)
Síla, pravda, uprimnost, Betino, myslim, ze jsi to vystihla.
Hanko, taky me obcas napadlo totez co tebe, ale Betincin pristup je proste to, co by kazda zrala zenska touzici po dite mela udelat.
|
|
|
| Járina |
|
(17.3.2008 18:07:35)
Ahoj, je o pár měsíců víc, taknevím, jestli bude moje poznámka ještě aktuální. Pročetla jsem si diskuzi a chci potvrdit názor, že i k vlastnímu dítěti si člověk buduje vztah, a to hodně dlouho. My jsme se s manželem na děti velmi těšili, prošli jsme si i samovolným potratem (až v porodnici po ošetření a vlastně poté, co jsem se přestala bát o tom mluvit s jinými lidmi, jsem zjistila, jak moc lidí tuto zkušenost má). Přestože jsme si užívali oba těhotenství i první kontakty s našimi dětmi, přes to všechno mám dodnes chvíle, kdy si říkám proč jsem do něčeho takového lezla? Co mě to napadlo? Co jsem to za mámu? A jsem dobrá máma? Všechny "dětné" určitě znají situace, kdy nestíháte autobus (k lékaři, kamkoliv), jedno dítě řve jak na lesy, že si tohle tedy oblékat nebude, druhé ječí, že chce odrážedlo....atd. atp. Čekáte návštěvu, říkáte si, že by bylo dobré, kdyby si mohla alespoň někam sednout a děti zrovna teď nutně musí řešit nějaký svůj konflikt nebo problém s panenkou nebo s autem - a ačkoliv jsem konečně chtěla poskládat tu horu prádla, jdu nakonec řešit. Nějak mi to připadá důležitější. A to nemluvím o tom, že občas člověka něco bolí, je nemocný - děti se sice snaží, ale není pro ně možné se zabavit samy celý den. Nestěžuju si, mám děti chytré a šikovné, ale každodenní problémy občas způsobí, že si přeju, aby byly alespoň týden někde úplně pryč. Hanko, chci tím vším říct, že jenom to, že má člověk dítě vlastní, není dáno vůbec nic! A to nemluvím ani o možnosti, že i vlastní dítě může být nemocné nejen tělesně, ale i duševně a nenaděláš s tím nic. Myslím, že jít do rodičovství - a je úplně jedno, jestli jsou děti vlastní, adoptované, v np - znamená jít do zodpovědnosti za jiný život, někomu jinému poskytnout šanci si vybudovat vlastní osud, vytvořit mu/jí možnost, že i on/ona bude jednout pomáhat ostatním lidem - jedno jakým způsobem, protože každý něco umí, co jiné potěší. Nechci, aby to vyznělo nějak melodramaticky, myslím, že nejlepší by bylo, přečíst si všechny články od Macešky. Stojí za to.
|
|
|
V její náručí
Vánoce na pláži? Proč ne!
Vitamíny a doplňky stravy pro podporu početí: Co opravdu funguje?
Živý betlémVsetín 
Štědrý den v pevnosti JosefovNáchod 
Výstava betlémů na Svaté HořePříbram 
Staré Město ve svitu plynových lampPraha 2 
Novoroční výstup na JeštědLiberec 
Živý betlém
Štědrý den v pevnosti Josefov
Výstava betlémů na Svaté Hoře
Staré Město ve svitu plynových lamp
Novoroční výstup na Ještěd
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)