Otázka
Odpověď
Komplikakovaný porod a problémy s kojením
28.2.2003 18:53:07 pavlína, syn 6 měs.
Dobrý den,
tak mě dneska zase přepadla deprese. Byla jsem u kamarádky, které se narodilo miminko. Zrovna kojila. Všechno se ve mě sevřelo a teď tu sedím a brečím. Můj malý brouček právě vypil svou lahvičku Nutrilonu a spinká. A já se v myšlenkách znovu a znovu vracím k té době, kdy se narodil. Byla jsem ve 34. týdnu těhotenství, byl krásný letní sobotní večer a mě praskla plodová voda. V porodnici mě napojili na kapačku s Partusistenem (nikdo mi neřekl proč) a odvezli mě na pokoj. Celou noc jsem ležela "v kaluži" a strašně moc se bála. Druhý den ráno přišla doktorka a řekla mi, že budu rodit a odešla. V deset hodin se objevila znovu a prý že už jsem otevřená a mám si jít na porodní sál. Sotva jsem stačila zavolat manželovi. Dorazil za 15 minut, to už jsem ležela v jakési ordinaci, kde mě porodní asistentky napojily na monitor, řekly, že mám vždycky, až přijde bolest, tlačit a odešly. Já jsem bolest nijak zvlášť necítila, tak jsem se dívala na monitor a vždycky, když tam byl kopeček, zatlačila jsem. Za nějakou dobu se přišla asistentka podívat, prý rotuje hlavička, přetočila mě na bok a znovu jsem měla tlačit a zas odešla. Když o tom tak přemýšlým, možná kdybych byla doma, vyšlo by to nastejno. Manžel mi nasadil tlusté ponožky a znovu jsem se do toho opřela a posunula se, aby dítě náhodou nespadlo na zem. Pak jsem se raději přetočila na všechny čtyři, tak jsem měla víc síly a tlačení mi šlo líp. Ale to zas přišla "kouknout" doktorka a prý šup na záda, protože už to bude. Pak mě nastřihla, zatlačila jsem a bylo to. Maličký se narodil. A hned byl pryč. Bylo za pět minut poledne. Přinesli ho až po nějaké době se sdělením, že váží 2,85 kg a měří 50 cm. (Podotýkám, že já v době porodu vážila 50 kg při výšce 158 cm). Ukázali mi ho a hned s ním byli pryč. A zatím mě paní doktorka dole vyšívala kytičky. Teprve tohle mě bolelo. Pak jsem musela dvě hodiny ležet na sále. Čekala jsem, že mi malého přinesou na přiložení, ale nikdo nešel. Po dvou hodinách se objevila asistentka, že si mám seskočit a šla se mnou do sprchy. Točila se mi hlava. Říkala jsem si, že to bude asi hlady. Šla jsem na pokoj, dostala oběd a pak mě sestřička vzala na prohlídku oddělení, ukazovala mi nástěnky a vůbec, kde co je. Zase se mi točila hlava, ale myslela jsem si, že je to normální. Chtěla jsem hlavně vidět své dítě. Vzhledem k tomu, že bylo narozené ve 34. týdnu, bylo na novorozeneckém oddělení pro nedonošené děti, v inkubátoru. Prý pro jistotu. Zítra ho vyndají a zkusí se přiložit. Byla jsem vlastně docela spokojená. Jen kdyby se mi pořád netočila ta hlava. A kdyby ta cesta z novorozeneckého na můj šestilůžák nebyla tak strašně dlouhá z jednoho konce chodby na druhý. Bylo půl čtvrté a docela se mi chtělo spát. Mé spolubydlící už měly svá mimi u sebe a tak jsem po očku sledovala kojení a těšila se. Po večeři jsem šla do sprchy a pak už mám všechno jako v mlze. Asi jsem zkolabovala. Pak přišel doktor. Vím jen, že mi vynadal, že jsem jedla. No on asi nikdy nerodil, tak neví, že má člověk (teda ženská) po porodu hlad. Pak mě vezli na sál. Prý revize děložní dutiny. Narkóza. Vzpomínám si jen, jak mi doktor řekl, že to nebude mít vliv na kojení. Kojení prý záleží jen na ochotě matky kojit, narkóza na to nemá vliv. Nemohu říct, že bych se uklidnila... Zvlášť když jsem se po narkóze probudila bolestí a s jakýmsi podivným vývodem zdola. V kapačce se mi střídal Zinnat s Metrodinazolem. Myslím, že jsem byla vyděšená, ale ve skutečném šoku jsem byla až ve chvíli, kdy přišla dětská doktorka a prý že s Metrodinazolem kojit