Otázka
Odpověď
Neposlušnost a nezodpovědnost
25.3.2004 20:53:53 Miki, šestiletý syn
Vážená paní doktorko!
Potřetí a kéž by naposledy se na Vás obracím s ještě jedním dotazem. Jak přispět ke zlepšení chování našeho syna? V jeho věku některé děti jsou již schopné samy zajít na nákup, potom se nedivím, že je jejich rodiče i mohou pouštět samotné ven na ulici, včetně cesty do první třídy. Problém samozřejmě netkví jenom v bojácnosti našeho syna. Zásadní problém spíš vidím v jeho roztržitosti a nezodpovědnosti, se kterou se setkávám v synově chování dnes a denně. Má se oblékat, ale punčocháče, a vzápětí i svetr, si oblékne obráceně i přes to, že se před obléknutím sám zeptal, má-li to správně. I s nejmenšími věcmi se obrací na nás (Jdu se vyčůrat!), a paličatě trvá na naší reakci. Ví (několik let), že když něco chce, má poprosit; když poprosí sám od sebe, je to výjimka, jinak mu to musíme připomínat (zkoušela jsem mnohokrát i dělat jako hluchou; ne aby si vzpomněl, že má poprosit, naopak začal brečet, dorážet, zvyšovat hlas, vztekat se, až jsem vždycky vyměkla a připomněla mu to). Rok a tři čtvrtě jsem ani na chvíli nezapochybovala, a tudíž ani nepřipustila, že by syn nemusel chodit do školky. Naopak, od začátku to před něj klademe jako nutnost (že je potřeba, aby se naučil něco nového, třeba zpívat, malovat apod., že je potřeba, aby si zvykl mezi dětmi, a že zároveň může najít nějaké kamarády…). Přesto, mají-li kruté hlasy z okolí pravdu, nás vydírá, aby nakonec dosáhl nechození do školky. Celé dlouhé měsíce jsem žádné jeho protesty nevyslyšela, a tvrdě trvala na svém (ačkoliv doma jsem to pak třeba obrečela), přesto nátlak zvyšoval až do psychosomatických potíží, které bohužel už nevyslyšet nedokážu. Je-li to vydírání, dosáhl nakonec vlastně svého. Po všech peripetiích jsem totiž vyměkla a připustila, že nebude chodit do MŠ pět dní v týdnu, ale pouze tři, byť jen čistě kvůli tomu, že náhodou okolnosti v jeho školce skutečně nejsou dvakrát vhodné pro dítě jeho povahy. (Pozn.: nejsem zaměstnaná, takže jsem doma, z čehož si prý syn vyvozuje, že pro něj MŠ není nutná. Jinak v MŠ bývá od 8.00 do 12.15 hod., takže má možnost se vyhnout 2,5 hod trvajícímu odpočinku na lůžku. Od 2,5 let odmítá spát přes poledne, navíc je velmi živé letory, obzvlášť kolem 4. a 5. roku potřeboval hodně pohybu; tak dlouhý polední „spánek“ by v jeho případě byl dost krutý. To je nakonec jeden z několika důvodů, proč práci nesháním nijak intenzívně. Další důvod je častá synova nemocnost – poslední 1,5 roku stůně téměř každé 2 měsíce 7 až 14 dní; na svou matku v důchodu se nemíním tak často obracet, nemám s ní moc dobré vztahy.)
Jinak také manžel podotýká, že syna vlastně nic dvakrát nebaví; když mu za trest zabavíme jeho oblíbené auto, za dva dny už po něm ani nevzdechne. Kamarády nemá, kromě příbuzných, ti ovšem bydlí 200 km od nás. Odpadá tudíž možnost, že syn bude chtít získat obdiv kamarádů (pochopitelně v pozitivních věcech, jako je samostatnost, odvaha…). Venku na zahradě ho žádné hry nelákají, takže zvykání na samostatný pobyt venku bude nejspíš jen z „musu“, a je otázka, bude-li úspěšné.
