| Šárka, syn 13 let, dcera 10 let | •
 |
(12.1.2000 12:42:37)
Milá Káčo,
moc se mi líbí tvoje příspěvky a postřehy. Je moc prima, že v dnešní době už je plno možností komunikace, výměny názorů, získávání informací a vůbec že seriál jako ten tvůj může vzniknout. Já jsem absolvovala těhotenství z mého pohledu už strašně dávno. Navíc jsem byla moc mladá, nezkušená, naivní a bůhví co ještě. Přesto si ještě dost pamatuju (je to divný, co?). Zážitky z prvního těhotenství sice částečně překryly ty z toho druhého, ale stopy se zachovaly. Například ten pocit bezmoci a zoufalství, když blafnul Černobyl a já byla ve 3. měsíci a hystericky jsem se snažila sehnat alespoň nějakou pozitivní informaci o radiaci a jejím možném působení na plod, což se mi samozřejmě v té době nepovedlo. Zdá se, že plod nebyl postižen, momentálně je postižen pouze pubertou. Taky mi bylo často šoufl, točila se mi hlava, nemohla jsem chvíli nikde stát, například ve frontě nebo v autobuse, hned tma před očima, prý těhotenská anémie, víc mi neřekli. Cvičila jsem sama podle jakési archaické knížky, nějaké plavání - chacha. Asi ti budu připadat stará jak betlém, ale omyl, mně bylo tehdy 19! Jediný pozitivní postřeh - jsem zvědavá, jaké nasbíráš za pár měsíců ty - lidé v autobusech mě pouštěli sednout! Sice jsem si stoupala dost provokativně a nastrkovala jim břicho pod nos, no ale pustili. To podruhé, když jsem jako těhotná vláčela za ruku ještě dvouletého synka, jsem zcela nekompromisně mávala těhotenskou legitkou už při nástupu do vozidla a vybrané typy vysazovala z jejich místa. Taky to fungovalo. Podruhé jsem byla vůbec taková víc oseklá, zkrátka už ostřílená těhotnice. Nic mi už nepřipadalo tak složité. Dokonce bych řekla (dnes s odstupem let), že jsem se chovala i dost nezodpovědně, protože jsem ještě v únoru lyžovala (rodila jsem v květnu) a zjara ještě jezdila na kole. Pak když už mě ke konci to moje těhotenství nebavilo (ne že by mě teda nebavilo, to ne, připadala jsem si nesmírně spokojená a důležitá, no ale přece jen už to bylo dlouho, to asi pochopíš, 43. týden už mě vyloženě štval), tak jsem myla okna a dělala dřepy a běhala do schodů a nakonec jsem málem porodila na pískovišti, protože jsem pořád čekala, až to bude teda fakt bolet jako minule a stále se mi to nezdálo dostačující. Do porodnice jsem v obou případech jela autobusem, v té době jsme ještě nevlastnili automobil, kromě toho jsme bydleli u maminky na Proseku a mně připadalo jaksi drzé volat si pro sanitku na Bulovku, když to je jen kousek z kopce. Navíc jsem v obou případech měla pocit jakési nepatřičnosti, že teda jako nechci v té porodnici obtěžovat, že teda jako kdyžtak přijdu jindy, kdyby měli pocit, že jim tam nepasuju. Náhodou si mě tam pokaždé nechali, ale Míša vyběhla na svět dost překotně, takové ty radosti na hekárně jsem díky tomu nestihla absolvovat. Není teda o co stát, dneska už ti určitě předhodí rozličné balóny, bazénky, židličky, tatínka k dispozici, takže doufám, že ty si ten porod budeš moct vychutnat. Mně toto jaksi nebylo dopřáno, naopak na mě v prvním případě lehce nervózní pan doktor houknul, ať jim tam neječim (možná jsem fakt ječela, ale určitě ne dlouho, leda jsem si tak občas jekla, no ale co