| vojtami | 
 |
(29.9.2004 22:12:18)
musím se přiznat, že ani já jsem nebyla zrovna andílek. ale nepoužívala jsem násilí na rodiče, ale na bráchu. pamatuji si, jak jsem mu vyrazila zub. on mi to po několika dnech také oplatil. pořád samá modřina.
mamka byla naše spása. nikdy si nepamatuji, že by proti nám vztáhla ruku. zato táta bych řekla že se s námi moc nemazlil :-) bylo-li třeba, usměrnil nás.
pamatuji si, že když mi bylo asi tak 2,5r ( možná že i méně ), byla jsem v postýlce. prý jsem se šíleně vztekala. byla jsem prý opravdu křikloun. asi mě táta musel naštvat, protože jsem prý vzala nějakou velkou knihu a mrskla jsem jí po tátovi. bohužel :-) nebo bohudík? jsem se netrefila do táty, ale přímo do zasklených dveří. celá léta pak byla slepená lepenkou, protože naši neměli finance na nové. ale táta říkal, že mi tak "zlískal" zadek..... a je pravda, že jsem si tuto událost i pro příště zapamatovala...
ale bylo toho mnohem víc... třeba když jsem puslila v koupelně vodu a nechala téct, nebo korálek v uchu, toaletní papír v nose...
ale to jsou spíš lumpárny. mamka se snažila tátovi nic neříkat, ale bohužel někdy se stali průšvihy aniž by si to někdo uvědomil.
ale je pravda, že když dítě řekne, že už to nikdy neudělá.... rodiče změknou:-) teda alespoň u nás to platilo na tátu:-)
ale co řekl táta, to platilo. pamatuji si, že pro mě bylo strašné, když se mě snažil odnaučit brát si dudlík na noc. za to jsem ho nenáviděla :-) třeba máčet ho do pepře atd...
ale k tématu... nemyslím si, že bít dítě je správné...
ale výchovně na zadek si myslím neuškodí. pamatuje si někdo také na nášup k nezapomnění? já mám spoustu vzpomínek na příhody s babičkou. tenkrát i dnes jsou k smíchu, i když někomu by to přišlo strašné. a teď, když si sbráchou ty příhody vyprávíme, popadáme se za břicho. a někdy nám až tečou slzy.
ale po pravdě. myslím, že naši by si nenechali líbit od nás nějak mlátit. a my jsme si to ani nedovolili. jednak z respektu a jednak nás to nenapadlo.
třeba je to tím, že takový druh násilí v době našeho dětsví nebyl probírán mezi dětmi a my jsme se dívali na " my všichni z kačerova a chip a dale" a o žádném spidermanovi ani batmanovi jsme neměli ani "šajn"
tak ještě jednou hodně zdaru. tímto zamyšlením jsem si vzpomněla na historky dávno minulé.
a ještě... někdo tu zmínil, že ho rodiče dost často bili. je to hrozné a potom chápu, pokud mají odpor k nějaké ruční razii.
snad tolik dnešních maminek nemá tuto zkušenost za sebou....
|
| Marťa11 |
|
(29.9.2004 23:34:04)
Monty, to braní hraček je podle mě normální vtomhle věku, ale já to řeším tak, že hračku vezmu zpět, vrátím dítěti, které se s ním hrálo a pořád dokola vysvětluju, že musí počkat, až bude volná... učím ho střídat si a půjčovat hračky a tak, občas to zpestří super scénkou, ale snad vydržím s trpělivostí...
U nás pomájá hrozně moc, že chodíme minimálně 1x do týdne na dopoledne do herny, kde se prostě musí učit hračky půjčovta, čekt na lepší a oblíbenější a tak... je znát, když vynecháme, to je vždy o krok zpět...
A pak vybíjet energii... dlouhé procházky, hřiště no a teď, když je hezky, tak chodíme do heren častěji... tam běhá a skáče a vybíje energii lepším směrem...
Já myslím, že prostě musí vypouštět hodně energie, to pomáhá... když jsme doma celé dopoledne nebo celé odpolene či dokonce celý den, tk to je neúnosné... prostě pak vymýšlí kraviny...
|
| 16.5Salám&Lajka14 | 
|
(30.9.2004 0:54:03)
No jo, teď je to už blbý, dokud bylo hezky, tak s ním babička chodila na hřiště mezi děti... já ho odpoledne skoro nikdy nemám, na oběd ho vozíme k babičce a vrací nám ho tak v šest. Dopoledne většinou spí, budí se často až v půl desátý, v deset. Takže s tím chozením mezi jiný děti to bude trochu problém.
Od ledna bych ho ráda zkusila dát do jeslí, ale netuším, jak to zařídit s tím "příjmem". Dřív než v osm ho budit nechci, to by skoro nespal, když usíná v jedenáct.
Chá, veselá historka, včera jsem se manžela ptala, jak by to bylo s event. voděním do jeslí.
Manžel: "No já ho ráno vodit nikam nemůžu, když mám ranní, tak vstávám v půl šestý!"
Já: "Někdy máš taky odpolední."