nemůžu, takže žádné přiložení nebude. A tak jsem ležela, z kapačky kapal do mých žil ten jed, u postele mi visela skleněná "kabelka" a kolem mě pět maminek kojilo své děti. Když se mi třetí den nalila prsa, uprosila jsem vysazení metrodinazolu. Dětská ale trvala ještě na jednodenní pauze. A tak jsem zkoušela odstříkávat. Moc mi to nešlo a nebyl, kdo by poradil. Jedna sestřička na celé oddělení, kde nás bylo asi třicet mamin, sotva stíhala ustlat a rozdat teploměry, byly prázdniny... Konečně nastal den D, kdy jsem byla "čistá" a mé dítě mi mohlo být přiloženo. Jenže brouček dostal žloutenku a šel pod "sluníčko". Nebyla živá síla, která by ho vzbudila, aby se přisál. Seděla jsem na plastové židličce X-krát za den, po zádech a po stehnech mi stékaly krůpěje potu a snažila jsem se, leč marně. O plast jen cinkala má skleněná baňka, téměř do půlky plná a žádné spokojené mlaskání se neozývalo. A pokaždé jsem hlásila. Nepřisál se. Znovu a znovu. Přisál? Nepřisál. Přisál? Nepřisál... To už mi jakýsi doktor vyndal stehy, že předčasně jsem se dozvěděla až za pár dní, kdy se mi celá hráz rozpadla. A pak mě obkládali rivanolem, oplachovali hypermangánem, mazali granulační mastí až se nakonec rozhodli pro nové šití v další narkóze. A mezi tím: Přisál? Nepřisál... Pak mě pár dní drželi o hladu, protože se stále rozhodovali, jestli už ten den půjdu na výkon nebo až ten další. Nakonec jsem se dočkala, ořezali vygranulované plochy ostrou lžičkou dokrvava a pak znovu sešili (tajně přečteno z dokumentace). No, to už jsem bolestí nemohla ani odstříkávat. Jo, porod takhle nebolel. Říkala jsem si, že jsem musela v minulém životě udělat něco hodně špatného. To už jsem jen brečela a mléko se úplně ztratilo. Malý dostal lahvičku. Postupně jsem se uklidnila. Krmení savičkou nám šlo, pominu-li skutečnost, že jsem nemohla sedět...
A já se znovu ptám: Kde se stala chyba?
tak mě dneska zase přepadla deprese. Byla jsem u kamarádky, které se narodilo miminko. Zrovna kojila. Všechno se ve mě sevřelo a teď tu sedím a brečím. Můj malý brouček právě vypil svou lahvičku Nutrilonu a spinká. A já se v myšlenkách znovu a znovu vracím k té době, kdy se narodil. Byla jsem ve 34. týdnu těhotenství, byl krásný letní sobotní večer a mě praskla plodová voda. V porodnici mě napojili na kapačku s Partusistenem (nikdo mi neřekl proč) a odvezli mě na pokoj. Celou noc jsem ležela "v kaluži" a strašně moc se bála. Druhý den ráno přišla doktorka a řekla mi, že budu rodit a odešla. V deset hodin se objevila znovu a prý že už jsem otevřená a mám si jít na porodní sál. Sotva jsem stačila zavolat manželovi. Dorazil za 15 minut, to už jsem ležela v jakési ordinaci, kde mě porodní asistentky napojily na monitor, řekly, že mám vždycky, až přijde bolest, tlačit a odešly. Já jsem bolest nijak zvlášť necítila, tak jsem se dívala na monitor a vždycky, když tam byl kopeček, zatlačila jsem. Za nějakou dobu se přišla asistentka podívat, prý rotuje hlavička, přetočila mě na bok a znovu jsem měla tlačit a zas odešla. Když o tom tak přemýšlým, možná kdybych byla doma, vyšlo by to nastejno. Manžel mi nasadil tlusté ponožky a znovu jsem se do toho opřela a posunula se, aby dítě náhodou nespadlo na zem. Pak jsem se raději přetočila na všechny čtyři, tak jsem měla víc síly a tlačení mi šlo líp. Ale to zas přišla "kouknout" doktorka a prý šup na záda, protože už to bude. Pak mě nastřihla, zatlačila jsem a bylo to. Maličký se narodil. A hned byl pryč. Bylo za pět minut poledne. Přinesli ho až po nějaké době se sdělením, že váží 2,85 kg a měří 50 cm. (Podotýkám, že já v době porodu vážila 50 kg při výšce 158 cm). Ukázali mi ho a hned s ním byli pryč. A zatím