jsem měla dělat, když ty kontrakce šly jedna za druhou a nikdo si mě nevšímal a nikdo mi neporadil, jak se s tim poprat) no a ve finále mi teda vyrvali dítě, šup s ním do inkubátorku, mohla jsem si hlavu vykroutit, když jsem ho chtěla vidět, záhy bylo odneseno kamsi do neznáma, no a dorazila mě jakási sestra, která popatřila na ostatky mého porodu konstatujíc: "No teda vy ste nám tu udělala bordel!" Opravdu povzbuzující pro sotva zletilou rodičku. Ke cti porodnice musím doplnit, že druhý porod proběhl zcela příjemně a mile, zčásti také proto, že službu měla náhodou zrovna kamarádka a chovala se ke mně velmi vlídně. Dneska bych šla rodit asi zase tam, protože to je jinak moc hezké místo a navíc má momentálně velmi slušnou pověst - aspoň co stačím sledovat v tisku a tak. To je další, co ti chci říct - docela ti to tvoje miminko a těšení na něj závidím. Fakt bych klidně měla ještě jedno, mám ten dojem, že teprve teď ve skoro 33 letech jsem na něj patřičně zralá a že bychom si ho s taťkou konečně vychutnali. Ty děti nám tak nějak rychle vyrostly, nějak jsme to nestihli zaznamenat. Oba máme stejný názor, oba bychom mimi chtěli, máme velký byt, ovšem nemáme na to miminko. Ne teda jako že bysme už nemohli, to zatím ještě jo, i když můžu tě ujistit, že sex se dvěma pubescentama se provádí velmi, velmi těžko, mimo to máme poněkud turnusové manželství - montáže a tak, k tomu tu a tam únava, zkrátka někdy si říkám, proč ty prášky vlastně beru. Zajímal by mě názor i jiných podobně postižených rodičů, zatím v okruhu našich přátel jsou na tom obdobně. No ale abych neodbhíhala od toho miminka -my na něj, Káčo, zkrátka nemáme penízky. Kdybych teď zůstala doma na mateřské a přišla o svůj docela slušný plat a navíc místo dvou hladových krků měla rázem tři, asi by mi nezbylo než kojit do školního věku a ty starší poslat na pastvu. Navíc náš milý Davídek se nechal slyšet, že "ňákýho uřvanýho parchanta by doma teda nesnes" - on není v podstatě zlý hoch, ale má teď poněkud divné období. To Mišulka by velmi chtěla sestřičku, pouze tu, protože bráchu už má a je k ničemu. No a po zralém zvážení všech zmíněných okolností bys mi asi dala za pravdu, že není vhodná doba na otěhotnění. Docela mě to někdy mrzí, pořád si říkám, že mám ještě šanci tak těch 7 let. Třeba do té doby zázračně zbohatneme. Přeji ti zatím hodně štěstí, ať tvoje miminko roste a je zdravé a těším se na další pokračování - třeba se ti zase ozvu. Ahoj Šárka
|
| Irena, 26 | •
|
(12.1.2000 17:24:05)
Krásně napsané, úplně jsem se do toho vžila. A doporučuji si miminko pořídit. Oni i ti puberťáci si nakonec zvyknou a budou šťastní a pyšní (mě brácha nejdřív nechtěl ani vidět a pak se hluboce urážel,když mu maminka odmítla svěřit kočár. Dodnes se chlubí svým dětem, jak mě učil chodit, mluvit, jezdit na kole...) A finanční situace? Ta je u 80 % lidí stejná - peníze nejsou. A přesto se děti rodí a vždycky se to nějak přežije. My jsme taky zadlužení a nevypadá to, že by se situace měla zlepšit. Ale dítě oba chceme a pokud to (zdravotně) půjde, co nejdřív si ho pořídíme. A věk máte skvělý - tchyně podruhé rodila ve 33 letech, a dnes si libuje,jak s dcerou mládne, udržuje se svěží a vůbec jí to svědčí. Takže miminkům ZDAR!
