Otázka
Odpověď
Mentálně postižené a zdravé dítě
26.1.2004 15:34:45 L. syn 4 roky
Vážená paní magistro,
můj problém trvá už přes půl roku a vše se stále zhoršuje. Partner má z prvního manželství 15 letého mentálně postiženého syna, který k nám jezdí na celý víkend 1 za 14 dní (o prázdninách déle), jinak žije u matky, jež se stará o dvě mladší zdravé děti ze současného manželství. Já mám ze svého prvního vztahu 4 letého syna, který bydlí s námi. Syn je velice šikovný, bystrý, inteligentní, počítá, umí se podepsat, s přehledem zvládne i dětské počítačové hry a mě někdy připadá, že mu nejsou 4, ale 14, tak je schopen s dospělými komunikovat a zajímat se o věci, o něž se běžně čtyřleté dítě nezajímá. Velmi lehce si získává pozornost druhých lidí. Na druhé straně je velmi živý, neposedný, vzteklý a energický, což jsem se ale naučila zvládat. Potíže nastanou, když k nám přijede partnerův syn. Ještě před rokem, dvěma to nebylo tak strašné, ale v současnosti, kdy jsou obě děti větší, se spojení těchto dvou nedá absolutně zvládat. Když čtu příběhy lidí, kteří si osvojili ke svým dětem ještě mentálně postižené dítě a všechno přes "počáteční potíže" zvládli a všechno je nakonec skvělé, nevěřícně kroutím hlavou.
Připadá mi, že snad přijdu o nervy, každé návštěvy partnerova syna se už dopředu bojím. To, že to u nás doma vypadá jako po výbuchu, je to nejmenší, můj syn v přítomnosti partnerova mentálně postiženého jako by přejímal tyto vzorce chování, neposlouchá, nevnímá, co mu říkám, opakuje po něm věty, ve stylu i intonaci, jeho bystrost a vnímavost je ta tam a chová se, odpusťte mi to, jako hlupák. Jako by byl smyslů zbavený a propadl totální moci partnerova syna. Ten u jídla prdí, krká, dělá naschvály, říká nesmysly, kterým se pak směje. Malého navádí, aby dělal určité věci, o nichž ví, že je ten malý nemůže nebo nesmí dělat a malý potom dostane vynadáno. Navíc snad vlivem puberty se u něj začíná poměrně viditelně projevovat sexuální chtíč. Malého se pokouší vyslékat do naha, velmi ho vzrušuje, když malého převlékám. Už to před ním nedělám. Společné koupání jsem vystřihla již před časem. Partner dodnes nechce pochopit proč, ačkoliv jsem mu to vysvětlovala. Babička (partnerova matka )byla něšťastná i z toho, že ji při onanování podvakrát spermatem potřísnil postel.
V průběhu „hry“ často dochází mezi dětmi ke konfliktu: starší začne malému fyzicky ubližovat (bouchá jeho hlavou o zeď, shazuje ho z patrové postele, hází mu kameny do hlavy, kope ho do pusy až mu teče krev, ve 20 stupňovém mrazu malému zahodil rukavice a náramně se bavil, když malý plakal). To už se stávám nepříčetnou a doslova zuřím. Samozřejmě je pak mojí snahou chránit toho malého. Domluvy ani vysvětlování nepomáhají. Velký řekne, že už to neudělá, ale bohužel udělá, znovu a znovu. Po odjezdu velkého chlapce se snažím malému vysvětlit, že se nemůže chovat jako ten velký, který se tak chová, protože je nemocný, malý si se mnou o tom povídá, ovšem jakmile velký přijede, opět je v jeho zajetí.
