Otázka
Odpověď
Náznaky šikany a vývoj chování dítěte
13.10.2004 18:57:28 Mirka, šestiletý syn
Vážená paní doktorko!
Máme problém s naším synem - novopečeným prvňáčkem.
První měsíc chodil do školy celkem spokojeně. Pak ale ho jeden den děti zlobily. Ne moc výrazně, ale několikrát, a myslím si, že dohromady to na synovu citlivou povahu už bylo moc. Další den zase prvňáky zlobili starší kluci. Syn byl dost poplašený, bál se do školy, ve škole byl přistižen učitelkou při pláči, při kterém se chvěl v těle... Učitelky se to snažily řešit, třídní učitelka přislíbila, že na děti více dohlédne. Nedohlédla, a pak se stalo, že syna spolužačky škrtily (rukou). To mě vyděsilo, takže jsme vyhledali ředitele. Povídali jsme si s ním, pan ředitel nám dokonce i vysvětlil, proč učitelky nehlídají děti o přestávkách, a přislíbil, že v synově třídě řekne dětem, co a jak a zajistí, aby bylo bezpečno. Slib dodržel, takže děti synovi zatím neubližují. Ale syn na to reagoval dost svérázným způsobem: teď zase zlobí on. Zkouší jak jednotlivé děti, tak i paní učitelku. Bere pastelky, dělá grimasy, leze pod lavici, neposlouchá výzvy učitelky atd. Včera dostal do notýsku poznámku, takže jsme se ho dotazovali na okolnosti; tvrdil, že si to nepamatuje. Vyhubovali jsme ho, vysvětlili. Dnes zlobil znovu. Doma jsem mu opět vše vysvětlila, popovídala si s ním, a udělila relativně přísný trest (zákaz focení a psaní - obé miluje). Dodávám, že trestů dostal ještě několik, neboť ani doma neposlouchal, byť "jen" z roztržitosti, a navíc vycházely najevo další nepříjemné skutečnosti (ztracený obal na učebnici, zapomenutý slabikář a sešit na domácí úkol, 20 cm zcela rozpáraného pásu od aktovky).
Pro vysvětlení musím dodat ještě další okolnosti. 1) má silnou vůli a není snadné ho přimět, aby dělal to, co má, či nedělal to, co nemá; i doma hodně bojujeme, aby - když nemá vlastní rozum, který by mu řekl, co je a co není správné - aby alespoň poslouchal nás; často se stává, že mu něco řekneme a on o tom během půlminuty už neví; stává se i to, že nás provokuje a schválně neposlouchá; bojujeme s tím všelijak, často zabavujeme hračky, případně zakazujeme televizi apod., bylo i období, kdy jsme ho pleskali prakticky několikrát denně přes zadek; asi před třemi měsíci jsme nasadili chytrou výchovu podle Larryho Koeniga; měla zabrat do 14 dnů, čtyři týdny ke změně vůbec nedocházelo; pak se zdálo, že syn zmoudřel, vysvětluji si to spolupůsobením chytré výchovy a nastávající školy; bohužel zmoudření nebylo trvalé, nyní je asi 14 dní zase vše při starém - chystáme se chytrou výchovu znovu aplikovat
2)syn je jedináček, v kolektivu vrstevníků býval nesmělý a plachý, zrovna jako my rodiče; nemá v sousedství kamarády, takže první tři roky života vyrůstal prakticky jen mezi dospělými; pak jsem s ním chodila jednou za 14 dní či měsíc do mateřského centra, ale on se "už" dětí bál; od 4 let chodil do školky, ale zase - neuměl si najít kamarády, dělalo mu problémy s dětmi komunikovat, navíc ho tam nějací starší kluci jednou postrašili, on se pak půl roku bál do MŠ chodit... Odpředloni chodil do zájmových kroužků, ale zase se mi zdá, že se tam moc nezkamarádil. Teď chodí do školy, a jen vlastně s jednou holčinou kamarádí (a dokonce se prý pusinkovali...) Předloni, ne dlouho po tom postrašení, se už také dokonce stalo, že sám syn ubližoval v kroužku slabším děvčatům; dokázali jsme to zarazit, jednak domluvou, ale snad především tím, že jsem syna donutila se dívence omluvit (bylo evidentní, jak moc se syn stydí a jak moc mu je nepříjemné se pokořit).
3) ač to v mé rodině nebylo zvykem (všichni mí předkové se nechali raději ponížit než by se bránili), vychováváme syna k tomu, aby A) sám neubližoval druhým B) když mu někdo ubližuje, aby se bránil; už se dokonce jednou ve škole popral s klukem, který mu cosi chtěl sebrat; nic to ovšem nemění na tom, že je dost štíhlý (a nemá tolik síly), a že nemá šanci, vrhnou-li se na něj čtyři děti, anebo dvě a jedno z nich mu drží ruce...
Mohla byste se pokusit osvětlit, čím může být způsobené, že ze dne na den takhle "obrátí" své chování? Případně jak na to máme nejlépe reagovat? Jakým způsobem máme v synovi konečně vzbudit jakousi odpovědnost za své chování, a vědomí, že se prostě MUSÍ řídit nějakými zákonitostmi? Máme podanou žádost v pedagogicko-psychologické poradně, ale bude trvat dost dlouho, než na nás přijde řada, a my bychom potřebovali nějakou informační "infuzi" co možná nejdřív.