mě paní doktorka dole vyšívala kytičky. Teprve tohle mě bolelo. Pak jsem musela dvě hodiny ležet na sále. Čekala jsem, že mi malého přinesou na přiložení, ale nikdo nešel. Po dvou hodinách se objevila asistentka, že si mám seskočit a šla se mnou do sprchy. Točila se mi hlava. Říkala jsem si, že to bude asi hlady. Šla jsem na pokoj, dostala oběd a pak mě sestřička vzala na prohlídku oddělení, ukazovala mi nástěnky a vůbec, kde co je. Zase se mi točila hlava, ale myslela jsem si, že je to normální. Chtěla jsem hlavně vidět své dítě. Vzhledem k tomu, že bylo narozené ve 34. týdnu, bylo na novorozeneckém oddělení pro nedonošené děti, v inkubátoru. Prý pro jistotu. Zítra ho vyndají a zkusí se přiložit. Byla jsem vlastně docela spokojená. Jen kdyby se mi pořád netočila ta hlava. A kdyby ta cesta z novorozeneckého na můj šestilůžák nebyla tak strašně dlouhá z jednoho konce chodby na druhý. Bylo půl čtvrté a docela se mi chtělo spát. Mé spolubydlící už měly svá mimi u sebe a tak jsem po očku sledovala kojení a těšila se. Po večeři jsem šla do sprchy a pak už mám všechno jako v mlze. Asi jsem zkolabovala. Pak přišel doktor. Vím jen, že mi vynadal, že jsem jedla. No on asi nikdy nerodil, tak neví, že má člověk (teda ženská) po porodu hlad. Pak mě vezli na sál. Prý revize děložní dutiny. Narkóza. Vzpomínám si jen, jak mi doktor řekl, že to nebude mít vliv na kojení. Kojení prý záleží jen na ochotě matky kojit, narkóza na to nemá vliv. Nemohu říct, že bych se uklidnila... Zvlášť když jsem se po narkóze probudila bolestí a s jakýmsi podivným vývodem zdola. V kapačce se mi střídal Zinnat s Metrodinazolem. Myslím, že jsem byla vyděšená, ale ve skutečném šoku jsem byla až ve chvíli, kdy přišla dětská doktorka a prý že s Metrodinazolem kojit nemůžu, takže žádné přiložení nebude. A tak jsem ležela, z kapačky kapal do mých žil ten jed, u postele mi visela skleněná "kabelka" a kolem mě pět maminek kojilo své děti. Když se mi třetí den nalila prsa, uprosila jsem vysazení metrodinazolu. Dětská ale trvala ještě na jednodenní pauze. A tak jsem zkoušela odstříkávat. Moc mi to nešlo a nebyl, kdo by poradil. Jedna sestřička na celé oddělení, kde nás bylo asi třicet mamin, sotva stíhala ustlat a rozdat teploměry, byly prázdniny... Konečně nastal den D, kdy jsem byla "čistá" a mé dítě mi mohlo být přiloženo. Jenže brouček dostal žloutenku a šel pod "sluníčko". Nebyla živá síla, která by ho vzbudila, aby se přisál. Seděla jsem na plastové židličce X-krát za den, po zádech a po stehnech mi stékaly krůpěje potu a snažila jsem se, leč marně. O plast jen cinkala má skleněná baňka, téměř do půlky plná a žádné spokojené mlaskání se neozývalo. A pokaždé jsem hlásila. Nepřisál se. Znovu a znovu. Přisál? Nepřisál. Přisál? Nepřisál... To už mi jakýsi doktor vyndal stehy, že předčasně jsem se dozvěděla až za pár dní, kdy se mi celá hráz rozpadla. A pak mě obkládali rivanolem, oplachovali hypermangánem, mazali granulační mastí až se nakonec rozhodli pro nové šití v další narkóze. A mezi tím: Přisál? Nepřisál... Pak mě pár dní drželi o hladu, protože se stále rozhodovali, jestli už ten den půjdu na výkon nebo až ten další. Nakonec jsem se dočkala, ořezali vygranulované plochy ostrou lžičkou dokrvava a pak znovu sešili (tajně přečteno z dokumentace). No, to už jsem bolestí nemohla ani odstříkávat. Jo, porod takhle nebolel. Říkala jsem si, že jsem musela v minulém životě udělat něco hodně špatného. To už jsem jen brečela a mléko se úplně ztratilo. Malý dostal lahvičku. Postupně jsem se uklidnila. Krmení savičkou nám šlo, pominu-li skutečnost, že jsem nemohla sedět...
A já se znovu ptám: Kde se stala chyba?
V její náručí
