Re:Napodobování jiných dětí

Dobrý den, Martino,
Berte prosím mé následující úvahy spíš jako náměty pro další Vaše úvahy, než jako striktní doporučení. Tohle je velmi konkrétní dotaz, a bylo by jistě lepší Vaši dceru i to, co považujete za nežádoucí nebo naopak žádoucí chování, znát blíž.
První, co mě napadá je, že na opičení je založeno celé rané dětské učení. To, že se děti naučí jíst, utírat si pusu, mluvit, dělat různé složité pohyby a mnoho a mnoho dalších věcí, je výsledek lidské schopnosti napodobovat. Malé děti přejímají hotové pohybové a výrazové vzorce, které vedou k nějakému výsledku, aniž by byly schopny je v té době rozebrat na části, tedy analyzovat a slovně zdůvodnit, proč jeden pohyb následuje po jiném a jedna činnost většinou předchází nějakou další a ta vede k výsledku. Takže v rodině, kde si maminka před vařením vždy uvazuje zástěru, je pravděpodobné, že když si holčička bude hrát na vaření, bude také chtít nějakou zástěru, zatímco v rodině, kde maminka vaří v běžném oblečení asi holčičku ani nenapadne, aby zástěru chtěla, a je možné, že do určitého věku ona první holčička bude zástěru považovat za nutnou a nezbytnou součást rituálu vaření. Až na určitém stupni vývoje bude schopna rozdělit v myšlenkách celý ten proces na nezbytné, a užitečné, ale postradatelné součásti, a případně slovně popsat postup a potřeby při vaření.
V tom věku Vaše dcera ale ještě není, a domnívám se, že setká-li se dítě, s určitými komplexními a pro ně nezvyklými vzorci chování, které ho mohou i vyvádět z míry, může mít potřebu je nějak pochopit, seznámit se s nimi, a pokusí se je tedy uchopit nějak vcelku. Pak by nebylo divu, že napodobuje spíš chování, které doma asi nevidí, a ne to důvěrně známé.
Asi Vás to zneklidňuje, zvlášť, pokud Vás na to upozornila i paní učitelka, ale domnívám se, že je to aktivní projev snahy vyrovnat se nějak s nezvyklými věcmi, a že to časem odezní, tedy, pokud holčička získá více jistoty. Domnívám se, že byste jí mohla pomoci tím, že, pokud se opičí i ve vaší přítomnosti po nějakém zlobivém dítěti, budete to, co „hraje“, zobrazuje, zkoušet vyslovit. Třeba: „co on to dělá, vyplazuje jazyk, hm, to má asi na toho druhého zlost nebo mu chce oplatit, co on mu před tím udělal… To není moc zdvořilé…, ale třeba se potřebuje nějak bránit, jinak by ho ten druhý nenechal na pokoji…“ „On na tom kroužku pořád dělá něco jiného, než chce paní učitelka, to ho to asi nebaví…“ (úvaha pro rodiče pak zní, zda je nutné takové dítě na tento kroužek dávat). Někdy dítě i vidí nějaké gesto, které ještě nezná, a udělá je před rodiči, a čeká, co oni na to, a podle toho, jak zareagují, reaguje příště samo, pokud se s takovým projevem setká. Tedy, snaha o komunikaci, při dosud neúplné slovní zásobě.
Rozhodně bych se nesnažila nějak ji převychovávat, naznačovat, že dělá něco divného. Myslím, že tím byste ji jen víc zneklidňovala a znejisťovala. Spíš bych se snažila ji seznámit s tím, jak se, například na násilné projevy dívám, (v situaci, kdy byste třeba něco takového společně viděly), ale zároveň, byť se mi to nelíbí, bych se snažila zohlednit i to, že se ve škole nutně s takovými projevy bude setkávat, a bude se s nimi nucena nějak vyrovnat i když Vy nebo někdo z rodiny u toho nebude.
Takže to je možná spíš námět k přemýšlení pro Vás, jak moc se to, co Vy chápete jako dobré a žádoucí, liší od světa „venku“, zvlášť od světa dětského. A jestli můžete přijmout, že dcerka bude domů vnášet i něco, co se jí třeba zalíbí u spolužáků.
Bylo by možné i, ještě před vstupem do první třídy zkusit navštívit poradnu, pro posouzení školní zralosti.
Pokud jste z Prahy nebo blízkého okolí, a měla byste zájem o případnou osobní konzultaci, můžete se ozvat na e-mail dyscentra: dyscentrum@atlas.cz.
Hezké prázdniny
Mgr. Silvie Nedvědová