Je zvláštní, že všechno s naším dítětem jde tak těžce. Přitom se mu od mala hodně věnujeme, prakticky stále, až teď když je větší, je ochoten si částečně i hrát sám bez nás (což částečně vzniklo i tím, že jsem měla zdravotní problémy, a byla jsem nucena syna naučit brát na mne ohled). Dřív takové chvíle skoro nebyly, pořád jsme si s ním museli hrát, a to ještě tak, jak řekl on; když jsem navrhla hru já, nezajímala ho. (Výrazného zlepšení vztahů mezi mnou a synem jsem dosáhla, když mu byly 3 roky. Místo krušného pobytu doma ve všední dny jsme se synem den co den vyráželi na výlet, kolem 10. ráno a v 17.00 jsme se vraceli, spokojení oba dva, já mimo jiné proto, že konečně začal dělat i něco, co jsem po něm chtěla já.)
Možná ty problémy vznikly už někdy v synově miminkovském věku: když jsme se mu věnovali, pak jedině tak, jak se to líbilo miminku. Jenže jinak to nešlo, protože já matka psychicky nezvládám spojit dvě činnosti najednou, takže jsem neunesla tíhu spojení nějakých svých povinností s věnováním se dítěti, tj. komunikovat s ním při své práci, později zapojovat syna do domácích prací. Ale zároveň mne moje matka, a také literatura o péči o děti, vychovala, že dítěti je třeba se maximálně věnovat, stále si s ním povídat a hrát, když o to projeví zájem, aby se dobře vyvíjelo. A tak je prostě zvyklý na to, že se věnuje jenom tomu, co sám chce, po čem touží. Přitáhnout ho k něčemu, co ho nezajímá a nebaví, to ani vlastně nejde; jediným lákadlem pro něj je zvědavost, když ještě neví, o co jde, a pochopitelně když mu po chvilce dovolím odběhnout.
Někde jsem četla o dětech držených ve zlaté kleci. Že mají hodně rodičovské pozornosti, rodiče s ním bývají téměř neustále, mají spoustu hraček, a téměř nikdy si neprožijí, co je to nedostatek; nedostanou se zkrátka do styku se stresovými situacemi, v nichž by se naučili vážit si rodičovské lásky a péče, a také věcí, které náhodou mají. Když jsem tehdy o tom četla, ani mě nenapadla možnost, že by tak nějak na tom mohl být i náš syn. Dnes se mi zdá, že to na naši situaci téměř pasuje. Péče má dost, hraček a knížek má dost, dlouhou dobu jsme ho nepouštěli samotného nikam moc daleko od nás (až asi do tří let; pak jsem se synem chodila do mateřského centra, jenže tam už se bál hrát si sám beze mne). Co se hmotného nedostatku týče, ten také prožívá, protože pochopitelně častokrát chce něco, co si nemůžeme dovolit. Na druhou stranu přesto vánoce, svátky a další se dosud neobešly bez určitého množství hraček a knížek, takže třeba moje matka mne kritizuje, že máme doma mateřinku. Přesto však se do stresových situací dostává, protože už mu třeba teď trhali nosní mandle, před třemi lety mu stříhali uzdičku pod jazykem, pochopitelně musí chodit do školky – viz výše, doma se mu dnes už tolik věnovat nemůžeme jako když byl malý, máme na něj určité požadavky, na kterých si trváme, ale protože je nezřídka buď neplní, nebo plní chybně, dostává se s námi do konfliktů atd. Frustruje mne, že ačkoliv se snažíme všemi silami z něj vykřesat odpovědnost, slušnost, plnění povinností, je nám to všechno téměř k ničemu. Dělá, jako že se ho to netýká, v poklidu si lítá někde v oblacích a nutných věcí si všímá jen někdy, a jindy pouze jaksi okrajově, někdy se vzteká, když po něm něco chceme, nebo rovněž když se mu něco nedaří atd. Není lehké s ním žít, protože je paličatý, zdá se, že si nás neváží (ačkoliv snad nás má i rád, někdy se přitulí, vlepí pusu, řekne „Mám tě rád“), naše připomínky, příkazy, zákazy i vysvětlování nebere moc vážně – a to i přes důslednost, o kterou se snažíme. Je mu jaksi jedno, že to, co po něm chceme, je kvůli tomu, aby si v životě poradil, ačkoliv to jsem mu už také párkrát vysvětlovala. Většinou nakonec dosáhneme svého, ale často až po nepříjemných výstupech; zcela po dobrém lze se synkem vyjít jen výjimečně.
