Pohodové dítě

Vazena pani doktorko, muj syn je velice pohodovy a usmevavy (tedy pokud mu nerostou zoubky). Od malicka nebyl nikterak plactivy a kdyz zde na Rodine ctu problemy jinych maminek, tak musim rict, ze mam doma zlaticko. Casto se s nim postuchuji, tulim, pusinkuju, honim a zlobim ho.... a on nezkazi zadnou legraci. Zarazi nas s manzelem ale jedna vec. Adamkovi vubec neschazime. Prijde-li k nam navsteva, tak ji syn okoukne a v pripade, ze je mu sympaticka, tak se s ni zacne okamzite kamaradit, maminky deti u nas na navsteve dokonce objima (uprime receno zarlim). Neboji se cizych lidi ani deti, v metru pokukuje a sklebi se na pani sedici naproti... Kdyz odejdu, muzu ho nechat v pohode s manzelem a kdyz jsme jej pred tydnem nechali poprve hlidat babickou a dedou, tak si ani nevsiml, ze jsme z manzelem odesli. Pri nasem navratu take nereagoval nijak. Zkratka jakoby se nic nezmenilo. Vim, ze by mi asi spousta maminek zavidela, ale neni to divne, ze na nas syn absolutne nelpi? Adamek se v celku niceho neboji, kdyz zakopne a nebouchne se nejak hodne, tak neplace a kdyz se bouchne hodne a place, tak kdybych ho nevzla a neutesovala, tak by mu to snad ani nechybelo. Je mi to nekdy docela lito. Casto a hodne se s nim tulim a pusinkuju, coz i on prichazi s temito napady, ale ta jeho naprosta nezavislost v tomto veku, ta me zarazi. Nebo nas nema rad? Musim se priznat, ze v poslednich dvouch mesicich zacina prosazovat svou osobnost, je dost zivy a obrovsky zvedavy a zvidavy (na to si rozhodne nechci stezovat, za to jsem moc rada) a nekdy docela i zlobi. Ja i kdyz se hodne snazim a hlidam, tak mi zkratka nekdy pretecou nervy. Pracuji na sobe, ale i pras to jej nekdy hlasite okriknu a nebo placnu pres rucicku. V tu chvili citim na syna zlost, ale to si musim vyridit sama se sebou a ne s nim. Toho jsem si vedoma a drzim se toho. Mam ale velke vycitky a trapi me, ze se nekdy neuhlidam a neustojim to s chladnou hlavou. Dekuji za vas nazor. Lucie