Otázka
Odpověď
Re:Agresivita jako reakce na posměch
9.5.2002 21:06:08 Silvie Nedvědová
Dobrý den, Ivano,
myslím, že toho děláte dost, třeba ten nápad pozvat některé z posměváčků domů se mi líbí.
Zajít do školy, rozebrat celou věc osobně se Vám, jak píšete, také osvědčilo.
Pro maminky někdy „bohužel“, ale s některými věcmi dětem prostě moc pomoci nemůžeme, ač bychom rády, je to zkrátka víc na nich, jak si poradí. Zvlášť v situaci, kdy jsou samy na to, jak se rozhodnout. Sebevědomí někdy může podpořit i to, když dítě vidí, že rodič je srozuměn nebo spokojen s tím, jak situaci samo vyřešilo.
Doma můžeme děti podpořit tím, že dáváme najevo, že pro nás mají hodnotu, jsou fajn, v pořádku…, tak, jak jsou, ale nemůžeme předpokládat, že se tak k nim budou chovat i lidé mimo rodinu.
Drobnější dítě se může opravdu cítit křehké, zranitelné, ohrožené a to i v situaci, kdy na ně nikdo neútočí, takže pak mohou snadněji nastartovat ty už krizové obranné mechanismy – útok, agrese.
Takže, jeden z nápadů, které mám, je doma opravdu rozvíjet slovní obratnost, obratnost ve vyjadřování pocitů, názorů… Hlavně tak, že nasloucháte, uděláte si čas ve chvíli, kdy má dítě samo chuť si povídat a pak hovor rozvíjíte. Dobré je zaměřovat se na to, co chce dítě říci, brát jeho témata vážně, ne na to, jak co říká, že se třeba neobratně vyjadřuje. Nenapomínat, nementorovat, spíš, nerozumíte-li, zeptat se, myslíš… a nabídnout vhodnou formulaci.
Dále, zkusit najít možnost nácviku relaxace, nebo třeba dětskou terapii hrou, ať už skupinovou nebo individuální. Syn může být v důsledku uvedených potíží ve škole v určitém přetrvávajícím napětí, tenzi, což zvyšuje celkový pocit nepohody i pravděpodobnost zkratovitého řešení náročnějších situací.
Má-li dítě možnost pravidelně tuto tenzi odbourat, nebo přijde-li třeba v průběhu terapie na nové způsoby řešení situací a třeba může při hře opět odbourat nepříjemné pocity, může mu zbývat nebo postupně se rozvíjet větší kapacita pro zvládání těch náročných situací „s klidem“.
Zlepšují se také sociální a komunikační dovednosti. Po nějaké době dobře vedené terapie si děti často jsou také více, než před započetím, schopny zvnitřnit pocit vlastní hodnoty. Domnívám se, že informace, funguje-li něco podobného ve Vašem okolí by Vám mohli poskytnout v pedagogicko-psychologické poradně, možná i ve škole.
Další nápad, možná by si mohl občas manžel nebo dědeček se synem popovídat o tom, jaké to bylo, když byli malí, jak to cítili oni, jak to (vy)řešili, co jim fungovalo, nebo naopak nefungovalo…, možná, jak se to časem vyřešilo „samo“, nebo, že se časem stalo něco jiného mnohem důležitější věcí…, někdy je potřeba si povídat o nějakém tématu častěji, ne jen jednou.
Můžete také syna upozornit na to, že všichni lidé mají nějaké své slabé místo, místo, kde jsou zranitelní, aby si třeba nemyslel, že je to nespravedlnost, a že ostatní jsou na tom určitě líp…, vysvětlit mu, že i ti posměváčci mají své potíže, svá zranitelná místa.
Děti někdy popichují právě ty děti, které na popichování reagují tak, že je to pro toho, kdo provokuje, nějakým způsobem zábavné, zajímavé. V tomto směru bývá mocnou zbraní humor, schopnost udělat si legraci z toho, co pošťuchující říká, otočit to v žert, dělat, že nerozumím nebo se umět zasmát i sám sobě, a tak vlastně sebrat útočníkovi „jeho body“ a tím i uspokojení z provokace.
Je ale také možné, že syn si chce tyto věci vyřešit sám, když se doma příliš nesvěřuje, a že byste měla vzít v úvahu i manželův názor.
Je přece přirozené, že se neshodneme se všemi lidmi, syn má asi, podle toho, co píšete, i řadu kamarádů, dokonce píšete, že šel do školy, a vyloučili jste možnost odkladu, aby se od nich nemusel odloučit.
Jde samozřejmě o to, aby obtíže nebo nepříjemnosti nepřekročily určitou mez. Ale zvládne-li dítě nějakou obtíž samo, udělá si pozici v dětské skupině. I když má nějaké potíže, může se tím naučit určité taktiky, které mu pomáhají při zvládání potíží i nadále, a posílí se jeho důvěra ve schopnost zvládat obtíže, které život přináší.
Na základě dopisu ale nedokážu posoudit, je-li ta míra pro syna únosná nebo ne. Přeju hodně trpělivosti a tvořivosti.