Nejhorší je, že i kdyby byla pravdivá teorie o tom, že nás syn žije ve zlaté kleci, tak nevidíme cestu ven. Protože syn dnes nechce být jen tak někde sám, netouží poznávat nové situace, které by ho mohly otrkat, a ať si vymyslíme cokoliv, vždycky může syn pociťovat tuto akci jako náš výmysl a nespravedlnost vůči sobě (viz školka). Nepomáhá ani občasný několikadenní pobyt u babičky, která je na syna přísnější než my a bez vysvětlování. Nepomáhá ani to, že se blíží škola, ani to, že už dneska i já se synem vařím, peču, a on si musí hrát sám (i kdysi jsem s ním vařila, ale přitom jsem se naivně snažila zároveň se věnovat i jemu, což mi nesedělo a velmi jsem tím trpěla). V plánu máme také vystěhování syna z naší ložnice – lákáme ho na to, že bude mít víc místa ve svém pokoji, že bude moci ležet v blízkosti svých hraček, příjemné může být i to, že dětský pokoj bude v jiné místnosti. Ale jsem značně skeptická; když nepomáhá naše snaha o přísnost ani cokoliv jiného, jak by mohl pomoci takový detail?
Druhá varianta je, že všechny ty potíže vyplývají ze synovy úzkostnosti. Jenže tomu by zase neodpovídal stoický klid odborníků, se kterými jsme se radili.
Moc bych si přála, aby se situace konečně změnila k lepšímu, aby bylo víc důvodů vidět synovu budoucnost nadějněji.
Poradíte nám, prosím?
Potřetí a kéž by naposledy se na Vás obracím s ještě jedním dotazem. Jak přispět ke zlepšení chování našeho syna? V jeho věku některé děti jsou již schopné samy zajít na nákup, potom se nedivím, že je jejich rodiče i mohou pouštět samotné ven na ulici, včetně cesty do první třídy. Problém samozřejmě netkví jenom v bojácnosti našeho syna. Zásadní problém spíš vidím v jeho roztržitosti a nezodpovědnosti, se kterou se setkávám v synově chování dnes a denně. Má se oblékat, ale punčocháče, a vzápětí i svetr, si oblékne obráceně i přes to, že se před obléknutím sám zeptal, má-li to správně. I s nejmenšími věcmi se obrací na nás (Jdu se vyčůrat!), a paličatě trvá na naší reakci. Ví (několik let), že když něco chce, má poprosit; když poprosí sám od sebe, je to výjimka, jinak mu to musíme připomínat (zkoušela jsem mnohokrát i dělat jako hluchou; ne aby si vzpomněl, že má poprosit, naopak začal brečet, dorážet, zvyšovat hlas, vztekat se, až jsem vždycky vyměkla a připomněla mu to). Rok a tři čtvrtě jsem ani na chvíli nezapochybovala, a tudíž ani nepřipustila, že by syn nemusel chodit do školky. Naopak, od začátku to před něj klademe jako nutnost (že je potřeba, aby se naučil něco nového, třeba zpívat, malovat apod., že je potřeba, aby si zvykl mezi dětmi, a že zároveň může najít nějaké kamarády…). Přesto, mají-li kruté hlasy z okolí pravdu, nás vydírá, aby nakonec dosáhl nechození do školky. Celé dlouhé měsíce jsem žádné jeho protesty nevyslyšela, a tvrdě trvala na svém (ačkoliv doma jsem to pak třeba obrečela), přesto nátlak zvyšoval až do psychosomatických potíží, které bohužel už nevyslyšet nedokážu. Je-li to vydírání, dosáhl