Irena
|
|
| Káča, 19. týden | •
|
(13.1.2000 11:12:57)
Ahoj Šárko,
moc ráda jsem si přečetla, cos psala. Jsem se i pobavila. Večer jsem to dokonce i četla manželovi, kterému se Tvoje "zážitky" z těhotenství taky moc líbily. Hlavně o uvolňování sedadel v MHD. Zatím to na mně není tolik vidět (zvlášť v tom kabátě ne), ale nekompromisně obsazuji volná místa. Zatím mi to docela jde dobře. :-)
Jen pro zajímavost - brácha má dva potomky a jmenují se stejně jako Tvoji - Míša a David. Jen ta jeho Míša je starší.
To, že sis v porodnici jekla, je myslím přirozené pro rodící maminky, ale asi ne pro tehdejší doktory, kterým to vadilo... Máma mi vyprávěla, že když byla ona v porodnici, tak paní, která byla na vedlejším stole, doktor zfackoval, aby jim tam tolik nekřičela! To bylo před 26 lety...
A další miminko Vám moc přeju, bylo by to určitě skvělé! Třeba se zanedlouho Vaše finanční situace trochu zlepší. Znám i maminky, které měly miminko po čtyřicítce a jsou moooooc spokojené. To ale neber jako příkaz nebo doporučení, musíte samozřejmě rozhodnout sami, jestli další mimčo ano, nebo ne.
Měj se hezky,
Káča
|
| Šárka, syn 13 let, dcera 10 let | •
|
(19.1.2000 11:19:57)
Milá Káčo a Ireno,
oběma vám děkuji za reakci na můj příspěvek.
Pro maminku Káču:
Pozdravuj ode mne naše jmenovce Míšu a Davida. Potěšilo mě, že má někdo stejný vkus jako já. Sice našeho Davču rodina dlouho nemohla schroustnout, nejdřív vůbec jako fakt, že si hodlám místo vysoké školy pořizovat miminko a pak že mu chci dát to ohavné židovské jméno. Míša zas měla dost dlouho pracovní název Kristýnka a až těsně před porodem se manžel zlomil. Takže jsem si úspěšně obě jména prosadila, i když samozřejmě jemu tvrdím, jak skvělý vkus měl on. Jinak budu nadále sledovat tvoje zážitky z postupujícího těhotenství a doufám, že budou jen samé příjemné. Pozdravuj svištíka a brzy zase ahoj.
Pro Irenu:
Irenko, věř mi, že kdyby to bylo alespoň trochu v našich možnostech, tak o mimču začneme uvažovat vážněji. Já vím, že člověk se může uskromnit, ale nejsem přesvědčená, že dnes je doba na to, mít tři děti. Vyzkoušeli jsme si to nanečisto, když jsem přišla v létě o práci a jeden měsíc byla zcela bez příjmů. Sice mi dali odstupné, ale to padlo kompletně na auto, které jsme museli pořídit, abych byla schopná se dopravovat do nové práce (nebydlíme totiž v Praze, víš, no a to staré auto už bylo poněkud nefunkční). Ze vzniklé finanční situace se pozvolna dostáváme doposud. A jinak ti jen pro zajímavost načrtnu, co mě stojí výdaje na již existující dvě děti: lyžařský výcvik ze školou - 2000 + 1000 s sebou na vleky (syn), hory o jarních prázdninách - 2400 (dcera), škola v přírodě v květnu - 2000 (dcera), soustředění v létě s fotbalem - 1500 (syn), soustředění v létě s rokenrolem - 2500 (dcera), dojíždění do gymnázia - 400 (syn - měsíčně), kursovné rokenrol - 3000 (nevím proč to chce letos trenérka najednou na celý rok) a to ještě zvažujeme možnost poslat děti na 3 týdny k moři se zdravotní pojišťovnou za 2x6000. Někdy mám pocit, že vydělávám jen na ně. Ba ne, to nebude pocit, to je v podstatě pravda. Ale víš, nemyslím si, že