Manžel: "Přece nebudu vstávat v sedm JAKO BLBEJ."
Zajímavý, automaticky předpokládá, že já můžu vstávat v sedm jako blbá, když dost často sedím u práce do dvou, do tří do rána. :o( Viz teď.
Fakt nevím, jak to zařídit, jestli jesle nebo slečna na hlídání, babičku a dědečka už využívat nechci, přece jenom je jim kolem sedmdesáti a mají toho už docela plný brejle. :o(((
Kolektiv by asi potřeboval, ale pod zvýšeným dohledem. Já se na to necítím, maximálně po hodině bych měla pocit, že se flákám a doma mi leží práce. Je to asi hnusný, jenže co můžu dělat... když nebudu pracovat, tak se jednak dostaneme pod hranici životního minima, dluh na bytě budeme splácet sto let a ještě vypadnu z branže a pak už si ani neškrtnu. :o(
|
| Kačka | •
|
(30.9.2004 1:56:03)
Páni, takže dopoledne tě mrňous terorizuje dvě hodiny a večer pět? A to si stěžuješ? Já tedy nemám tak hyperaktivní dítko/kvítko, ale jsem na něj sama, pracuju taky po nocích a hlídačku nemám.... to musí být bezva mít taky občas "voraz"... :-)
|
|
| Marťa11 |
|
(30.9.2004 8:04:57)
Monty, a jsme zase u toho :-))), u vás je to jiný, u vás nic nejde nebo to je problém... a tak je to to se vším... že já v.. ti na to vždycky skočím a "píšu rady do zahrady"
|
|
| Pavla, A6, E4 | •
|
(30.9.2004 8:23:46)
Ahoj,
davala jsem Emu do Pohadky v Braniku (neco jako male jesle), je tam asi 5-6 deti, dum se zahradou, byla tam moc spokojena. Je to samozrejme drazsi nez statni jesle, vyplati se spis dopoledne - to je za pausal, odpoledne uz se plati hodinova sazba. Dite tam ale privedes kdy chces. Jedina obrovska (alespon pro me) nevyhoda byla, ze tam nemaji kuchyni, takze ohrivaji jidlo, ktere musis kazde rano privezt s ditetem. Jinak jsem byla spokojena.
|
| SAXANKA dcera 15m | •
|
(16.10.2004 17:28:22)
Ahoj Pavlo,
mohu poprosit o podrobnejsi informace o Pohadce? cena za dopoledne a pripadny telefon a adresa?
diky moc
SAXANKA
|
|
|
| Lisa, dva synci | •
|
(30.9.2004 9:55:53)
Ahoj Milado, zamyslela ses někdy nad tím, jestli Tvoje výchovná metoda je opravdu ta jediná správná, nebo jestli existuje spousta jiných alternativ? Že třeba neexistuje žádná "objektivně správná" ale že je třeba najít způsob života, který bude vyhovovat té jednotlivé rodině co nejvíc, aby všichni byli co nejspokojenější? Jenom pro Tvou informaci: po celá staletí bylo úplně normální, že matky pracovaly, a to v zásadě hned po narození dětí, protože prostě nebyl nikdo, kdo by to udělal za ně. Jenom ty nejbohatší si mohly dovolit nepracovat, ale ty stejně nepracovaly nikdy v životě.. Takže pořídit si děti a makat u toho a nestarat se o ně celý den osobně (ano, dělaly to většinou babičky, nebo starší sourozenci, nebo jedna sousedka pro více rodin)je úplně normální a přirozené.
Přestav si, že jsou národy, které svoje děti nenechávají lézt po zemi protože je velké nebezpečí, že je rafne nějaká jedovatá potvora. Zeptala by ses jich proč si ty děti pořizují, když jim ani nechtějí umožnit lézt po podlaze? Tvoje děti přece po podlaze lézt můžou, tak je to asi správné? Připadá Ti to jako nesmysl? Třeba je nesmysl ptát se jiných, proč si pořizovali děti, zejména když o té rodině tak moc nevíš..
|
|
| Jára, 1 dítě | 
|
(30.9.2004 10:39:45)
Milada přece jen napsala svůj názor. Na to podle vás nemá právo? Nezlobte se, ale pocitově jsem blíž Miladě, než Monty. Ani s Vámi zcela nesouhlasím s tím, že ženy si pořizovaly děti, o které se pak staraly babičky a sousedky. Pokud vím, třeba na venkově si braly pracující ženy svoje malé děti "do práce" (na pole atd.) s sebou - ona by si ta babička se sousedkou asi s kojením moc neporadila. A když děti povyrostly, setsakra brzo se musely zapojit do pracovního procesu. Jsem z vesnice, takže nevím, jak to chodilo ve městě. Ale určitě bych tak nezevšeobecňovala. Navíc Milada tady nepsala o žádné "správné" či "nesprávné" výchově.
|
| Lisa, dva synci | •
|
(30.9.2004 20:30:22)
Járo, ale v tom příspěvku není ani kousíček zloby.. vůbec žádné emoce. Mě jen vždycky zarazí, jak by někdo chtěl předepisovat ostatním, že si mají nebo nemají pořizovat děti a jak se o ně starat. Myslím, že speciálně tady na rodině je vidět, že těch modelů rodiny je obrovské množství a docela funkčních, a že to, co funguje u nás na dvorku může ale taky nemusí fungovat jinde, ale proto to ještě nemusí být špatný a nemusím druhým vykládat, že si neměli pořizovat děti, když to nedělají jako já.
