Otázka
Odpověď
Re:Agresivní chování, vzdor
19.7.2000 Silvie Nedvědová
Dobrý den Magdo,
Pravda asi je, že to ještě bude chtít hodně trpělivosti.
Zlost nebo vztek je jedna ze základních emocí. Další jsou radost, smutek a strach. A lidé se hodně liší v tom, jak silně určité emoce prožívají. Někdo na všechno reaguje spíš vlažně, někdo má prožívání celkově bouřlivější, většina lidí se pohybuje někde mezi nebo záleží na konkrétní situaci.
Rodiče se myslím často obávají, aby z jejich dítěte nevyrostlo násilné individuum, které si vše vynucuje silou, nátlakem a nebere ohledy na ostatní. Takových vrozeně opravdu necitelných lidí je však v populaci opravdu velmi málo.
Myslím, že máte pravdu v tom, že vysvětlování, ani občasné plácnutí přes ručičku teď nevede k okamžitým a viditelným výsledkům. Dítě v tomto věku si rozhodně nedovede zobecnit, že když jste ho plácla za jedno zlostné jednání, že to platí i pro další podobné situace.
Takže vysvětlovat stále a stále znovu. Ne nějaké dlouhé proslovy, ale „nene, to není hezké“…, doprovázené nesouhlasným výrazem a podržením za ručičku, kterou chtěla někoho bouchnout, je myslím zcela na místě.
Těmto projevům lze zkusit někdy předejít. Tím, že dítě upozorníte, že za chvíli, např. bude oběd, nebo přijde nějaká změna činnosti. Některé děti podrážděně reagují právě na tu situaci změny, takže zkuste, zda by to šlo, učinit tu změnu nějak přijatelnější. Například ujištěním, že další činnost bude také příjemná, pokud tomu tak je, nebo sdělením, proč chcete, aby dcerka přerušila hru. Občas se ale té zlostné reakci zatím nevyhnete. To, že jde dcerka praštit do nějaké věci a ustoupí od původní impulzivní akce, tedy, praštit do Vás je myslím známka toho, že si V PODSTATĚ pamatuje, a přistupuje na to, že druhé lidi bouchat nemá. To ale neznamená, že by jí to v nějakém konkrétním případě nemohlo „uklouznout“. „Bezmocného“ vzteku nebo lítostivosti většinou ubývá s tím, jak se dítě učí zátěžové situace zvládat, lépe chápat následnosti, souvislosti, a lépe se domluvit.
Bouchání do věcí, pokud nejsou nějak vzácné a rozbitné, bych zatím spíš nechala být nebo komentovala slovy “ty máš teď zlost, tak já počkám, až tě to přejde“. Můžete říci, že Vám to vadí, že si hračku rozbije…, ale nezdá se mi vhodné, tvrdit dítěti např., že hračku něco bolí, když to není pravda.
Pokusy o „vymýcení“ nějaké emoce většinou vedou pouze k tomu, že se s ní člověk nenaučí zacházet ani v dospělosti. Vztek nebo zlost je někdy přece zcela na místě, pomůže nám například zmobilizovat energii na oprávněnou obranu nebo k překonání překážky. To, že začínáme pociťovat zlost nás upozorní na to, že nám něco opravdu nevyhovuje…
Možná byste další informace mohla získat i ze starších příspěvků, vztahujících se k tématu agresivita nebo tvrdohlavost.
Mějte se hezky
Mgr. Silvie Nedvědová
Pravda asi je, že to ještě bude chtít hodně trpělivosti.
Zlost nebo vztek je jedna ze základních emocí. Další jsou radost, smutek a strach. A lidé se hodně liší v tom, jak silně určité emoce prožívají. Někdo na všechno reaguje spíš vlažně, někdo má prožívání celkově bouřlivější, většina lidí se pohybuje někde mezi nebo záleží na konkrétní situaci.
Rodiče se myslím často obávají, aby z jejich dítěte nevyrostlo násilné individuum, které si vše vynucuje silou, nátlakem a nebere ohledy na ostatní. Takových vrozeně opravdu necitelných lidí je však v populaci opravdu velmi málo.
Myslím, že máte pravdu v tom, že vysvětlování, ani občasné plácnutí přes ručičku teď nevede k okamžitým a viditelným výsledkům. Dítě v tomto věku si rozhodně nedovede zobecnit, že když jste ho plácla za jedno zlostné jednání, že to platí i pro další podobné situace.
Takže vysvětlovat stále a stále znovu. Ne nějaké dlouhé proslovy, ale „nene, to není hezké“…, doprovázené nesouhlasným výrazem a podržením za ručičku, kterou chtěla někoho bouchnout, je myslím zcela na místě.
Těmto projevům lze zkusit někdy předejít. Tím, že dítě upozorníte, že za chvíli, např. bude oběd, nebo přijde nějaká změna činnosti. Některé děti podrážděně reagují právě na tu situaci změny, takže zkuste, zda by to šlo, učinit tu změnu nějak přijatelnější. Například ujištěním, že další činnost bude také příjemná, pokud tomu tak je, nebo sdělením, proč chcete, aby dcerka přerušila hru. Občas se ale té zlostné reakci zatím nevyhnete. To, že jde dcerka praštit do nějaké věci a ustoupí od původní impulzivní akce, tedy, praštit do Vás je myslím známka toho, že si V PODSTATĚ pamatuje, a přistupuje na to, že druhé lidi bouchat nemá. To ale neznamená, že by jí to v nějakém konkrétním případě nemohlo „uklouznout“. „Bezmocného“ vzteku nebo lítostivosti většinou ubývá s tím, jak se dítě učí zátěžové situace zvládat, lépe chápat následnosti, souvislosti, a lépe se domluvit.
Bouchání do věcí, pokud nejsou nějak vzácné a rozbitné, bych zatím spíš nechala být nebo komentovala slovy “ty máš teď zlost, tak já počkám, až tě to přejde“. Můžete říci, že Vám to vadí, že si hračku rozbije…, ale nezdá se mi vhodné, tvrdit dítěti např., že hračku něco bolí, když to není pravda.
Pokusy o „vymýcení“ nějaké emoce většinou vedou pouze k tomu, že se s ní člověk nenaučí zacházet ani v dospělosti. Vztek nebo zlost je někdy přece zcela na místě, pomůže nám například zmobilizovat energii na oprávněnou obranu nebo k překonání překážky. To, že začínáme pociťovat zlost nás upozorní na to, že nám něco opravdu nevyhovuje…
Možná byste další informace mohla získat i ze starších příspěvků, vztahujících se k tématu agresivita nebo tvrdohlavost.
Mějte se hezky
Mgr. Silvie Nedvědová
V její náručí