by žily v nějakém přepychu. Mají standardní věci jako většina jejich vrstevníků, myslím, že ubrat v tomto případě není moc kde. Samozřejmě, že k moři jet nemusí, koneckonců i bez těch hor by se obešly, škola v přírodě není nutná, sporty taky můžou vypustit ... No ale já bych ráda, aby jim na dětství zbyly hezké vzpomínky a nesly si do života nějaké zážitky, protože kdybychom se omezili čistě jenom na bydlení a přísun potravy, podle mě by to nestálo za moc. Mám trochu k těmto dětem zodpovědnost v tom smyslu, že je nemůžeme uvrhnout do nedostatku výměnou za dalšího sourozence. Nejsem si jistá, že by si k němu mohly vybudovat pozitivní přístup, kdyby jeho přítomností přišly o většinu svých dosavadních požitků. Nemysli si, že mám zvrácené hodnoty, jsem téhož názoru, že nový život (=miminko) má hodnotu nesrovnatelnou s žádným hmotným statkem, ale stejný názor těžko pojme puberťák, který by potřeboval nové kolo, jelikož to jeho už mu je po 5 letech malé, nebo dorůstající slečna, která si plánuje, jak bude na škole v přírodě dovádět s klukama. Mimo to ty dluhy, jak uvádíš, máme taky, různé půjčky a leasingy, pojistky, nájem s inkasem nám už narostl na víc jak 5000, měsíčně nám proběhne sporožirem celý jeden plat, aniž bychom si ho všimli. Věř mi, že pokud by se naše situace opravdu zlepšila (zatím mě nenapadá, jak toho docílit), vrhnu se na taťku a jdeme na to, ale v tuto chvíli si musím vystačit s miminky k nahlédnutí u mých kamarádek a vyčkávat. Jak jsi uvedla, 33 let je ideální věk, ale kdybychom na tom trvali, máme ještě velkou časovou rezervu. Ty jsi mladá a jak jsem pochopila, zatím bezdětná, takže směle do toho, ale my teda zatím radši ještě ne.
Ahoj, zdraví Šárka
|
| Irena | •
|
(21.1.2000 11:03:32)
Šárko, já Tě (vás) úplně chápu a je mi jasné, že když už máte dvě děti, máte větší pocit zodpovědnosti za ně i za život ev. přírůstku. I já každý měsíc propadám zděšení a když přijde nějaký účet navíc nebo nutná oprava,jsem na pokraji šílenství. Já i manžel celkem slušně (tím myslím, že nejsme na pokraji sociálního případu) vyděláváme, nežijeme si nijak nadstandardně, po nocích nehýříme a v kině jsme nebyli 4 roky, nepořádáme lukulské hody, auto používáme jen výjimečně a do bytu pořizujeme jen nezbytně nutné věci, a to ještě v nejnižších možných cenových relacích.
Minulý týden jsme se odhodlali, že si alespoň vyrazíme na vesnický bál. Po projití šatníku jsem usoudila, že sukni, kterou mám od střední školy, si určitě vzít nemůžu, moje oblíbené tričko-halenky taky neobstojí a střevíce 4 roky okopávající kancelářskou židli taky ne. Abych šla do butiku, na to opravdu nemám. Takže jsem oběhla všechny vietnamské obchůdky a zjistila, že nejlevnější alespoň trochu solidně vyhlížející oděv do společnosti pořídím kolem 1200 Kč, boty za cca 400 Kč (to neomluvím o tom, že se to po roce zcela určitě začne párat). Za vyčištění manželova obleku jsem dala 120 Kč. K tomu všemu bych potřebovala koupit jemu novou košili a kravatu, sobě spodní prádlo, silonky.. Připočtěte vstup (pouhých 60 Kč za osobu) a nějakou útratu a je to zralé na oběšení. Tak to jen jako příklad.