K těm pracujícím matkám - sama to tam píšete - chodily na pole a staraly se o hospodářství, ve městech chodily do práce, děti brzo pracovaly samy; takže jakápak mateřská? Konkrétně dědečka mých dětí vychovávala jeho babička, protože už nemusela - a nemohla - pracovat v hospodářství, tak se prostě starala o děti. Jejich matka pracovala, tak to dělat nemohla. A takhle to tam fungovalo po generace.
A vážně, žádná zloba :-)
|
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(30.9.2004 12:31:05)
Už jsem to tu psala mockrát - ale opakování je matka moudrosti. :o)
Lisa má pravdu, když se podíváte do nepříliš vzdálené historie, opravdu nebylo nikdy zvykem, že by se matka věnovala dětem a nic jiného nedělala. Bohaté rodiny měly chůvu, chudé (ve městě) dávaly děti na opatrování babičkám, sousedkám, na vesnici to obvykle bylo tak, že si rodiče brali malé děti sebou např. na pole nebo je hlídali starší sourozenci. Krom toho nevidím rozdíl mezi tím, jestli je dítě v jeslích nebo těch 6 hodin denně u babičky a dědečka.
Mimoto - proč by se měla pořád všeho vzdávat jenom matka? Otec není rodič? Otec si může pořídit dítě, i když ho vidí dvě hodiny večer před spaním nebo spíš jenom o víkendech? Nechci se ani obhajovat ani si stěžovat, každý má ostatně právo na svůj názor, ale já se dítěti v době, kdy je doma věnuju "podle svýho nejlepšího vědomí a svědomí". Nedávám ho k babičce, abych mohla chodit někam popíjet nebo lítat po obchodech, prostě pracuju - což za prvé musím a za druhé chci.
Jo, a s tím chováním u babičky, princi Jindřichu - moc velký rozdíl v tom není. Nedá se říct, že by prarodiče měli extra velkou autoritu, syn jako autoritu nebere celkem nikoho. Tím, že jsou na něj dva, to ale zvládají trochu líp než já, když jsem na něj prakticky sama.
|
| Šárka | •
|
(30.9.2004 13:06:00)
Mám pocit, že Monty se vůbec neměla mít děti, neměla se vdávat. Chápu, že ne každé ženě vyhovuje být doma s dětma, ale to co tady předvádí Monty je k nepochopení. V článcích si neustále stěžuje, manžel jí nevyhovuje, dítě obtěžuje. Na případné rady odpovídá s tím, že ne vše je v článku pravda, že čerpá i odjinud atd.
Monty k čemu je tobě rodina? Co ti dává?
|
| Lenka K | •
|
(30.9.2004 13:10:23)
Monty vždyť ty podle toho co píšeš, tak na syna čas nemáš! Tak kdy se mu věnuješ???
|
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(30.9.2004 13:16:09)
Šárko, nikdy jsem neřekla, že mne dítě obtěžuje, to mi akorát každou chvíli někdo podsouvá. :o)
Co mi dává rodina - týhle otázce moc nerozumím. Nepřemýšlela jsem o tom, co mi dává nebo nedává, asi jsem fatalista, beru věci tak jak jsou a moc nad nimi v tomhle ohledu "nedumám". Svýho syna miluju, jsem s ním ráda, baví mne si s ním hrát, povídat, těším se na spoustu věcí, který s ním budu podnikat, až bude větší... a jestli mi něco dává, tak dětskou lásku a takový ten pocit, že budu moct někomu něco předat ze sebe. Jinak nevím... co by mi měla dávat? Čistě pragmaticky, rodina toho daleko víc "bere", člověk má daleko víc odpovědnosti, víc se omezuje, musí se naučit být nesobecký... to proboha není stížnost, to je konstatování. :o)
|
| Šárka | •
|
(30.9.2004 13:30:58)
Monty připadá mi, že tě rodina omezuje. Bere ti čas, svobodu atd. A tobě to moc chybí a nějak to nedokážeš překousnout.
To co jsi psala o té dětské lásce, to zní od tebe spíš jako že čekáme že něco takového řekneš.
