Re:Dcera začala lhát a podvádět

Dobrý den, Martino,
mám pocit, že se o dceru obáváte a zlobíte se na ni zároveň. Nevíte, zda jí můžete důvěřovat.
Ptáte se, kde je moje dítě?
Domnívám se, jako „odborník“, s téměř třináctiletou dcerou, který má tedy sám máslo na hlavě, že Vaše dcerka se právě nachází v čase, kdy opouští dětství, a stává se „dospívající“.
Přechody do nových životních uspořádání často nebývají plynulé, ani bezproblémové, bezbolestné, ale snaha zakonzervovat uspořádání, které třeba po dlouhou dobu fungovalo, dobře a hezky, by také mohla mít problematické výsledky.
Chápu Vaše obavy, a vůbec se mi nezdá špatný ten postup, který popisuje Jana.
Zároveň se mi ale zdá, že možná pro děti nejsou tak lákavé „špatné“ příklady, jako spíš ta velká svoboda a možnost samostatnosti, kterou ti kamarádi z méně pečujících rodin mají jaksi úplně samozřejmě.
Domnívám se také, že pro děti tohoto věku je velmi lákavé, mít nějaké tajemství, mít svoje soukromí, zkoušet si vlastní síly na vlastní pěst. A že mohou být rodiče velmi rádi, mají-li k nim dospívající děti takovou důvěru, že se jim přijdou svěřit, ve chvíli, kdy hrozí nebo se stal nějaký průšvih. Ale ta důvěra nevzniká sama od sebe.
Je dobře, stanovit pravidla, a dceři to jasně říci, a vysvětlit, že se bojíte, že by ji třeba srazilo auto, že zodpovědnost za ni máte Vy…
Ale je třeba počítat s tím, že toto je období velkých změn, a že se bude čas od času o pravidlech vyjednávat, a také, že snáze člověk přijímá pravidla a meze, kterým rozumí, s nimiž by mohl vnitřně souhlasit, a která mu poskytují i pocit, že má v jejich rámci dost prostoru, že je respektován. A že, přes všechnu snahu, se dostaví konflikty a nedorozumění.
Tak jak to popisujete, se mi nezdá, že by se Vaše dcera stala nějakou „profesionální lhářkou“, spíš si představuji, že je v konfliktní situaci - má ráda Vás, a ví, že by se Vám něco nelíbilo, zároveň ale má ráda kamarádku, a ta „svoboda“ ji velmi láká, je to určitě napínavější, než pěvecký sbor, knihovna a konverzace… a řeší to, věkově celkem přiměřeně, co „nejjednodušší“ cestou - zalže, schová svačinu. Někdy pomáhá, když si člověk vzpomene, co dělal a jak se cítil on sám, když mu bylo…
Berte, prosím mé povídání spíš jako náměty k úvahám, než nějaká striktní doporučení.
Hodně štěstí, trpělivosti…
Mgr. Silvie Nedvědová