u apolináře jen rodit a nic víc

milé maminky, já jsem strávila u apolináře celých 5 týdnů kvůli preeklampsii a tomu, že se syn narodil v 32tt. rizikové odd super, sestřičky i doktoři moc milí. pak přišel rychlý císař a ani jsem netušila, co všechno se to se mnou děje, když mě začali zbavovat naušnic a cpali mi papíry na epidural. TEN JSEM STRIKTNĚ ODMÍTALA do poslední vteřiny a ani nevím, jak mě přiměli k podpisu i přes připomínky, že jsem těžká migrenička a skoro 20h jsem nic nejedla (pro celkovou anestezii), protože už mi bylo zle, to prý by mohl říct každý.
epidurál podělali a přestala jsem cítit polovinu těla, ale to sestry na pooperačním na gyn, kam mě dali, shledali jako výmysl a že jsem jen hekna, co nezkousne díru v břiše po císaři. pak jsem při docházení za Kubíkem na JIP k inkubátorům párkrát omdlela, naštěstí než jsem ho chtěla vyndat na zkoušku přiložení a aspoň dětský doktor si všiml, že není asi něco v pořádku a zajistil mi provedení krevní zátky (oprava špatně provedeného epidurálu) ale až po několika dnech i když díky jemu za to..
na nedonošeneckém oddělení jsou naprosto úžasní a to do jednoho jak trpělivé sestříčky, tak doktoři, péče neuvěřitelná a tihle by měli být zasypaní díky a díky.
po týdnu ovšem přišel další šok, když jsem dostala z gynekologie propouštěcí papíry a dítě ať si prý vyřídím na JIP. to už ale primářovi z nedonošeneckého asi vytekly nervy a doslova a do písmene se zhádal s gynekologickým personálem, aby mi dali aspoň pokoj na šestinedělí, že tak mi můžou Kubíka dát, ale je potřeba do 36tt sledování, tudíž další 3týdny. nebýt jeho, tak jsem se snad ani ke Kubovi nedostala a musela bych celou tu dobu dojíždět 30km po 3h na kojení, protože jsem neměla kde být v praze a bydlela daleko..
na šestinedělí už tady pár názorů zaznělo a jen souhlasím. sestry obtěžuje každý dotaz a prosba o pomoc, kterou prvorodičky víc, než potřebují a to, že Kubovi jako nedonošenému dali v noci lahev, protože se jim nechtělo mi ho nocit na kojení, opravdu moc děkuju, protože jsem prakticky přišla o možnost kojení o které jsem se snažila každou vteřinu, co jsem mohla na JIPu a které by pro nedonošeňátlo bylo tak důležité..
no ve zkratce řečeno, co se péče o děti ať donošeně, nebo předčasně narozené a odd rizikového těhu, ta je super a asi to překoná tu hrůzu, která je tam všude jinde a neochotu sester i doktorů..
snad bude přibývat lepších zkušeností, než mám já. hodně štěstí a pevně nervy všem těhulkám, já v dubnu pojedu už radši do Neratovic, nebo do Thomayerky..