Ale neber to ve zlém. Je to tvůj život a záleží čistě na tobě jak si ho uspořádáš. Jestli budeš spokojená, nebo skřípat zubama.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(30.9.2004 13:36:18)
Šárko, já opravdu nejsem tak krkavčí matka. Opravdu jsem ráda, když mne syn obejme, když se se mnou mazlí, a tu lásku z něj cítím... to jsem neřekla jen tak, že to někdo chce slyšet, bylo to jediný, co jsem mohla říct, aniž bych si v duchu musela říkat "teď kecáš". :o)
Rodina asi v něčem omezuje každýho, samozřejmě mne někdy zamrzí, když kamarádi pořádají nějakou akci a já nemůžu jít, ale neprožívám to zas až tak dramaticky, ostatně syn nebude pořád malej a konkrétně tohle se časem upraví samo. :o)
|
|
|
|
|
|
| Anna, dvě dětí | •
|
(30.9.2004 19:00:11)
To je fakt zvláštní, že váš syn nebere nikoho jako autoritu :o))) Nezávidím mu to, že jak se zdá, nezná žádné hranice. A upřímně řečeno, myslím si, že jaho agresivita, protože jinak se to nazvat nedá, v nejmenším nesouvisí s naznačenou mírnou hyperaktivitou.
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) | 
|
(30.9.2004 19:30:16)
Těžko tu můžem posuzovat jak se Stáník opravdu chová a co už je Montyina nadsázka, jestli je opravdu extrémista, nebo to tak vidí jen Monty (viz některé minulé diskuse), nebo je opravdu nešťastným dítětem bez hranic... ale existujou i děti, které mají opravdu silnou hyperaktivitu jako diagnózu (je u nich narušen transfer čehosi v mozku - pardon - to cizí slovo si nepamatuju) a tam s tim matka moc nenadělá. Zajímavý čtení o tom je v knize A. Treina: Specifické poruchy chování a pozornosti (Portál 1997), kde se těžké případy (zdůrazňuju, že ne ta hyperaktivita, která se dnes diagnostikuje kdekomu) řeší dočasně medikamentózně a asi velmi úspěšně (jestli jsem to správně pochopila, nejde tam o oblbováky, ale naopak o podporu nějakých nervových spojení - ale už je to tři roky, co jsem to četla). To jen k tomu, že ne všechno musí bejt vina matky - jinak jsem se nedávno dozvěděla, že i diagnóza "malý tyran" oficiálně existuje a tam už to vlivem prostedí je.
|
| sally | 
|
(30.9.2004 20:26:36)
Monty,
tak to zase pročítám a napadly mě ještě dvě věci.
Agresivita může být důsledkem příliš "liberální" výchovy. Nejde o to, jestli dítě biješ nebo nebiješ, ale o to, jestli žije v prostředí, které má nějaké hranice. Někde jsem četla, že pro dítě je přijatelnější narodit se do zaběhnutého systému a do rodiny, kde se ono musí přizpůsobovat, než když všichni kolem něj skáčou a přizpůsobují se jemu. V partnerském vztahu taky hledáš člověka, který tě nějak osloví, který je osobností s nějakými pevně danými hranicemi. Člověk, který by ti na vše odpovídal "ano miláčku" a byl zcela amébovitý by ti asi hodně rychle lezl na nervy. A začala bys zkoušet, KDE má ty HRANICE - kde jsou meze, za kterými si to už nenechá líbit. Protože žít s člověkem, s kterým vlastně nikdy nevíš, jestli je spokojen nebo nespokojen, jestli tě má rád, nebo jestli ti ustupuje čistě z důvodu že prostě nemá vlastní názor, musí být velmi frustrující.
Je možné, že Stáník hledá nějaké hranice a zákony u vás - nějaké hranice, které by mu pomohly zorientovat se ve světě, vědět, že něco se nedělá, něco je nebezpečné atd. A pokud je nenalézá, tak holt přitvrzuje a čeká, kde ta hranice je.
Další varianta, která mě napadla. Tom se přijde občas pomazlit a přitulit, ale také velmi často vyprovokuje nějakou kontaktní hru - na schovávanou, na honěnou - kde výsledkem hry je, že my ho chytíme, pevně obejmeme, opusinkujeme, zlechtáme. Myslím, že chlapečci v zásadě moc nejsou na mazlení a ňuchání, ale že svou potřebu fyzického kontaktu a fyzického projevu lásky můžou hledat právě v nějaké trochu drsnější hře. Pak jde jen o to, usměrnit hru tak, aby nedošlo k ublížení - samozřejmě, že když se kulíme někde na zemi, tak mě třeba Tom kopne do hlavy, zatahá za vlasy, nebo dloubne loktem do oka - to ale není agresivita - to je prostě nechtěný úraz v zápalu "boje". Zajímavé ovšem je, že při takovéhle hře mi ještě nikdy neublížil vědomě - tj. že by kousnul, nebo mě schválně praštil. Nicméně pokud si hrát chce, tak napřed provokuje (stojí opodál, juká za rohem, dělá ksichty a směje se), pokud nereaguju, tak mě začne tahat za nohy nebo se ke mě vrhat - a to pak třeba i kousne.
|
|
| Anna | •
|
(30.9.2004 20:28:30)
O hyperaktivitě vím celkem dost, mám s takovým dítětem čest už skoro sedm let, ale žádné dítě, ani hyperaktivní nesmí nikomu ubližovat... a nemusí.
Jasně, jsou různé formy hyperaktivity a podobně, ale to, co líčí Monty, není žádná obzvlášť velká hyperaktivita a ční z toho právě jen to násilí... velmi bych se divila, kdyby zrovna takhle se tato porucha projevila.