Mějte se pěkně
myslím, že toho děláte dost, třeba ten nápad pozvat některé z posměváčků domů se mi líbí.
Zajít do školy, rozebrat celou věc osobně se Vám, jak píšete, také osvědčilo.
Pro maminky někdy „bohužel“, ale s některými věcmi dětem prostě moc pomoci nemůžeme, ač bychom rády, je to zkrátka víc na nich, jak si poradí. Zvlášť v situaci, kdy jsou samy na to, jak se rozhodnout. Sebevědomí někdy může podpořit i to, když dítě vidí, že rodič je srozuměn nebo spokojen s tím, jak situaci samo vyřešilo.
Doma můžeme děti podpořit tím, že dáváme najevo, že pro nás mají hodnotu, jsou fajn, v pořádku…, tak, jak jsou, ale nemůžeme předpokládat, že se tak k nim budou chovat i lidé mimo rodinu.
Drobnější dítě se může opravdu cítit křehké, zranitelné, ohrožené a to i v situaci, kdy na ně nikdo neútočí, takže pak mohou snadněji nastartovat ty už krizové obranné mechanismy – útok, agrese.
Takže, jeden z nápadů, které mám, je doma opravdu rozvíjet slovní obratnost, obratnost ve vyjadřování pocitů, názorů… Hlavně tak, že nasloucháte, uděláte si čas ve chvíli, kdy má dítě samo chuť si povídat a pak hovor rozvíjíte. Dobré je zaměřovat se na to, co chce dítě říci, brát jeho témata vážně, ne na to, jak co říká, že se třeba neobratně vyjadřuje. Nenapomínat, nementorovat, spíš, nerozumíte-li, zeptat se, myslíš… a nabídnout vhodnou formulaci.
Dále, zkusit najít možnost nácviku relaxace, nebo třeba dětskou terapii hrou, ať už skupinovou nebo individuální. Syn může být v důsledku uvedených potíží ve škole v určitém přetrvávajícím napětí, tenzi, což zvyšuje celkový pocit nepohody i pravděpodobnost zkratovitého řešení náročnějších situací.
Má-li dítě možnost pravidelně tuto tenzi odbourat, nebo přijde-li třeba v průběhu terapie na nové způsoby řešení situací a třeba může při hře opět odbourat nepříjemné pocity, může mu zbývat nebo postupně se rozvíjet větší kapacita pro zvládání těch náročných situací „s klidem“.
Zlepšují se také sociální a komunikační dovednosti. Po nějaké době dobře vedené terapie si děti často jsou také více, než před započetím, schopny zvnitřnit pocit vlastní hodnoty. Domnívám se, že informace, funguje-li něco podobného ve Vašem okolí by Vám mohli poskytnout v pedagogicko-psychologické poradně, možná i ve škole.
Další nápad, možná by si mohl občas manžel nebo dědeček se synem popovídat o tom, jaké to bylo, když byli malí, jak to cítili oni, jak to (vy)řešili, co jim fungovalo, nebo naopak nefungovalo…, možná, jak se to časem vyřešilo „samo“, nebo, že se časem stalo něco jiného mnohem důležitější věcí…, někdy je potřeba si povídat o nějakém tématu častěji, ne jen jednou.
Můžete také syna upozornit na to, že všichni lidé mají nějaké své slabé místo, místo, kde jsou zranitelní, aby si třeba nemyslel, že je to nespravedlnost, a že ostatní jsou na tom určitě líp…, vysvětlit mu, že i ti posměváčci mají své potíže, svá zranitelná místa.
Děti někdy popichují právě ty děti, které na popichování reagují tak, že je to pro toho, kdo provokuje, nějakým způsobem zábavné, zajímavé. V tomto směru bývá mocnou zbraní humor, schopnost udělat si legraci z toho, co pošťuchující říká, otočit to v žert, dělat, že nerozumím nebo se umět zasmát i sám sobě, a tak vlastně sebrat útočníkovi „jeho body“ a tím i uspokojení z provokace.
Je ale také možné, že syn si chce tyto věci vyřešit sám, když se doma příliš nesvěřuje, a že byste měla vzít v úvahu i manželův názor.
Je přece přirozené, že se neshodneme se všemi lidmi, syn má asi, podle toho, co píšete, i řadu kamarádů, dokonce píšete, že šel do školy, a vyloučili jste možnost odkladu, aby se od nich nemusel odloučit.
Jde samozřejmě o to, aby obtíže nebo nepříjemnosti nepřekročily určitou mez. Ale zvládne-li dítě nějakou obtíž samo, udělá si pozici v dětské skupině. I když má nějaké potíže, může se tím naučit určité taktiky, které mu pomáhají při zvládání potíží i nadále, a posílí se jeho důvěra ve schopnost zvládat obtíže, které život přináší.
Na základě dopisu ale nedokážu posoudit, je-li ta míra pro syna únosná nebo ne. Přeju hodně trpělivosti a tvořivosti.
Mějte se pěkně
V její náručí
