Vynucování zájmu matky

Vážená paní magistro,Obracím se na Vás s následujícím problémem. Jsem svobodná matka a mám dvě holčičky s cizincem. Sofince jsou 4 roky a Sandře 2. Když se narodila Sofinka, žily jsme v Řecku a téměř veškerý svůj čas jsem věnovala jí a její výchově. Asi i díky tomu byla velmi hodné a šikovné dítě. Zlobila minimálně a řadila se spíš mezi ty zakřiknuté a v kolektivu nepříliš průbojné děti, přestože mohu říci, že je svými dovednostmi převyšovala ve všech směrech. Po rozchodu s mým přítelem jsem se vrátila i se Sofinkou do České republiky, které byl tehdy rok a půl a zanedlouho se mi narodila Sandra. Sofinka přechod do nového prostředí snášela velmi dobře a myslím, že vzhledem k minulosti jí velmi prospěl. Rychle se adaptovala a začínala pomalu komunikovat s jinými dětmi, přicházela do styku s mnoha jinými dospělými lidmi a vůbec začala fungovat jako normální dítě. Ve třech letech začala chodit do školky, kde se jí velice líbilo a já byla pyšná na to, jak je samostatná a učitelky jí chválí. Snažila se být ve všem první a většinou se jí to dařilo. Jako první se dokázala kompletně obléknout včetně zavázání bot, jako první měla složené věci, atd. atd… Přestala jsem se jí také věnovat „24 hodin denně“, už jenom proto, že se narodila Sandra a mě se přidaly jiné starosti. Přestože Sandře jsou už 2 roky, často se potýkám s problémem, že se dětem nedostatečně věnuji, když vidím, že Sofinka nemá co dělat a neví, s čím by si hrála, i když ona se s tím asi vyrovnala rychleji než já. S přechodem Sofinky do druhé třídy ve školce mi začaly starosti. Postupně se začala projevovat jako dominantní dítě v kolektivu, kdy ona rozhoduje o tom, jak si bude právě s kamarádkami hrát a je s podivem, že ony se jí rády podřizují. Zvykla si na to, že jí „všichni poslouchají“ a vybírají si jí za kamarádku. Velmi polevila v návycích. V oblékání je poslední a ve všech ostatních činnostech se řadí k pomalejšíma problémovějším dětem. Je vybíravá v jídle, při spaní vyrušuje… Často slýchám od rodičů nebo od dětí „…Sofinka mě strčila…, Sofinka mi to vzala… Sofinka to rozbila…“ Učitelku jsem požádala, aby dohlédla na to, jak se k dětem chová a netolerovala jí jakékoliv agresivní chování. Jako malá vždy o všechno poprosila, za vše poděkovala, s vypůjčenými věcmi zacházela nanejvýš opatrně a nyní slýchám stížnosti jako že pomalovala kamarádce brýle pastelkami, rozstříhala punčocháče, domů si chtěla odnést hračku, kterou si od kamarádky ani nevypůjčila… Každý den přichází ze školky se špinavým tričkem takovým způsobem, že se již nedá použít. Polévka, čaj, vodovky, fixy, rajská omáčka… Přestože má Sandru velmi ráda a neustále se objímají (Sandra je na Sofii hodně vázaná) doma se k Sandře často chová neurvale, strká jí, bere jí hračky… Schválně si jde vzít hračku, o které řekla Sandra, že jí chce… Ničí věci (ulomila víčko u krabičky, rozstříhala ubrus, nepozorností rozlije čaj, sype jídlo… a tak bych mohla pokračovat). Několikrát jsem jí pozorovala a napadlo mě, že některé z věcí dělá proto, že se necítí být dostatečně zaměstnaná (ubrus, punčocháče, pomalované brýle…). Po nějakém neštěstí v jejím výrazu zahlédnu něco jako „maminko, promiň, já nechtěla, ale udělala jsem to“, prosbu o zájem. Někdy mi ale připadá, že to dělá naschvál. Od tělesných trestů jsem upustila už dávno; okamžitě po tom, co jsem si uvědomila, že si na ně Sofinka zvyká. Na zákazy třeba pohádek v televizi, sladkostí, vycházek na hřiště, reaguje zpočátku velmi nešťastně a poměrně dlouho pláče, ale pak jakoby se se situací smíří a bere jí jaká je. Neuvědomuje si to „když to nebudu dělat, budu mít pohádky“. Nikdy jsem z trestu neustoupila a vždycky byla důsledná, ale nějak se mi zdá, že v jejím případě je to k ničemu. Domluvy z mé strany zabírají pouze krátkodobě. Od babičky o něco déle, ale vesměs je výsledek stejný. Všichni mě ujišťují, že pro své děti dělám maximum, ale já si tím nejsem jistá. Má ale i „dobré dny“, kdy jí prostě nepoznávám, a tak jí velmi chválím a za odměnu jdeme třeba někam, kde se jí líbí, nebo jí dovolím dělat něco, co má ráda – maluje vodovkami, připravuje těsto… ale mě připadá, že těchto dnů je někdy velmi málo. Nechci zanedbat ani jednu holčičku, ale ani nevím, čím by chování Sofie mohlo být způsobeno. Nevím, jestli se mi v tomto obsáhlém dopise podařilo popsat všechny možné aspekty, ze kterých by se dalo vyjít a na základě kterých by mohla být Vaše odpověď účelná, protože myslím, že v otázkách psychologie je nutný ve většině případů komplexní náhled na situaci, ale doufám, že i přesto od Vás dostanu odpověď na řešení mé situace. Velmi Vám děkuji za reakci, Iveta