Otázka
Odpověď
Re: Psychika a neplodnost
8.8.2006 19:37:55 Lenka Šimková
Vážená paní Renáto,
z Vašeho dotazu je jasně cítit, jak složitá je léčba a všechna rozhodování, která je provázejí a v neposlední řadě také souvislosti se vztahy s dalšími lidmi…K Vašim dotazům – nemyslím si, že by byla tak jednoduchá a jednoznačná souvislost s rozhodnutím k adopci a následným snadným otěhotněním, ze zkušenosti si ale troufám podpořit Váš názor, že ve hře je nejen to biologické, ale i to nehmatatelné (vztahy,pocity,životní situace, to jak rozumíme tomu, co prožíváme…). Adopce není jasné řešení, pokud víte, že pro Vás není, tak nemá smyslu, abyste do ní šla. Zároveň ale bych se chtěla zeptat, zda může toto Vaše přesvědčení něco maličko pozměnit, a to zvláště v souvislosti s tím, jak pojímáte normalitu- existuje jen spojení normální – normální a nenormální – nenormální a nebo to může být i jinak (např. normální rodič – nenormální dítě a naopak)? V souvislosti s tím ještě mne napadá pojetí biologické a sociální podmíněnosti (záleží jen na genech a „hlasu krve“ a nebo také na prostředí, výchově atd.?). Rozumějte, nechci být dalším z těch, kteří Vás k něčemu přesvědčují, jen se ptám a zkouším zjistit, z čeho vycházíte při svých rozhodnutích. Píšete, že nejvíce dává dítěti matka, je pravda, že to tak většinou bývá a nebo bývalo (osobně mám pocit, že stále více se dostává do popředí role otců a v tomto směru jsou s ženami rovnoprávnější) a já z toho cítím ne odmítnutí, ale spíše Vaši velkou zodpovědnost. Je někdo, kdo by Vám mohl tu zodpovědnost pomoci unést a nebo jste na ni sama?
Na konci píšete, že byste potřebovala vědět, co udělat, abyste se smířila s tím, že nebudete mít děti… Já mám ale z Vašeho dotazu pocit, že Vaše „nesmiřitelnost“ v sobě nese nějaké poselství, že má smysl.
Zdraví
Lenka Šimková, www.isz.cz/ratolest
z Vašeho dotazu je jasně cítit, jak složitá je léčba a všechna rozhodování, která je provázejí a v neposlední řadě také souvislosti se vztahy s dalšími lidmi…K Vašim dotazům – nemyslím si, že by byla tak jednoduchá a jednoznačná souvislost s rozhodnutím k adopci a následným snadným otěhotněním, ze zkušenosti si ale troufám podpořit Váš názor, že ve hře je nejen to biologické, ale i to nehmatatelné (vztahy,pocity,životní situace, to jak rozumíme tomu, co prožíváme…). Adopce není jasné řešení, pokud víte, že pro Vás není, tak nemá smyslu, abyste do ní šla. Zároveň ale bych se chtěla zeptat, zda může toto Vaše přesvědčení něco maličko pozměnit, a to zvláště v souvislosti s tím, jak pojímáte normalitu- existuje jen spojení normální – normální a nenormální – nenormální a nebo to může být i jinak (např. normální rodič – nenormální dítě a naopak)? V souvislosti s tím ještě mne napadá pojetí biologické a sociální podmíněnosti (záleží jen na genech a „hlasu krve“ a nebo také na prostředí, výchově atd.?). Rozumějte, nechci být dalším z těch, kteří Vás k něčemu přesvědčují, jen se ptám a zkouším zjistit, z čeho vycházíte při svých rozhodnutích. Píšete, že nejvíce dává dítěti matka, je pravda, že to tak většinou bývá a nebo bývalo (osobně mám pocit, že stále více se dostává do popředí role otců a v tomto směru jsou s ženami rovnoprávnější) a já z toho cítím ne odmítnutí, ale spíše Vaši velkou zodpovědnost. Je někdo, kdo by Vám mohl tu zodpovědnost pomoci unést a nebo jste na ni sama?
Na konci píšete, že byste potřebovala vědět, co udělat, abyste se smířila s tím, že nebudete mít děti… Já mám ale z Vašeho dotazu pocit, že Vaše „nesmiřitelnost“ v sobě nese nějaké poselství, že má smysl.
Zdraví
Lenka Šimková, www.isz.cz/ratolest
V její náručí