Už prostě nemůžu dál, partner mi to v žádném ohledu neulehčuje. Zřejmě největší problém je v tom, že se s postižením svého syna dodnes nevyrovnal. Vznikají mezi námi hádky a každý bojujeme za svou pravdu. On považuje svého syna za chudáka, který není všem rovnocenný a tak mu pomáhá tím, že mu vše dovolí a všechny jeho činy omlouvá, ostatní – mě, babičku i tohoto malého - obviní, jak jsou k jeho synovi nepřátelští a že chování, které mu vytýkáme, v něm vlastně probouzíme my. Já přirozeně bojuji o bezpečí a zdravý vývoj svého syna a trvám na tom, že jeho syn potřebuje pevné mantinely, aby věděl, co smí a co už ne. Nakonec vždy dojde k tomu, že se celá tato záležitost neřeší a nemluví se o ní. Každý si v tichosti prožíváme to své trauma.
Partner je rozvedený 11 let, těší mě, že i přes synův handicap na něj nezanevřel a ve 14 denních intervalech si ho bere, ovšem před tím než jsme se poznali, svého syna vždy dával k péči své matce, u níž se synem pobýval.
Psychologickou pomoc jsem již vyhledala, po té i dětskou psychiatričku, ovšem bez přínosného řešení. Psycholožka tvrdila striktně obě děti oddělit, psychiatrička integrovat děti, časem (5 – 10 let?) to samo odezní. Bohužel v takovém napětí žít nelze a nelze čekat na to, až se skutečně něco nebezpečného přihodí, a to říkám zcela otevřeně. Partnera do psychologické poradny nedostanu, protože tvrdí, že on nemá problém, problém mám totiž já. Jsem z toho zoufalá, mrzí mě, s čím se musí partner potýkat, je mi líto jeho syna, ale takhle se skutečně žít nedá.
(Bohužel není možné si promluvit s maminkou partnerova syna, protože i ona jaksi trpí syndromem nekomunikace, navíc je přesvědčená o tom, že její syn je v pořádku, všechno funguje jak má, a odborníka navštěvovat nepotřebuje. Někdy si myslím, že to, co ten velký předvádí u nás, snad doma u matky nedělá, že si to přijíždí udělat k nám.)
Zajímá mě, paní magistro Váš názor, hlavně, jaké je možné řešení vzniklé situace, jak přimět partnera ke spolupráci.
Děkuji
L.
můj problém trvá už přes půl roku a vše se stále zhoršuje. Partner má z prvního manželství 15 letého mentálně postiženého syna, který k nám jezdí na celý víkend 1 za 14 dní (o prázdninách déle), jinak žije u matky, jež se stará o dvě mladší zdravé děti ze současného manželství. Já mám ze svého prvního vztahu 4 letého syna, který bydlí s námi. Syn je velice šikovný, bystrý, inteligentní, počítá, umí se podepsat, s přehledem zvládne i dětské počítačové hry a mě někdy připadá, že mu nejsou 4, ale 14, tak je schopen s dospělými komunikovat a zajímat se o věci, o něž se běžně čtyřleté dítě nezajímá. Velmi lehce si získává pozornost druhých lidí. Na druhé straně je velmi živý, neposedný, vzteklý a energický, což jsem se ale naučila zvládat. Potíže nastanou, když k nám přijede partnerův syn. Ještě před rokem, dvěma to nebylo tak strašné, ale v současnosti, kdy jsou obě děti větší, se spojení těchto dvou nedá absolutně zvládat. Když čtu příběhy lidí, kteří si osvojili ke svým dětem ještě mentálně postižené dítě a všechno přes "počáteční potíže" zvládli a všechno je nakonec skvělé, nevěřícně kroutím hlavou.