nakonec vlastně svého. Po všech peripetiích jsem totiž vyměkla a připustila, že nebude chodit do MŠ pět dní v týdnu, ale pouze tři, byť jen čistě kvůli tomu, že náhodou okolnosti v jeho školce skutečně nejsou dvakrát vhodné pro dítě jeho povahy. (Pozn.: nejsem zaměstnaná, takže jsem doma, z čehož si prý syn vyvozuje, že pro něj MŠ není nutná. Jinak v MŠ bývá od 8.00 do 12.15 hod., takže má možnost se vyhnout 2,5 hod trvajícímu odpočinku na lůžku. Od 2,5 let odmítá spát přes poledne, navíc je velmi živé letory, obzvlášť kolem 4. a 5. roku potřeboval hodně pohybu; tak dlouhý polední „spánek“ by v jeho případě byl dost krutý. To je nakonec jeden z několika důvodů, proč práci nesháním nijak intenzívně. Další důvod je častá synova nemocnost – poslední 1,5 roku stůně téměř každé 2 měsíce 7 až 14 dní; na svou matku v důchodu se nemíním tak často obracet, nemám s ní moc dobré vztahy.)
Jinak také manžel podotýká, že syna vlastně nic dvakrát nebaví; když mu za trest zabavíme jeho oblíbené auto, za dva dny už po něm ani nevzdechne. Kamarády nemá, kromě příbuzných, ti ovšem bydlí 200 km od nás. Odpadá tudíž možnost, že syn bude chtít získat obdiv kamarádů (pochopitelně v pozitivních věcech, jako je samostatnost, odvaha…). Venku na zahradě ho žádné hry nelákají, takže zvykání na samostatný pobyt venku bude nejspíš jen z „musu“, a je otázka, bude-li úspěšné.
Je zvláštní, že všechno s naším dítětem jde tak těžce. Přitom se mu od mala hodně věnujeme, prakticky stále, až teď když je větší, je ochoten si částečně i hrát sám bez nás (což částečně vzniklo i tím, že jsem měla zdravotní problémy, a byla jsem nucena syna naučit brát na mne ohled). Dřív takové chvíle skoro nebyly, pořád jsme si s ním museli hrát, a to ještě tak, jak řekl on; když jsem navrhla hru já, nezajímala ho. (Výrazného zlepšení vztahů mezi mnou a synem jsem dosáhla, když mu byly 3 roky. Místo krušného pobytu doma ve všední dny jsme se synem den co den vyráželi na výlet, kolem 10. ráno a v 17.00 jsme se vraceli, spokojení oba dva, já mimo jiné proto, že konečně začal dělat i něco, co jsem po něm chtěla já.)
Možná ty problémy vznikly už někdy v synově miminkovském věku: když jsme se mu věnovali, pak jedině tak, jak se to líbilo miminku. Jenže jinak to nešlo, protože já matka psychicky nezvládám spojit dvě činnosti najednou, takže jsem neunesla tíhu spojení nějakých svých povinností s věnováním se dítěti, tj. komunikovat s ním při své práci, později zapojovat syna do domácích prací. Ale zároveň mne moje matka, a také literatura o péči o děti, vychovala, že dítěti je třeba se maximálně věnovat, stále si s ním povídat a hrát, když o to projeví zájem, aby se dobře vyvíjelo. A tak je prostě zvyklý na to, že se věnuje jenom tomu, co sám chce, po čem touží. Přitáhnout ho k něčemu, co ho nezajímá a nebaví, to ani vlastně nejde; jediným lákadlem pro něj je zvědavost, když ještě neví, o co jde, a pochopitelně když mu po chvilce dovolím odběhnout.