To čemu se říká hyperaktivita a co skutečně souvisí s chybami na transferech vzruchů v mozku, se diagnostikuje zhruba takto:
a) dítě trpí poruchami pozornosti a chování
b) je impulzivní
c) je hyperaktivní
A to nejméně po dobu šesti měsíců.
O násilí ani slovo... je pravda, že tyhle děti mají někdy k násilí sklon, ale spíše, když jsou ve stresu, je na ně moc podnětů, pak jednají zkratovitě a někdy i násilně. Nebývá to ale takovéhle soustředěně mučení.
O malém tyranovi pro změnu mnoho nevím, protože s tím naštěstí tu čest nemám :o) Ale jak diagnóza se mi to moc nezdá, protože z toho mála, co jsem o tom četla, malý tyran je především dítě rozmazlené, které si dolsova zotročilo své rodiče.
A na mě Staník působí spíše takhle, než jako dítě hyperaktivní. To by se nejspíš na nějakou takhle vytrvalou činnost dávno vybodlo :-)))
|
| Anna | •
|
(30.9.2004 20:30:58)
Jen dodatek: právě hyperaktivní dítě potřebuje více než které jiné hranice :o)
|
|
| Věra. | 
|
(30.9.2004 20:42:12)
Anno, napsalas to hezky, máš na 100 procent pravdu, podepisuji.
I s tou agresivitou...přesně jak píšeš.
Tyhle věci jsou o temperamentu, o výchově, o dávaní hranic, ne o hyperaktivitě .
Monty tuším někde nedávno psala, že dítě dostalo do karty nálepku "hyperkinetický", neznamená to nic víc že jde o dítě živé, neposedné, tak jak už chlapečci často bývají.
Dávejte mu dostatečné hranice, malé dítě si je samo utvořit ještě neumí a potřebuje je, svět má pak pro něj řád, je pro něj bezpečným a předvídatelným místem.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(30.9.2004 20:53:19)
Věro, on má v kartě oboje, i hyperkinetický, i hyperaktivní. :o)
Jinak on má samozřejmě určitý hranice, nemůže dělat úplně všechno, ale problém je spíš v tom, že to stejně bude pořád zkoušet. Jemu nestačí něco 100x zakázat, 100x ho od tý věci odtrhnout, půjde a udělá to po sto prvý. To mě fascinuje. Kdyby byl hloupej, tak OK, ale to rozhodně není - že bude v nějaký reklamě traktor, to mi hlásí předem, ale že se NELEZE DO LEDNICE, to mu prostě nevysvětlíte. :o)))
Není ani nějak záludnej - třeba dítě jedný známý je navenek hodný a zaútočí nečekaně zezadu, třeba jiný dítě něčím flákne po hlavě - a myslím, že ani zlej, ale hrozně divokej a prudkej. Navíc skoro necítí bolest a asi to logicky předpokládá i u okolí.
Sally, kupodivu JE mazlivej, objímá a pusinkuje lidi na potkání... hladí je a tak. Výjimečně i bez toho, aby je na závěr nafackoval nebo jim vypíchl oko. :o)
|
| sally |
|
(30.9.2004 21:05:43)
Monty,
no já mám pocit, že do lednice lezou všichni mužský.... ten můj je o 38 let starší než Stáník a stejně přijde domů, rozevře lednici i mrazák, chvíli do nich hledí a pak odejde. Když jsem mu to říkala, tak mi nevěřil, že by takovou "blbost" dělal, až jsem mu to připoměla "při činu" :-)))
Tom si lednici otevřít neumí, ale jakmile jí otevřeme my, tak do ní taky leze. Holt mu oznámíme že se dveře zavírají - někdy odejde dobrovolně, někdy ho odsuneme - ale proč z toho dělat vědu. Pokud Stáník ovšem dveře otevírá, tak bych tam dala nějakou hranici - např. dveře můžeš otevřít, můžeš se podívat, ale musí se lednice zase zavřít a nic z ní nebudeš brát. Nemá cenu na dítě pořád ječet "ne" - chce to vybrat jen ty věci, které jsou fakt "škodlivé" a naučit ho dělat nějaké kompromisy. U nás byly boje s myčkou - Tom lezl do ní a já se bála jednak že tam olíže nějaké chemikálie a za druhé, že se řízne třeba o nůž. Teď to holt dělám tak, že vysunu spodní šuplík (takže nemůže vlézt dovnitř) a jako první vytáhnu košík s příbory. Na příbory se prostě NESAHÁ - ale jestli pak ručičkama mlátí na čisté hrnce - no tak mlátí... hrncům je to jedno.
|
| 16.5Salám&Lajka14 |
|
(30.9.2004 21:24:51)
Mno, kdyby do ní jen civěl, tak je to ještě v pohodě... on z ní vytahuje věci, leze do poliček, otvírá krabičky a lahvičky... vyhazuje ven vejce a tak. Samozřejmě když to nevidíme - jsme třeba na záchodě nebo telefonujeme, jinak je vždy od lednice odstrčen a zabráněno mu v přístupu. Někdo tu psal o existenci nějakých bezpečnostních zarážek, ale netuším, kde se to kupuje? V domácích potřebách?
