Otázka
Odpověď
Re:Pláč dítěte
11.7.2006 14:35:31 Elen Brabcová
Milá Martino,
omlouvám se za pozdní odpověď.
Osobně se domnívám, že dítě opravdu potřebuje mít vytýčené hranice a v raném věku osvojené základní návyky, dle mé zkušenosti se pak cítí mnohem bezpečněji. Rovněž se domnívám, že v evropském prostředí je pojmenování "americká výchova" užíváno nepřesně, že se vztahuje spíš na velkou volnost, která však konkrétně v USA spíše znamená volnost možností souběžných s osobní odpovědností za své činy a jejich následky. Proto snad chápu, proč Vás celé nedorozumění s manželem trápí - děti nemohou plně nést odpovědnost, pokud nemají správné návyky, zkušenosti a neznají hranice.
Na druhé straně pro každé dítě je nesmírně důležité, aby se mohlo opírat o tátu i mámu, takže Vaše konflikty v otázkách výchovy mohou syna poznamenat stejně jako absence návyků.
Pokud přihlédneme k tomu, že pro Vašeho manžela je dětský pláč něco nepřekonatelného a stresujícího, na což má jistě i z hlediska své minulosti právo, bylo by dobré hledat kompromis. To znamená např. - dítě většinou pláče u čištění zubů - prosba k manželovi: nechci, aby syn plakal, ale potřebuje mít čisté zuby, nemůžeš mi pomoci, eventuálně si vzít na starost, aby se tato činnost obešla bez pláče? Myslím to tak, že nutně nemusíte zpochybňovat Vámi vytýčené hranice, možná byste mohla zkusit cestu, kdy budete předpokládat, že v zásadních věcech jste s manželem zajedno a jen se pokoušíte najít tu nejlepší metodu, která by k hranicím a návykům vedla. Domnívám se, nevím zda správně, že u Vašeho manžela totiž nejde o zpochybňování toho, jak syna vedete, ale opravdu jen o averzi na dětský pláč. A cesta k nehádání se je pak jen na zvolení metod výchovy bez pláče, s kterou by Vám manžel měl pomoci. Není to o tom, že něco nezvládáte, protože Vy si poradit umíte a bloky z dětství nemáte, je to o tom, že respektujete manželovu averzi k pláči a budete s ní počítat, takže mu dáte možnost dělat to jinak, pokud přijde na to, jak :).
omlouvám se za pozdní odpověď.
Osobně se domnívám, že dítě opravdu potřebuje mít vytýčené hranice a v raném věku osvojené základní návyky, dle mé zkušenosti se pak cítí mnohem bezpečněji. Rovněž se domnívám, že v evropském prostředí je pojmenování "americká výchova" užíváno nepřesně, že se vztahuje spíš na velkou volnost, která však konkrétně v USA spíše znamená volnost možností souběžných s osobní odpovědností za své činy a jejich následky. Proto snad chápu, proč Vás celé nedorozumění s manželem trápí - děti nemohou plně nést odpovědnost, pokud nemají správné návyky, zkušenosti a neznají hranice.
Na druhé straně pro každé dítě je nesmírně důležité, aby se mohlo opírat o tátu i mámu, takže Vaše konflikty v otázkách výchovy mohou syna poznamenat stejně jako absence návyků.
Pokud přihlédneme k tomu, že pro Vašeho manžela je dětský pláč něco nepřekonatelného a stresujícího, na což má jistě i z hlediska své minulosti právo, bylo by dobré hledat kompromis. To znamená např. - dítě většinou pláče u čištění zubů - prosba k manželovi: nechci, aby syn plakal, ale potřebuje mít čisté zuby, nemůžeš mi pomoci, eventuálně si vzít na starost, aby se tato činnost obešla bez pláče? Myslím to tak, že nutně nemusíte zpochybňovat Vámi vytýčené hranice, možná byste mohla zkusit cestu, kdy budete předpokládat, že v zásadních věcech jste s manželem zajedno a jen se pokoušíte najít tu nejlepší metodu, která by k hranicím a návykům vedla. Domnívám se, nevím zda správně, že u Vašeho manžela totiž nejde o zpochybňování toho, jak syna vedete, ale opravdu jen o averzi na dětský pláč. A cesta k nehádání se je pak jen na zvolení metod výchovy bez pláče, s kterou by Vám manžel měl pomoci. Není to o tom, že něco nezvládáte, protože Vy si poradit umíte a bloky z dětství nemáte, je to o tom, že respektujete manželovu averzi k pláči a budete s ní počítat, takže mu dáte možnost dělat to jinak, pokud přijde na to, jak :).
V její náručí