Někde jsem četla o dětech držených ve zlaté kleci. Že mají hodně rodičovské pozornosti, rodiče s ním bývají téměř neustále, mají spoustu hraček, a téměř nikdy si neprožijí, co je to nedostatek; nedostanou se zkrátka do styku se stresovými situacemi, v nichž by se naučili vážit si rodičovské lásky a péče, a také věcí, které náhodou mají. Když jsem tehdy o tom četla, ani mě nenapadla možnost, že by tak nějak na tom mohl být i náš syn. Dnes se mi zdá, že to na naši situaci téměř pasuje. Péče má dost, hraček a knížek má dost, dlouhou dobu jsme ho nepouštěli samotného nikam moc daleko od nás (až asi do tří let; pak jsem se synem chodila do mateřského centra, jenže tam už se bál hrát si sám beze mne). Co se hmotného nedostatku týče, ten také prožívá, protože pochopitelně častokrát chce něco, co si nemůžeme dovolit. Na druhou stranu přesto vánoce, svátky a další se dosud neobešly bez určitého množství hraček a knížek, takže třeba moje matka mne kritizuje, že máme doma mateřinku. Přesto však se do stresových situací dostává, protože už mu třeba teď trhali nosní mandle, před třemi lety mu stříhali uzdičku pod jazykem, pochopitelně musí chodit do školky – viz výše, doma se mu dnes už tolik věnovat nemůžeme jako když byl malý, máme na něj určité požadavky, na kterých si trváme, ale protože je nezřídka buď neplní, nebo plní chybně, dostává se s námi do konfliktů atd. Frustruje mne, že ačkoliv se snažíme všemi silami z něj vykřesat odpovědnost, slušnost, plnění povinností, je nám to všechno téměř k ničemu. Dělá, jako že se ho to netýká, v poklidu si lítá někde v oblacích a nutných věcí si všímá jen někdy, a jindy pouze jaksi okrajově, někdy se vzteká, když po něm něco chceme, nebo rovněž když se mu něco nedaří atd. Není lehké s ním žít, protože je paličatý, zdá se, že si nás neváží (ačkoliv snad nás má i rád, někdy se přitulí, vlepí pusu, řekne „Mám tě rád“), naše připomínky, příkazy, zákazy i vysvětlování nebere moc vážně – a to i přes důslednost, o kterou se snažíme. Je mu jaksi jedno, že to, co po něm chceme, je kvůli tomu, aby si v životě poradil, ačkoliv to jsem mu už také párkrát vysvětlovala. Většinou nakonec dosáhneme svého, ale často až po nepříjemných výstupech; zcela po dobrém lze se synkem vyjít jen výjimečně.
Nejhorší je, že i kdyby byla pravdivá teorie o tom, že nás syn žije ve zlaté kleci, tak nevidíme cestu ven. Protože syn dnes nechce být jen tak někde sám, netouží poznávat nové situace, které by ho mohly otrkat, a ať si vymyslíme cokoliv, vždycky může syn pociťovat tuto akci jako náš výmysl a nespravedlnost vůči sobě (viz školka). Nepomáhá ani občasný několikadenní pobyt u babičky, která je na syna přísnější než my a bez vysvětlování. Nepomáhá ani to, že se blíží škola, ani to, že už dneska i já se synem vařím, peču, a on si musí hrát sám (i kdysi jsem s ním vařila, ale přitom jsem se naivně snažila zároveň se věnovat i jemu, což mi nesedělo a velmi jsem tím trpěla). V plánu máme také vystěhování syna z naší ložnice – lákáme ho na to, že bude mít víc místa ve svém pokoji, že bude moci ležet v blízkosti svých hraček, příjemné může být i to, že dětský pokoj bude v jiné místnosti. Ale jsem značně skeptická; když nepomáhá naše snaha o přísnost ani cokoliv jiného, jak by mohl pomoci takový detail?
Druhá varianta je, že všechny ty potíže vyplývají ze synovy úzkostnosti. Jenže tomu by zase neodpovídal stoický klid odborníků, se kterými jsme se radili.
Moc bych si přála, aby se situace konečně změnila k lepšímu, aby bylo víc důvodů vidět synovu budoucnost nadějněji.
Poradíte nám, prosím?
V její náručí
