Puberta

Ráda bych věděla, jak se co nejcitlivěji chovat ke své dceři - v květnu jí bude 10 let, je velice společenská a kamarádská, od 1. třídy prospívá výborně, samé jedničky. Když jí byly 3 roky, po dlouhém rozhodování jsem se rozvedla, manžel měl problémy se zákonem. Dcera to pravděpodobně nesla velmi težce-onemocněla lupénkou, dle vyjádření lékaře to souviselo s psychickou újmou. Navenek vypadala spokojeně.Po úspěšném léčení je zdravá, nejeví známky stresu z toho, že žijeme odděleně.
S manželem komunikujeme velmi dobře, děti ho navštěvují asi 5 x ročně + o prázdninách - bydlí 400 km od Prahy. Pravidelně si telefonují. Měla jsem pocit,že se obě děti s rozvodem vyrovnaly velice rychle a dobře. Nestýskají si, že nebydlíme společně. Dlouhou dobu jsem byla sama s pocitem, že všechno zvládnu bez mužského s pomocí rodičů,ale názor jsem změnila a více než 2 roky žiji s přítelem, který má také děti a myslím, že to s mými dětmi umí, i když podle něho mám "liberální" výchovu a on nechce moc zasahovat, protože jsou to přece jenom moje děti.
Dcera začíná projevovat nezájem o cokoli, ve škole sice stále vše v pohodě, ale nechce navštěvovat od 4. třídy žádný kroužek, protože její nejlepší kamarádka také na žádný nechodí, jsou jako dvojčata a jakoukoli činnost provozují výhradně společně. Začala být odtažitá, odsekává, nekomunikuje, na moje snahy o komunikaci nereaguje. Na moje dotazy odpovídá "nic","dobrý"
atd. Začala lhát, když se opozdí ze školy, tvrdí, že pomáhala paní učitelce ve škole, ale já jsem
s učitelkou mluvila těsně před tím v obavě, že se dceři něco po cestě stalo. Píše si deníček, kde žádné konkrétní problémy nepopisuje (samozřejmě neví o tom, že ho čtu).Je zamilovaná do spolužáka, nejraději kouká na přihlouplé telenovely atd...
S přítelem žádné konflikty nemá, kromě toho, že se jí všechno musí říkat 10x, odmlouvá mu stejně jako mě atp. Přítel děti několikrát v týdnu hlídá a píše s nimi úkoly, já pracuji na směny, takž jsem doma buď celý den nebo přijdu až večer.
Nevím si rady, jaký způsob výchovy zvolit. Samozřejmě nemá stále negativní náladu, je jako letní bouřka. Zničehonic se zatvrdí, za chvíli srší vtipem a všemožnými způsoby na sebe strhává pozornost (hlasitý smích atd.).Jsou to tedy první příznaky puberty? Jak reagovat na lhaní? Mám se snažit "páčit" z ní nějaké problémy nebo pocity? Nechci, aby si myslela, že mě to nezajímá, i když zpočátku jsem si říkala, že to nechám "vyhnít",
ale stupňuje se to.
Navíc se mi zdá, že syn už začíná pošilhávat po stejných manýrech - má na všechno odpověď...
Díky za odpověď.