Vztah s matkou

Po hádce u oběda (máma nemohla pochopit, že na to blbý jídlo nemám prostě chuť), kdy jsem nechtěla nic sníst, (nakonec jsem byla nucena snít pár kroket) byl doma docela klid.

,,Máš u sebe špendlíky?"
,,Jo mám,hned to dohraju a dojdu ti pro ně"
Asi po 2 minutách na mě nepříčetně z ničehonic křičí :,, Řikám ti, abys mi
došla pro ty špendlíky". Prostě to nejde a neudržím se, abych jí něco neřekla
a tak ze mě vypadne jen :,, Prosím tě, běž se léčit někam s těma svejma
neurózama". A v tu chvíli, kdy to vyslovim, máma sedící na zemi mě chytne za
rukáv a začne do mě bušit pěstí ... Já trošku udivená nevím, co si o tom mám
myslet, ale stojím tam shrbená a čekám, až to ukončí a budu ji moct dojít pro
ty blbý špendlíky.Mlčím celou dobu, až mě propustí ale ještě v pokoji slyším,
jak
na mě křičí:,, Co si o sobě vůbec myslíš? Že seš nějaká hvězda nebo co? To
tedä nejseš, ty spratku nevychovanej." Zatím sem kupodivu docela v klidu, ale
špendlíky ji házím k ní na zem a s příkazem je musím sebrat a podat jí je
přímo
do ruky.
Jdu znova k počítači, když mi zrovna někdo píše,ale moje máma se
jentak nevzdává ... ,, Seš úplně k ničemu, je ti skoro 17 a chováš se jak
malej spratek, jseš vopravdu horší než jsem si kdy myslela ... nedokážeš tady nic
udělat, všechno je tí naobtíž ..." začíná mě to bolet... vím, že mi někdo něco píše,
ale nedokážu se soustředit, nevím, co dělám, protože to, co mi řiká do mě bodá .. ,,: Myslela jsem, že nic jinýho nemám, než tebe a Kristýnu, ale spletla jsem
se.Kvůli tobě jsem se všeho vzdala, udělala jsem pro tebe všechno.Takhle to dál nejde,
seš zrůda, jenom rozkazuješ, seš panovačná a nafoukaná" při výčtu nejhorších
lidských vlastností, kdy ona to říká jako by to byla normální konverzace se mi
začínají klepatruce a všechno jde kolem mě. Proč mi to dělá?... Ozývá se pořád ten
zvuk od ICQ,někdo něco píše, ale já nevím co, zírám na to a nečtu, protože
to nejde a ve chvíli kdy mi má matka, cosi zatloukající kladívkem řekne: ,, Bude
možná lepší, když pujdeš k tátovi, pro mě už seš vzduch" vím, že tohle byl
ten poslední hřebík, který zatloukla do mý rakve ... odcházím do pokoje. ( Moje máma s tátou se pře dvěmi lety rozvedli.Už od začátku to nebylo dobré manželství. Otec pil hodně alkohol, dost mě mlátil a strach z něj mám do teď) Rozsvěcím světlo, zavírám dveře a stékají mi první slzy, to
trvá jen do t ý doby, dokud nedojdu k posteli a nezakreju si hlavu polštářem ...
Zalykám se slzami, nejde to přestat, všechno tak bolí, bolí to moc a tyhle
rány jsou zasazený tak hluboko. Najednou se otevřou dveře a máma mi polštář sundává
z hlavy :,, Proč brečíš?" opět křičí, Tak proč brečíš, řekni mi proboha proč?"
Nedokážu to, nedokážu promluvit, ale přece jenom zamumlám něco v tom smyslu
:,, Se mi chce" a začnu se třást, klepat a obličej schovaný v dlaních se snažím
co nejvíc zakrýt. ,, Jak myslíš, u mě jsi skončila" doznívá poslední křik a ona
odchází a zhasíná světlo. Ano, zhasíná moje světlo, a přede mnou je už jen tma.Temno. Nebe bez
hvězd,daleké nekonečno Přetáhnu si znovu hlavu polštářem a třesu se a klepu
tak, jak je pro mnohé nepředstavitelné.Pláč nelze zastavit, přesto se asi po hodině
trošku uklidním a rozsvítím malou lampičku. Koukám na sebe do zrcadla - ano, uvnitř
malej spratek a zevnějškem, těmi neskutečnýi kruhy pod očima se podobám
starý ženský. Začnu znovu brečet a znovu se zalykám slzami, na mém polštáři není
kousek suchý a v mé duši je je temnota ještě černější.Cítím, jak kousek mě
odumírá. Po další době se naprosto uklidňuji. Ležím a všechno je mi naprosto
jedno, koukám do prázdna a připadám si trochu jako blázen. Bude lepší všechno skončit, tyhle myšlenky mě přepadají v poslední době pořád. Skončím z balkónu a bude všem lidem líp. Otvírám balkonové dveře, leze na zábradlí, ale ledový vítr mě trošku zchladí.Nakonec ze zábradlí slezu, protože si nejsem jistá, jestli bych se zabila při skoku z druhého patra .
V poslední době sem se častokrát pohádala se svými přáteli. Je i to strašně moc líto, protože je mám všechny ráda, ale nemůžu se s nimi nadále bavit, protože každýmu působím jen bolest. Já nejsem člověk, nejsem lidská bytost, jsem zrůda, ztělesněný ďábel. Každý by se ode mě měl držet dál, protože jsem nebezpečná a mohla bych mu něco udělat. Pohlcuju dobro a jde ze mě jen odporné zlo...
Já už nemůžu, skončí to někdy? Prosím, ať to skončí.

Jsem šílená já nebo máma?