On moc dobře ví, že to nesmí a že mu to zakazujeme - neřveme na něj, to fakt ne, ale prostě ho NENECHÁME tam lézt. A stejně tam leze. To mne zaráží, ta umíněnost... jako kdyby zkoušel, jestli ho jednou náhodou nenecháme...
|
| sally |
|
(30.9.2004 21:38:01)
Monty,
mě ta umíněnost přijde normální... my to máme taky - s ledničkou, myčkou, televizí.... ví, že to nesmí a stejně to zkouší... zkrátka zakázané ovoce. Myslím, že i to je určitý rituál a určité ubezpečování se, že věci mají stálý řád a že jednou vytyčené hranice platí. Když jdu sahat na čudlíky u televize, tak mi řeknou, že ne....
|
| Marťa11 |
|
(30.9.2004 22:08:53)
Monty, vždyť to dělají všechny děti... někdo chodí do ledničky, někdo skáče z gauče nebo mlátí vším do akvárka... atd., atd. - jsou to prostě děti a nám nezbývá než pořád dokola opakovat, že toto ne... :-)))
Hele, mě docela zaujalo, to, kdy jsi se Stáníkem... to s ním vůbec nechodíš na hřiště a tak? Jako mezi jiné děti a maminky s ním chodí jen babička?
Jinak s tím stanovením hranic, jak píšou holky, moc a moc souhlasím... já bych řekla, že je to přesně jak psali... když nejsou, tak se děti v tom ztrácjí... nemyslím, stanovovat je násilím, ale když něco nemí, tak to prostě nesmí nikdy...
a k tomu zmiňovanéme domácímu učení (škola doma???) :-))))) to jsi fakt myslela vážně? a proč jako? to mě fakt pobavilo... promiň... :-))) jako, že něco by jsi ho učila ty a něco manžel? když máte problém s autoritou v jeho necelých 2 letech? :-)))
|
|
|
| barb | •
|
(21.12.2004 21:09:00)
ked do tej chladnicky tak velmi che vliezt, preco mu to teda neumoznite a nenechate ho v nej zavreteho 1-2 minuty? Skusila som to raz na nasom kocurovi... oplatilo sa, uz nikdy viac do nej nevliezol... a po otvoreni dvier uplne poslusne a sam vyliezol ;-). Ked to plati pre kocura, preco by to nemalo platit pre nejakeho maleho spratka?
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| Iveta, 3 synové, i dcera | •
|
(5.10.2004 3:14:13)
Podle mých zkušeností se jedná pouze o trochu drsnější způsob mazlení, asi jako to dělají malí tygři. Mají ho v oblibě zejména kluci, opět z mé zkušenosti - zejména ti zlobivější, hyperaktivnější - ovšem tím pádem taky bystřejší a chytřejší. Jedná se vlastně o tělesný kontakt s rodiči, pro "pachatele" příjemný a zajímavější než nějaké pusinkování a hlazení. Je to hra.
Výchovně se mi osvědčil jednoznačný přístup - dokud se jedná o hru, tj. batole mne honí s koštětem, hraju si, dělám vylekanou atd. a batole se baví. Jakmile mne ale tím koštětem udeří, okamžitě zjistí, že příjemná hra skončila a teď už se zlobím. Musím mu dát jednoznačně důrazně a vážně najevo, že toto je mezi lidmi nepřípustné. Totéž, pokud po mně leze a "dělá, že kouše", hraju si s ním. Pokud kousne doopravdy, setřesu ho na zem, změním výraz obličeje, vyčiním mu a jdu si po svých. Protože je bystré, za chvíli se naučí prodlužovat si legraci a nepodlehnout pokušení si ji pokazit. Taky ho učím "malá malá" - ví, že když toto se řekne a pohladí rodiče či sourozence, dostane se mu pomazlení, pochvaly a nadšených ovací. Pokud bouchne či zatahá za vlasy, dostane se mu opaku. Učenlivý človíček vyhledává rozkoš, nikoli nemilost.
Je pravda, že toto mi šlo hůř u úplně prvního dítěte, s těmi ostatními už člověk nemá tolik času se "párat" a nostalgicky zvažovat, zda plácnutí po zadečku ho psychicky poznamená, či nikoli. S odstupem musím říct, že je to k dobru těchto dětí, instinkt prostě napověděl, kdy už plácnout a kdy jen křiknout, na zcestné výčitky svědomí jaksi nebyl čas a ty další děti prostě jsou v pohodě. Na rozdíl od nejstaršího, který se dodneška projevuje občas rozpínavě a mívá sklony rodiče citově vydírat a naučil se skvěle stavět do role utlačované chudinky, kdykoli nedosáhne svého.
Stran fyzických trestů - četla jsem například knížky o koních - volně žijící koně běhají ve stádu a hříbata, zejména dorůstající hřebečci, mají také sklony !zkoušet hranice", různě ze stáda vybíhat a tím ohrožovat i sebe, i ostatní. O pořádek se starají určité klisny, které běží po obvodu stáda. Pokud takový hřebeček nereaguje na výstražné pokyny, různé stavění hlavy, těla, atd., normálně ho dloubnou a fyzicky ho přinutí, ať se zařadí.