Děkuji předem a omlouvám se za nemalou délku příspěvku.
Máme problém s naším synem - novopečeným prvňáčkem.
První měsíc chodil do školy celkem spokojeně. Pak ale ho jeden den děti zlobily. Ne moc výrazně, ale několikrát, a myslím si, že dohromady to na synovu citlivou povahu už bylo moc. Další den zase prvňáky zlobili starší kluci. Syn byl dost poplašený, bál se do školy, ve škole byl přistižen učitelkou při pláči, při kterém se chvěl v těle... Učitelky se to snažily řešit, třídní učitelka přislíbila, že na děti více dohlédne. Nedohlédla, a pak se stalo, že syna spolužačky škrtily (rukou). To mě vyděsilo, takže jsme vyhledali ředitele. Povídali jsme si s ním, pan ředitel nám dokonce i vysvětlil, proč učitelky nehlídají děti o přestávkách, a přislíbil, že v synově třídě řekne dětem, co a jak a zajistí, aby bylo bezpečno. Slib dodržel, takže děti synovi zatím neubližují. Ale syn na to reagoval dost svérázným způsobem: teď zase zlobí on. Zkouší jak jednotlivé děti, tak i paní učitelku. Bere pastelky, dělá grimasy, leze pod lavici, neposlouchá výzvy učitelky atd. Včera dostal do notýsku poznámku, takže jsme se ho dotazovali na okolnosti; tvrdil, že si to nepamatuje. Vyhubovali jsme ho, vysvětlili. Dnes zlobil znovu. Doma jsem mu opět vše vysvětlila, popovídala si s ním, a udělila relativně přísný trest (zákaz focení a psaní - obé miluje). Dodávám, že trestů dostal ještě několik, neboť ani doma neposlouchal, byť "jen" z roztržitosti, a navíc vycházely najevo další nepříjemné skutečnosti (ztracený obal na učebnici, zapomenutý slabikář a sešit na domácí úkol, 20 cm zcela rozpáraného pásu od aktovky).
Pro vysvětlení musím dodat ještě další okolnosti. 1) má silnou vůli a není snadné ho přimět, aby dělal to, co má, či nedělal to, co nemá; i doma hodně bojujeme, aby - když nemá vlastní rozum, který by mu řekl, co je a co není správné - aby alespoň poslouchal nás; často se stává, že mu něco řekneme a on o tom během půlminuty už neví; stává se i to, že nás provokuje a schválně neposlouchá; bojujeme s tím všelijak, často zabavujeme hračky, případně zakazujeme televizi apod., bylo i období, kdy jsme ho pleskali prakticky několikrát denně přes zadek; asi před třemi měsíci jsme nasadili chytrou výchovu podle Larryho Koeniga; měla zabrat do 14 dnů, čtyři týdny ke změně vůbec nedocházelo; pak se zdálo, že syn zmoudřel, vysvětluji si to spolupůsobením chytré výchovy a nastávající školy; bohužel zmoudření nebylo trvalé, nyní je asi 14 dní zase vše při starém - chystáme se chytrou výchovu znovu aplikovat
2)syn je jedináček, v kolektivu vrstevníků býval nesmělý a plachý, zrovna jako my rodiče; nemá v sousedství kamarády, takže první tři roky života vyrůstal prakticky jen mezi dospělými; pak jsem s ním chodila jednou za 14 dní či měsíc do mateřského centra, ale on se "už" dětí bál; od 4 let chodil do školky, ale zase - neuměl si najít kamarády, dělalo mu problémy s dětmi komunikovat, navíc ho tam nějací starší kluci jednou postrašili, on se pak půl roku bál do MŠ chodit... Odpředloni chodil do zájmových kroužků, ale zase se mi zdá, že se tam moc nezkamarádil. Teď chodí do školy, a jen vlastně s jednou holčinou kamarádí (a dokonce se prý pusinkovali...) Předloni, ne dlouho po tom postrašení, se už také dokonce stalo, že sám syn ubližoval v kroužku slabším děvčatům; dokázali jsme to zarazit, jednak domluvou, ale snad především tím, že jsem syna donutila se dívence omluvit (bylo evidentní, jak moc se syn stydí a jak moc mu je nepříjemné se pokořit).
3) ač to v mé rodině nebylo zvykem (všichni mí předkové se nechali raději ponížit než by se bránili), vychováváme syna k tomu, aby A) sám neubližoval druhým B) když mu někdo ubližuje, aby se bránil; už se dokonce jednou ve škole popral s klukem, který mu cosi chtěl sebrat; nic to ovšem nemění na tom, že je dost štíhlý (a nemá tolik síly), a že nemá šanci, vrhnou-li se na něj čtyři děti, anebo dvě a jedno z nich mu drží ruce...
Mohla byste se pokusit osvětlit, čím může být způsobené, že ze dne na den takhle "obrátí" své chování? Případně jak na to máme nejlépe reagovat? Jakým způsobem máme v synovi konečně vzbudit jakousi odpovědnost za své chování, a vědomí, že se prostě MUSÍ řídit nějakými zákonitostmi? Máme podanou žádost v pedagogicko-psychologické poradně, ale bude trvat dost dlouho, než na nás přijde řada, a my bychom potřebovali nějakou informační "infuzi" co možná nejdřív.
Děkuji předem a omlouvám se za nemalou délku příspěvku.
V její náručí