Jinak pracuju jako sekretářka. Očekávalo by se ode mne, že budu chodit v slušivých kostýmcích a blůzičkách - nemám na ně. Prostě si jednou za rok koupím u vietnamců černé kalhoty za 400 Kč, k tomu pár jednoduchých tričko-halenek a to je vše. A manžel je na tom podobně - džíny, triko, mikina. Takže si opravdu nemůžeme nijak vyskakovat, a to děti nemáme a oba vyděláváme.
Je to opravdu ostuda, když člověk celý život pořád jenom škudlí (a to dělám v bance!).
A za další ostudu (státu) považuju výše mateřských příspěvků. Když si vezmu, že maminka s dítětem má vystačit s cca 2500 korunami, je to šílené. To i ti důchodci mají sami pro sebe víc.
Ale co se dá dělat, i přesto děti chceme a snad je i mít budeme. I kdybychom se měli živit jenom topinkami!
Takže ještě jednou -naprosto vás chápu, pokud si další mimčo nepořídíte. Ale znovu opakuji, že bych vám ho přála a určitě byste to zvládli vy i vaši "puberťáci".
Miminkům zdar!
Irena
|
| Šárka, syn 13 let, dcera 10 let | •
|
(25.1.2000 7:54:58)
Ahoj Ireno,
díky za další odpověď, koukám, že máš naprosto obdobné problémy, se kterými se denně potýkám já. Taky často nakukuju do vietnamských tržnic anebo ještě raději do sekáčů, dřív jsem s nima byla úplně posedlá, ale fakt je, že dětem jsem tam nakoupila spoustu krásnejch věcí. Potom jdu okolo butiku a štve mě to, když tam vidím ty krásné věci. Dřív jsem na děti hodně šila, teď už jednak nemám čas, navíc už můj výkon tolik neocení, tu a tam něco vyfiknu na holku, ale kluk už by chtěl jenom džíny a mikiny, nejlépe samozřejmě značkové (řešíme to u již zmíněných vietnamských stánků). Ono navíc na mrňousky se šije snadněji a s větší chutí než na velké. Obdobně jako ty nemáme nejhorší příjem, ovšem stále mám pocit, že se ty prachy někam vypařujou. S tou mizernou mateřskou s tebou souhlasím, to je hlavní důvod, proč nemůžu zůstat doma. Já měla 900, ovšem v době, kdy průměrný plat byl něco okolo 3000. A za stovku byl víkendovej nákup. Dokonce si představ, že jsem ještě rok a půl po mateřské byla doma bez příjmů. Manžel si mohl dovolit nás živit. To by dneska nezmáknul ani náhodou. Mám kamarádku, která čeká miminko v květnu, teď teda marodí, ale hodlá být v práci do samého konce, aby ještě něco naškudlila ze svého slušného platu, protože manžel jako čerstvý doktor práv má horší plat než uklízečka. Nicméně ti fandím a určitě alespoň to jedno miminko zkuste, je to super. Snad to půjde zvládnout. Já si stále nechávám otevřená zadní vrátka, neboj. Dám ti vědět. Jo, to moře jsme si rozmysleli. Je to lákavé, ale 12 tisíc nám teď nějak nevybejvá. Tak ahoj Šárka
|
|
|
|
|
|
V její náručí
Koncert orchestru lidových nástrojůPlzeň-město 
Letní slavnosti staré hudbyPraha 1 
Slavnost ovocných knedlíkůBenešov 
Korále z klokočíChrudim 
Čochtanova TřeboňJindřichův Hradec 
Koncert orchestru lidových nástrojů
Letní slavnosti staré hudby
Slavnost ovocných knedlíků
Korále z klokočí
Čochtanova Třeboň
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)