Otázka
Odpověď
Jak účinně a přiměřeně trestat
28.7.2003 14:29:54 Dáša, syn Jakub 3 roky
Dobrý den,
poraďte prosím nějakou formu trestu, který lze univerzálně použít při výchově naší "malé velké" osobnosti. Jsme v situaci, ve které je pravděpodobně hodně rodičů tříletých dětí, ale náš Kuba je opravdu eso ve srovnání s ostatními dětmi. Už od malinka je velmi vnímavý a zvídavý, brzo uměl spoustu věcí, které děti jeho věku ne /barvy, počítání, značky aut, krásně maloval, říkanky, písničky, atd/. Teď jako když utne, nechce malovat, když si dáváme třeba hádanky, tak často říká "nevím" i když je jasné, že odpověď zná, moc ho nebaví ani společná tvůrčí hra, třeba stavění z kostek - to si nechá něco postavit /sám odmítá/ a pak to zničí. Když se ho snažíme přimět k tomu, aby sám něco vytvořil, tak zásadně odmítá, nechce ani pomáhat při jednoduchých činnostech /třeba zalévání/, což vždycky dělal rád. A nejhorší je, že začíná být i drzý a s oblibou provokuje -například teď velmi často strká ruce a různé předměty do pusy nebo něco olizuje "jako pes" podle jeho slov a můžeme mu tisíckrát omílat, že bude nemocný když strká špinavé ruce do pusy, že ať si všímá toho, že to okolo něj nikdo nedělá, tak to asi není v pořádku mít pořád prsty v puse, že s ním nebudou chtít děti kamarádit, když bude mít pořád oslintané ruce atd. Jeho reakce je taková, že si schválně ty ruce /nebo něco/ do pusy narve jakmile se otočíme, a když si ho nevšímáme, tak nás na to ještě upozorní, že má ruce v puse. Jako by čekal co my na to. Takže už jsme vyzkoušeli výše uvedené domluvy, zabavení hraček, které strká do pusy, odeslání do kouta, plácnutí přes ruce, natření rukou jakousi odpornou vodičkou, která je k tomuto účelu určená - nepomáhá nic. Také hodně odmlouvá a vůbec často neposlouchá, když po něm něco chceme. Zkoušeli jsme to, že když je na nás drzý /takové to "Kubíčku, polož to na stůl, může se to rozbít" - "Nepoložím" - "Pojď oblíknu tě" - "Nepůjdu" apod./ tak s ním jako nekamarádíme. Řekneme mu, že ho máme moc rádi, moc nás mrzí, jak se škaredě chová a že pokud se to neodnaučí, asi nebude mít žádné kamarády a my si s ním taky nebudeme hrát a povídat. Nato většinou začne usedavě plakat, nejdýl jsme to vydrželi asi hodinu, že jsme na něj namluvili, potom slíbil, že už nebude zlobit, dokonce mě o tom často ujišťuje, i když není zrovna nějaká "krize", ovšem brzo je všechno jinak. Také nás moc mrzí, že se začíná seberealizovat na našem psovi, kterého často bouchá, nebo ho i praští klackem, vysvětlujeme mu, že ho to bolí, že ho pes má rád a neubližuje mu, tak proč mu to bezdůvodně dělá, ale je to k ničemu. Tohle všechno popsané se ještě víc zhorší v přítomnosti babičky a dědy, kteří se ovšem nad jeho kousky povětšinou shovívavě usmívají a neumí mu dát jasně najevo, že to co udělal, je špatné. My jsme celkem bezradní, co se potrestání týče, protože nechceme volit bití /i když se přiznám, že když je to už "silná káva" tak na zadek dostane/, vysvětlování a domluvy nezabírají, odesílání do kouta také ne, zabavení hraček nebo odmítnutí večerní pohádky také nefunguje, tak si říkám, jestli nevíte o něčem, co by zabralo. Navíc je problém, že dost jeho vzdorných projevů a prosazování vlastní osobnosti se odehrává na veřejnosti, kde je nutné zakročit rychle a účinně. Když ještě zmíním to srovnání s jinými dětmi, tak opravdu tam, kde se pohybuje víc dětí, žadné není takový "divočák" jako náš Kuba a abych pravdu řekla, ani jsem zatím takové nepotkala. Vzdorovitých dětí už jsem poznala dost, ale žádné nemělo tolik doprovodných efektů a urputnosti jako Kubík. Jinak musím podotknout, že mimo výše popsané úkazy je s ním opravdu legrace, z každé situace si vybere tu humornější stránku, je hodně mazlivý a strašně miluje jakékoli vyprávění /televizní pohádky ho vůbec nezajímají/, je hodně komunikativní, povídavý a společenský. V různých tiskovinách už jsem našla popsané podobné problémy, na které se doporučuje důslednost a přiměřený trest. Můžete mi tedy nějaký doporučit?
