Nepůbojné dítě

Vážená paní magistro. Pročetla jsem se těmito stránkami a našla si Vaše odpovědi na otázky podobné těm mým. Přesto bych se ale ráda ještě zeptala. Máme dva syny (3 a 5 let), každého s jinou povahou. Mladší je rarášek, nic ho nezaskočí. Starší syn je od malička tichý, poslušný, neprůbojný. Narodil se o 3 týdny dříve a v porovnání s vrstevníky byl vždy o něco pomalejší. Vše dohnal, dnes je velmi šikovný a chytrý chlapec. Zůstala mu ale stálá nesmělost, neprůbojnost, nejistota. Zpočátku se vrstevníků bál, raději si hrál sám a děti jen pozoroval. Dnes si s dětmi hraje rád a "hezky", ale nové vztahy navazuje opatrně, trvá než se osmělí. Druhým rokem navštěvuje MŠ (po obědě chodí domů)a je v ní moc spokojený. Je ctižádostivý, ale ne dost sebevědomý, nemá dostatek vnitřní sebejistoty, potřebuje podporu a ocenění. Dříve svůj strach ventiloval zvracením, teď se učí o něm mluvit a situaci řešit. Jde to těžce, ve stresu je zvracení vždy po ruce. Má nás všechny rád, často se mazlí a stará se o to, jak nám je, je velmi pozorný a citlivý. Má o svou rodinu velký strach, trpí, když se třeba zlobím na brášku, kterému je to úplně fuk. Je moc "hodný", má smysl pro spravedlnost, vše chce řešit po dobrém, dohodou, nikomu by neublížil. No, a v tom je ten problém. Zdá se mi, že to není moc povaha pro dnešní "podnikatelský" svět. Naučil se sice říkat NE, JÁ NECHCI, ale často se mu stává, že je těmi "dravějšími" ignorován, odsunut, ošizen, předběhnut. Cítí strach, křivdu a neumí reagovat, neumí a nechce se bít, neumí být zlý. Bojím se, že se může stát obětí šikany, nevím, co v jeho dušičce zanechá ten pocit bezmocnosti, když se chce zachovat "slušně". Nějak se mi příčí ho "přeučovat" na drsňáka, učit ho se bít, být bezohledným (i když bránit se naučit musí). Taky tyhle situace nechci řešit za něj, vždy přece nebudu nablízku. Nebo je ještě malý a mám mu pomoci? A tak děti často pozoruji na hřišti a za syna trochu trpím.
Předem děkuji za reakci a s povzdechem, že těžké to máme i s těmi hodnými dětmi se loučí Vlaďka