Jistěže není správné děti mlátit, ale myslím si,že úplný ústup od fyzického kontaktu při usměrňování dětí - to je ode zdi ke zdi a dobrého výsledku se nedosáhne. Některé děti - ne všechny!! - ho prostě vyžadují, de facto i jako potvrzení rodičovského zájmu. Mluvit si člověk může co chce - nereagují a dělají si své. Rodič předstírá pláč, už je doopravdy zoufalý - dítě se baví. triumfuje. Rodič dítě zavře do pokoje - tohle už je psychické týrání a některé děti se po tomto psychicky hroutí a začínají být hysterické. Tak co dělat? To byl případ mého nejstaršího, na kterého naplácání na zadeček mělo jednoznačně nejlepší efekt. Měl rád drsné mazlení, tomuto rozuměl, navíc cítil, že ho při tom nepřestávám mít ráda, zatímco vystrčení za dveře bral zoufale emotivně. Po naplácání mne začal respektovat - asi jako tygří mládě - a příště si dal opravdu pozor, stačilo předvést rukou, že jinak zase bude mazec. To byl prostě trest, který "bral". Náš vztah se zlepšil, prakticky upravil. Získal jistotu, kde jsou hranice, já jsem přestala být "vytočená" a on v přestal být v úzkosti a nejistotě, že bude "bez lásky", sám , vystrčený do pokojíčku. Škoda, že jsem na to nepřišla o rok dříve, asi v době jeho deseti měsíců.
Nutno podotknout, že šlo o plácání nakoso rukou, zadeček možná zčervenal, trošku to zapálilo - jinak by se mi totiž junior jen smál! ale rozhodně nešlo o bití a modřiny. A hlavně, když takto jednoznačbě zasáhla rodičovská autorita, nebylo nutné trest často opakovat. naplácala jsem mu opravdu jen párkrát za celé předškolní období, v mezidobí poslouchal a tím jsme si ušetřili i pro něj mnohem bolestivější trable - kdyby například lezl, kam neměl, silnice atd.
Jsou děti klidné a hodné, pro které je dostatečným trestem to, že se na ně maminka zamračí, či je pokárá. I takové mám a u takového samozřejmě žádný ani mírný fyzický trest není nutný ani vhodný.
Myslím, že soudný rodič pozná, jednak které dítko "plácání" potřebuje a které ne, a taky, kde je hranice mezi "plácnutím či naplácáním" tedy jednoznačným fyzicky sděleným nesouhlasem - a bitím- které je týráním a je nepřípustné.
Dítě možná chvíli protestuje či trucuje (ale ne vždy, někdy prostě souhlasně drží, protože ví, co nemělo provést), časem si ale ověří, že jde o správné, reprodukovatelné a pevné střežení správných norem chování a z máminy strany je to projev téhož intenzivního zájmu, jako když se s ním mazlí, krmí ho, koupe, chrání před nebezpečím atd. Občas jsem taky po pravdě řekla, že mne to sice bolí víc než jeho - nejen ruka, ale hlavně srdíčko - přesto se musím přemoct a za tohle mu naplácat. Taky jsem se snažila mu metodicky naplácat v klidu, a ne "vytočená" - toho děti zneužívají, a taky člověk ve vzteku se špatně ovládá - plácání se opravdu nikdy nesmí přehnat v něco jiného než plácání. Může zapálit, ale nesmí ublížit. Jako takové úplně stačilo.
|
| Andrita a Vítek 3 roky | •
|
(27.12.2004 10:57:11)
Naprosto souhlasím. Jsem přesvědčená o tom, že všechny děti potřebují hranice. A kdo jiný by je měl stanovit než rodiče. Nedokážu si představit, že bych se svého synka bála. Jde prostě o to nebát se říci ne a pokud tomu dítě nerozumí, tak mu to vysvětlit přiměřeně věku. Když byl Vítek malý, tak buď stačilo přestat si s ním hrát nebo zvýšit hlas, v nejhorším případě plácnutí po zadečku. Můj systém je takový, že jednou mu řeknu, že NE, podruhé mu řeknu, že pokud nepřestane, tak potřetí už mu jednu plácnu. Teď už je dost velký, aby pochopil, že má na výběr - buď skončí sám nebo "bude ukončen". Řekla bych, že výchova ani někdy není tolik o tom, jestli je přísná nebo ne, ale spíše o tom, jestli je důsledná. Důslednost je velmi důležitá a pokud dítě vidí, že mu sice 10x řekneme že ne, ale nic se nestane, abychom tomu zabránili, tak je to k ničemu. Pokud my sami jako rodiče se necítíme jako autorita, tak o tom těžko můžeme přesvědčovat své děti.
