Rodinná terapie

Mám staršího syna Vojtu (6,5). Pochází ze chtěného a dobře probíhajícího těhotenství. Porod byl vyvolávaný a skončil císařským řezem. Syn byl přidušený,měl omotanou pupeční šňůru kolem krku a musel být kříšen kyslíkem. Byla u něj zjištěna diagnóza "vrozený stridor". V pěti týdnech nás dět.lékařka poslala na vyšetření ORL,kde při endoskopii asi ne všechno proběholo standartně a syn skončil na oddělení ARO. Výsledkem tohoto vyšetření bylo zjištění,že synova epiglotis je zvětšená a kornoutovitá - toť vše. Bylo mi řečeno,že se nesmí nachladit,protože by se začal dusit. Proto jsem ho kojila do 17ti měs. v domění,že ho ochráním před onemocněním. Jeho vývoj probíhal na chlapce uspokojivě. Dovednostma byl srovnatelný s holčičkama stejného věku,které jsem sledovala u kamarádek. Brzy mluvil,chodit začal ve 13ti měs. Až na to,že jevil určité známky hyperaktivity a v noci, dokud byl kojen se budil zhruba po 2-4 hodinách nic nenasvědčovalo budoucím potížím. Ty nastaly asi ve 28 měsících,kdy začal odmítat odpolední spánek,ač byl zjevně unaven. Nějak jsme přeskákali ještě dva měsíce a přestala jsem ho nutit spát. Musím dodat,že díky tomu nepříjemnému vyšetření na ORL se ze mně stala ustrašená a hlavně nervózní matka. Strach se mi podařilo docela zvládnout,ale díky únavě z probděných nocí jsem byla velice nervózní. Skutečnost,že syn špatně spal i přes den - díky té zvětšené epiglotis,která ho rušila,jsem brala jako své selhávání. Situaci mi ztěžovala i moje matka,která se velice fixovala na syna a mně dávala najevo jak nevyrovnaná jsem máma. Několikrát se mi stalo,že jsem na syna křičela ještě v jeho batolecím věku,když nechtěl spát,nebo baštit. Několikrát se stalo,že jsem mu naplácala (nijak moc,nebyla jsem surová),když si odmítal lehnout a spát.Dnes si to moc vyčítám,protože po narození druhého syna se začal starší Vojta projevovat velmi negativisticky. Dělá dodnes naschvály - hlavně mně.Býval kolem 4 roku agresívní. Dnes se přes svou velice dobrou inteligenci (podle pracovnic PPP)chová často velmi infantilně. Jeho provokace jsou vytrvalé a nakonec téměř vždy skončí vše křikem a občas tělesným trestem.Odmítá se oblékat,uklízet hračky,odmítá i činnosti po kterých velice touží.Dělá histerické scény. Velice nás s manželem tato situace trápí. Není nic co by syna motivovalo k snesitelnějšímu chování. Když se snažím vrátit se k našim dříve oblíbeným hrám -ručnímu tvoření,striktně mě odmítá.Nevnucuji se mu.Psycholožka u nás nám toho moc neporadila.Líbilo se jí jak je Vojta hezký a chytrý,ale jako by nám naše neshody s ním nevěřila. Vynutili jsme si EEG. LMD a dokonce ani Aspergerův syndrom (jehož znaky nám na syna nejvíce seděly) se tímto vyšetřením neprokázaly. Uvažujeme o zmněně psycholožky,věříme,že existuje pro nás terapie,která by nám pomohla a vše urovnala. Ještě dodám,že výchovu mladšího syna,přes to,že měl stejné zdravotní potíže, jsem (asi díky zkušenostem) zvládla s větším nadhledem. Velice vás prosím o názor. Mohla jsem synovi ublížit já svým občasným hysterickým chováním? A co byste mi poradila dál?