Připadá mi, že snad přijdu o nervy, každé návštěvy partnerova syna se už dopředu bojím. To, že to u nás doma vypadá jako po výbuchu, je to nejmenší, můj syn v přítomnosti partnerova mentálně postiženého jako by přejímal tyto vzorce chování, neposlouchá, nevnímá, co mu říkám, opakuje po něm věty, ve stylu i intonaci, jeho bystrost a vnímavost je ta tam a chová se, odpusťte mi to, jako hlupák. Jako by byl smyslů zbavený a propadl totální moci partnerova syna. Ten u jídla prdí, krká, dělá naschvály, říká nesmysly, kterým se pak směje. Malého navádí, aby dělal určité věci, o nichž ví, že je ten malý nemůže nebo nesmí dělat a malý potom dostane vynadáno. Navíc snad vlivem puberty se u něj začíná poměrně viditelně projevovat sexuální chtíč. Malého se pokouší vyslékat do naha, velmi ho vzrušuje, když malého převlékám. Už to před ním nedělám. Společné koupání jsem vystřihla již před časem. Partner dodnes nechce pochopit proč, ačkoliv jsem mu to vysvětlovala. Babička (partnerova matka )byla něšťastná i z toho, že ji při onanování podvakrát spermatem potřísnil postel.
V průběhu „hry“ často dochází mezi dětmi ke konfliktu: starší začne malému fyzicky ubližovat (bouchá jeho hlavou o zeď, shazuje ho z patrové postele, hází mu kameny do hlavy, kope ho do pusy až mu teče krev, ve 20 stupňovém mrazu malému zahodil rukavice a náramně se bavil, když malý plakal). To už se stávám nepříčetnou a doslova zuřím. Samozřejmě je pak mojí snahou chránit toho malého. Domluvy ani vysvětlování nepomáhají. Velký řekne, že už to neudělá, ale bohužel udělá, znovu a znovu. Po odjezdu velkého chlapce se snažím malému vysvětlit, že se nemůže chovat jako ten velký, který se tak chová, protože je nemocný, malý si se mnou o tom povídá, ovšem jakmile velký přijede, opět je v jeho zajetí.
Už prostě nemůžu dál, partner mi to v žádném ohledu neulehčuje. Zřejmě největší problém je v tom, že se s postižením svého syna dodnes nevyrovnal. Vznikají mezi námi hádky a každý bojujeme za svou pravdu. On považuje svého syna za chudáka, který není všem rovnocenný a tak mu pomáhá tím, že mu vše dovolí a všechny jeho činy omlouvá, ostatní – mě, babičku i tohoto malého - obviní, jak jsou k jeho synovi nepřátelští a že chování, které mu vytýkáme, v něm vlastně probouzíme my. Já přirozeně bojuji o bezpečí a zdravý vývoj svého syna a trvám na tom, že jeho syn potřebuje pevné mantinely, aby věděl, co smí a co už ne. Nakonec vždy dojde k tomu, že se celá tato záležitost neřeší a nemluví se o ní. Každý si v tichosti prožíváme to své trauma.
Partner je rozvedený 11 let, těší mě, že i přes synův handicap na něj nezanevřel a ve 14 denních intervalech si ho bere, ovšem před tím než jsme se poznali, svého syna vždy dával k péči své matce, u níž se synem pobýval.
Psychologickou pomoc jsem již vyhledala, po té i dětskou psychiatričku, ovšem bez přínosného řešení. Psycholožka tvrdila striktně obě děti oddělit, psychiatrička integrovat děti, časem (5 – 10 let?) to samo odezní. Bohužel v takovém napětí žít nelze a nelze čekat na to, až se skutečně něco nebezpečného přihodí, a to říkám zcela otevřeně. Partnera do psychologické poradny nedostanu, protože tvrdí, že on nemá problém, problém mám totiž já. Jsem z toho zoufalá, mrzí mě, s čím se musí partner potýkat, je mi líto jeho syna, ale takhle se skutečně žít nedá.
(Bohužel není možné si promluvit s maminkou partnerova syna, protože i ona jaksi trpí syndromem nekomunikace, navíc je přesvědčená o tom, že její syn je v pořádku, všechno funguje jak má, a odborníka navštěvovat nepotřebuje. Někdy si myslím, že to, co ten velký předvádí u nás, snad doma u matky nedělá, že si to přijíždí udělat k nám.)
Zajímá mě, paní magistro Váš názor, hlavně, jaké je možné řešení vzniklé situace, jak přimět partnera ke spolupráci.
Děkuji
L.