Otázka
Odpověď
Lakota a vztek
4.1.2006 14:44:17 Silvie Střížová, dcera 2roky
Vážená paní dokrorko,
Máme dceru, které jsou v této chvíli dva roky a tři měsíce. Ikdyž nám často dokáže pořádně našponovat nervy, zlobí a dělá nám radost tak jako každé jiné dítě jejího věku. Malinko možná vykukuje z řady jen v oblasti mluvení. V jednom roce pojmenovávala jednoslovně věci kolem sebe. Srozumitelně mluví ve větách od 1,5 roku, před druhým rokem zvládala doplňovat verše v básničkách, bezchybně artikulovala „r“, ve dvou letech umí zpaměti několik krátkých básniček a písniček, při čtení pohádek nám napovídá celé dlouhé věty dřív než je přečteme. Nejoblíbenější činností je četba a prohlížení knížek a malování. Je tedy šikovná a bystrá, přesto nás dost trápí její určité projevy v kolektivu, ale i v kontaktu s námi. Asi před pěti měsíci u ní propuklo období lakomosti. Vím, že si tím projde téměř každé dítě, a že je to tudíž považováno za normální, přesto zažívám mnohdy horké chvilky, někdy je mi dokonce docela stydno. Dcera umí totiž předvést neuvěřitelně hysterickou scénu –slzy, hlasitý řev, vzlykání, někdy i hlasité výčitky vůči kamarádovi, který si něco chce půjčit. Vždy se snažíme ji situaci vysvětlit klidným hlasem z očí do očí, několikrát po sobě, mluvíme o tom i mimo tyto situace, vysvětlujeme na příkladech atd. Když byla mnohem menší, dala si vše rozumně vysvětlit, až jsme se tomu mnohdy divili, čím je starší, domluva funguje míň a míň. Zkoušeli jsme různé- změnit pozornost na něco jiného, nevšímat si konfliktu, aby si to děti mezi sebou vyřešily samy, navrhnout společnou hru….Nakonec situace vždy skončí tím, že buď zvýšíme hlas nebo pohrozíme nářezem, někdy i pár na zadeček přistane. Tato opatření většinou v daný okamžik zaberou, neřeší však nic pro další vývoj, za pár minut po té vše nastane nanovo. Neustálé okřikování a případné fyzické, ikdyž lehké, tresty nás potom mrzí, protože když si večer „pustím“ uběhlý den pozpátku, klidné chvilky jsou v menšině. Zmíněné hysterické výstupy provází i dceřinu individuální hru, dovede si pěkne a s fantazií sama pohrát, ale jakmile se jí nezadaří nějaký její záměr, ozve se šílený jekot, který jí vydrží někdy i několik desítek minut.
Podobné projevy vídám i u ostatních dětí v okolí, přesto mne trápí, jestli nemůžeme dělat my rodiče, nějakou chybu. Nemůže být příčinou tak silného vzdoru například příliš velký důraz na poslušnost?(snažím se být ve výchově hodně zásadová, myslím, že jsem přísnější než ostatní maminky, které znám) Vím také, že každé dítě vzhledem ke své individualitě prožívá různá období vývoje různě dlouho a s odlišnou dynamikou, přesto- neexistuje nějaký osvědčený tip na „správný“ výchovný postup v popisovaných situacích?
Děkuji za odpověď
S.Střížová, Brno
Máme dceru, které jsou v této chvíli dva roky a tři měsíce. Ikdyž nám často dokáže pořádně našponovat nervy, zlobí a dělá nám radost tak jako každé jiné dítě jejího věku. Malinko možná vykukuje z řady jen v oblasti mluvení. V jednom roce pojmenovávala jednoslovně věci kolem sebe. Srozumitelně mluví ve větách od 1,5 roku, před druhým rokem zvládala doplňovat verše v básničkách, bezchybně artikulovala „r“, ve dvou letech umí zpaměti několik krátkých básniček a písniček, při čtení pohádek nám napovídá celé dlouhé věty dřív než je přečteme. Nejoblíbenější činností je četba a prohlížení knížek a malování. Je tedy šikovná a bystrá, přesto nás dost trápí její určité projevy v kolektivu, ale i v kontaktu s námi. Asi před pěti měsíci u ní propuklo období lakomosti. Vím, že si tím projde téměř každé dítě, a že je to tudíž považováno za normální, přesto zažívám mnohdy horké chvilky, někdy je mi dokonce docela stydno. Dcera umí totiž předvést neuvěřitelně hysterickou scénu –slzy, hlasitý řev, vzlykání, někdy i hlasité výčitky vůči kamarádovi, který si něco chce půjčit. Vždy se snažíme ji situaci vysvětlit klidným hlasem z očí do očí, několikrát po sobě, mluvíme o tom i mimo tyto situace, vysvětlujeme na příkladech atd. Když byla mnohem menší, dala si vše rozumně vysvětlit, až jsme se tomu mnohdy divili, čím je starší, domluva funguje míň a míň. Zkoušeli jsme různé- změnit pozornost na něco jiného, nevšímat si konfliktu, aby si to děti mezi sebou vyřešily samy, navrhnout společnou hru….Nakonec situace vždy skončí tím, že buď zvýšíme hlas nebo pohrozíme nářezem, někdy i pár na zadeček přistane. Tato opatření většinou v daný okamžik zaberou, neřeší však nic pro další vývoj, za pár minut po té vše nastane nanovo. Neustálé okřikování a případné fyzické, ikdyž lehké, tresty nás potom mrzí, protože když si večer „pustím“ uběhlý den pozpátku, klidné chvilky jsou v menšině. Zmíněné hysterické výstupy provází i dceřinu individuální hru, dovede si pěkne a s fantazií sama pohrát, ale jakmile se jí nezadaří nějaký její záměr, ozve se šílený jekot, který jí vydrží někdy i několik desítek minut.
Podobné projevy vídám i u ostatních dětí v okolí, přesto mne trápí, jestli nemůžeme dělat my rodiče, nějakou chybu. Nemůže být příčinou tak silného vzdoru například příliš velký důraz na poslušnost?(snažím se být ve výchově hodně zásadová, myslím, že jsem přísnější než ostatní maminky, které znám) Vím také, že každé dítě vzhledem ke své individualitě prožívá různá období vývoje různě dlouho a s odlišnou dynamikou, přesto- neexistuje nějaký osvědčený tip na „správný“ výchovný postup v popisovaných situacích?
Děkuji za odpověď
S.Střížová, Brno
V její náručí