Moc děkuji předem za odpověď, ať už bude jakákoli.
poraďte prosím nějakou formu trestu, který lze univerzálně použít při výchově naší "malé velké" osobnosti. Jsme v situaci, ve které je pravděpodobně hodně rodičů tříletých dětí, ale náš Kuba je opravdu eso ve srovnání s ostatními dětmi. Už od malinka je velmi vnímavý a zvídavý, brzo uměl spoustu věcí, které děti jeho věku ne /barvy, počítání, značky aut, krásně maloval, říkanky, písničky, atd/. Teď jako když utne, nechce malovat, když si dáváme třeba hádanky, tak často říká "nevím" i když je jasné, že odpověď zná, moc ho nebaví ani společná tvůrčí hra, třeba stavění z kostek - to si nechá něco postavit /sám odmítá/ a pak to zničí. Když se ho snažíme přimět k tomu, aby sám něco vytvořil, tak zásadně odmítá, nechce ani pomáhat při jednoduchých činnostech /třeba zalévání/, což vždycky dělal rád. A nejhorší je, že začíná být i drzý a s oblibou provokuje -například teď velmi často strká ruce a různé předměty do pusy nebo něco olizuje "jako pes" podle jeho slov a můžeme mu tisíckrát omílat, že bude nemocný když strká špinavé ruce do pusy, že ať si všímá toho, že to okolo něj nikdo nedělá, tak to asi není v pořádku mít pořád prsty v puse, že s ním nebudou chtít děti kamarádit, když bude mít pořád oslintané ruce atd. Jeho reakce je taková, že si schválně ty ruce /nebo něco/ do pusy narve jakmile se otočíme, a když si ho nevšímáme, tak nás na to ještě upozorní, že má ruce v puse. Jako by čekal co my na to. Takže už jsme vyzkoušeli výše uvedené domluvy, zabavení hraček, které strká do pusy, odeslání do kouta, plácnutí přes ruce, natření rukou jakousi odpornou vodičkou, která je k tomuto účelu určená - nepomáhá nic. Také hodně odmlouvá a vůbec často neposlouchá, když po něm něco chceme. Zkoušeli jsme to, že když je na nás drzý /takové to "Kubíčku, polož to na stůl, může se to rozbít" - "Nepoložím" - "Pojď oblíknu tě" - "Nepůjdu" apod./ tak s ním jako nekamarádíme. Řekneme mu, že ho máme moc rádi, moc nás mrzí, jak se škaredě chová a že pokud se to neodnaučí, asi nebude mít žádné kamarády a my si s ním taky nebudeme hrát a povídat. Nato většinou začne usedavě plakat, nejdýl jsme to vydrželi asi hodinu, že jsme na něj namluvili, potom slíbil, že už nebude zlobit, dokonce mě o tom často ujišťuje, i když není zrovna nějaká "krize", ovšem brzo je všechno jinak. Také nás moc mrzí, že se začíná seberealizovat na našem psovi, kterého často bouchá, nebo ho i praští klackem, vysvětlujeme mu, že ho to bolí, že ho pes má rád a neubližuje mu, tak proč mu to bezdůvodně dělá, ale je to k ničemu. Tohle všechno popsané se ještě víc zhorší v přítomnosti babičky a dědy, kteří se ovšem nad jeho kousky povětšinou shovívavě usmívají a neumí mu dát jasně najevo, že to co udělal, je špatné. My jsme celkem bezradní, co se potrestání týče, protože nechceme volit bití /i když se přiznám, že když je to už "silná káva" tak na zadek dostane/, vysvětlování a domluvy nezabírají, odesílání do kouta také ne, zabavení hraček nebo odmítnutí večerní pohádky také nefunguje, tak si říkám, jestli nevíte o něčem, co by zabralo. Navíc je problém, že dost jeho vzdorných projevů a prosazování vlastní osobnosti se odehrává na veřejnosti, kde je nutné zakročit rychle a účinně. Když ještě zmíním to srovnání s jinými dětmi, tak opravdu tam, kde se pohybuje víc dětí, žadné není takový "divočák" jako náš Kuba a abych pravdu řekla, ani jsem zatím takové nepotkala. Vzdorovitých dětí už jsem poznala dost, ale žádné nemělo tolik doprovodných efektů a urputnosti jako Kubík. Jinak musím podotknout, že mimo výše popsané úkazy je s ním opravdu legrace, z každé situace si vybere tu humornější stránku, je hodně mazlivý a strašně miluje jakékoli vyprávění /televizní pohádky ho vůbec nezajímají/, je hodně komunikativní, povídavý a společenský. V různých tiskovinách už jsem našla popsané podobné problémy, na které se doporučuje důslednost a přiměřený trest. Můžete mi tedy nějaký doporučit?
Moc děkuji předem za odpověď, ať už bude jakákoli.