Jen na okraj - náš syn Vítek je od mala velmi hodné dítě, je to moje zlatíčko, moc rád se mazlí a pusinkuje. Na druhou stranu také někdy zlobí, měl i krátké období, kdy to "na nás zkoušel" a vztekal se. Když to provedl poprvé manželovi, tak ten ho na radu svých kolegů z práce pocákal lehce ve sprše studenou vodou. Od té doby jsem již nikdy nemuseli takto zakročit a nikdy se nám nestalo, že by přišel nával vzteku a odmlouvání.
I z toho krátkého příkladu (nejsme rozhodně žádní sadisti, to byl nejhorší trest a pouze 1x který našeho broučka potkal) je vidět, že jsme spíše zastánci toho stanovit jasné hranice hned od začátku, protože zaběhlé stereotypy se mění hůře.
Všechny zdravím.
|
|
|
|
| Bob | •
|
(30.9.2004 12:30:14)
Taky mě Montyino přiznání, že jí každý den mnoho hodin pomáhá babička, ohromilo. Celé je to pak o něčem jiném. Ale to je obecný úkaz. Rodiny, jimž prarodiče intenzivně pomáhají, si toho zpravidla vůbec neváží a ještě reptají, že už mají těch koláčů a pečínek plné zuby. Neumí si představit, v jakém fofru žije máma, které nepomůže nikdy nikdo. A všimli jste si, že právě takovéhle holky si naopak skoro nikdy na nic nestěžují?
|
| Káně | 
|
(30.9.2004 14:06:37)
Taky si nestezuji. Mam manzela, ale stejne jsem furt sama (po vecerech) a obe babicky i dedy. Zatim co jedna mimo sledovani telenovel mi dceru neskutecne rozmazluje, druha pracuje na smeny. Pokud dceru dam na hlidani te duchodove babi je dcera dalsi dva dny rozknourana a ma uplne rozhozeny zajety "rezimo :-) No a kdyz ta pracujici babi ma cas, tak se seberu a mimoprazskym busem ji hodinu dceru s kocarem a batohem :-) vezu - tak mne vecer i s ni posle domu, protoze si chce odpocinout - cemuz se taky vubec nedivim. Nastesti od Monty ZATIM nemusim pracovat (manzel chce nove auto, tak mne do prace posila :-)) I kdyz je fakt, ze uz zacinam na zkousku chodit do prace na zkraceny uvazek (i s malou a to je obzvlast narocne). Jak to bude az nastoupim zatim neresim...
|
|
|
| JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) |
|
(30.9.2004 14:11:38)
Nečetla jsem úplně všechno, tak se omlouvam, jestli budu něco opakovat.
Montyiny články čtu ráda, ale z diskuse pod nimi taky začínám mít pocit, že u Monty "nic nejde" :-( Že sice chce pobavit, ale nechce poradit...
Nemusíš přeci dávat dítě od sedmi do jeslí, aby bylo v kolektivu. Můžeš zajít třeba do mateřskýho centra (kluci se tam zabaví skoro sami a nemysli, že se tam musíš bavit o plenkách a kašičkách - i v MC jsou normální lidi (náhodou taky matky) a já si tam s sebou občas beru i nějakou práci; může tam i babička). Taky si můžeš najít (třeba i přes net) podobně smýšlející kamarádku a vzájemně se navštěvovat (já takových našla už několik). Každopádně dětskej kolektiv ho může naučit spousu věcí o tom, že neni jedinej na světě a že jsou i silnější děti než on.
Bojek byl jeden čas taky agresor (on teda výhradně na děti, který mu něco braly, nebo měly něco co chtěl) - psala jsem tu o tom v jednom článku (http://www.rodina.cz/scripts/detail.asp?id=3335) Přešlo to samo po pár tejdnech, teď je z něj hotovej opatrovatel. Když od někoho něco chce, zkouší mu např. něco nabídnout výměnou, nebo mě tam přivede a já podle situace buď vysvětlim, že musí počkat, nebo že můžou spolupracovat.
Kili začal kousat (jen mě, poté, co jsem ho přestala kojit) někdy v červenci, děti občas bouchne (vlastně vždycky ty stejný), ale poslední dobou už to vypadalo, že s tim skončil, ale dneska v MC poprvé kousnul dítě - vzala jsem ho za ruku a velmi důrazně mu vysvětlovala že a proč se to nedělá (po zkušenostech s Bojkem rozhodně s kamennou tváří bez úsměvu) - vypadal, že mě vnímá, tak uvidim jak se to bude vyvíjet. Nekoušu ho na oplátku z důvodů, který tu napsala tušim Sally.
Takový to skákání po našem těle beru - ještě nemají odhad a občas se to přehoupne přes nějakou hranici, kdy jim oznámim, že to bolí, tak já si hrát nechci a končim. (Ale opravdu končim.)
|
|
|
V její náručí
Krojový plesUherské Hradiště 
Zimní běh na BlaníkBenešov 
Orchestr na dotek – ŽestěPraha 1 
Ledové sochy na PustevnáchNový Jičín 
Šediváčkův longRychnov n/K 
Krojový ples
Zimní běh na Blaník
Orchestr na dotek – Žestě
Ledové sochy na Pustevnách
Šediváčkův long
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)