Re: Tresty

Dobrý den Anko,
dovolím si volně použít citáty z knih pana doktora Matějčka: „dobře“ trestat může ten, kdo má dítě rád, a dítě má rádo jeho, trest by měl umožňovat odčinění, nápravu; trest zastavuje, odměna buduje.
Asi by nebylo špatné, kdybyste si dobře promyslela, co a proč byste ráda budovala, a co byste chtěla zastavovat.
A také se zkuste zamyslet nad tím, jaký je Vaše dcerka človíček, jaká je její individualita, co za výbavu si s sebou přinesla na svět a zda se Vaše nároky a požadavky snaží tuto individualitu respektovat nebo zda převážně očekáváte, že se ona bude přizpůsobovat určitému běhu věcí.
Jako u mnoha jiných věcí, které se týkají výchovy, i tady platí, zda bude trest přijat jako oprávněný nebo jako nespravedlivý, zda bude přiměřený, úplně nedostatečný nebo naopak nepřiměřeně silný, je naprosto individuální, u některého dítěte je i ono plácnutí přes zadeček docela v pohodě, ale kdybyste na ně křičela nebo nemluvila, bude to velmi špatně snášet, a u jiného to bude zase jinak.
Takže, pokud Vaši dcerušku neznám, pokud nevím, zda požadavky, které jsou na ni kladeny, a na které svým pláčem reaguje, jsou přiměřené, nemyslím obecně, ale právě pro ni, konkrétně, a právě v kontextu Vaší rodiny, a jak jsou sdělovány… myslím, že dávat nějaká striktní doporučení by bylo nezodpovědné.
Možná byste našla něco pro sebe i ve starších odpovědích, které byly určeny pro maminky, jejichž starší děti se poněkud bouřlivěji vyrovnávaly s příchodem sourozence.
Domnívám se, že je zcela normální, že se může stát, že čtyřleté dítě je zaplaveno nějakou emocí, a pláč nebo vztekání je v tu chvíli odpovídající projev síly jeho pocitu. A myslím, že je celkem normální, že se může stát, že maminka jde po ulici s dítětem, které „řve“ nebo je třeba, aby ho vzala a nesla, než to přejde. To, jestli u maminky spíš převládne to „pečování“ nebo, zda se na dítě, třeba oprávněně zlobí a řekne mu to, a jdou spolu, a každý má zlost nebo ho něco mrzí, je zase věc konkrétní situace.
Když jste dcerku posílali, ať se ve svém pokoji vypláče, vlastně jste jí říkali, „je lepší, být s tou emocí o samotě“, ale víceméně jste se nijak nesnažili ovlivnit projev sám. Můžete teď , kdy už má asi poměrně slušnou slovní zásobu, zkusit, neposílat ji pryč, a mluvit o tom, co se děje.
Dcerka pláče… „ty jsi (z toho) (asi) smutná“… „vidím, že tě to hodně mrzí“… někdy už to, že projev takto viditelně přijmete, a pomůžete dítěti pojmenovat, způsobí, že se emoce oslabí nebo, že dítěti pomůžete tímto způsobem, aby zvládlo situaci „důstojnějším“ způsobem, poté, co dostalo informaci, že vnímáte, jak mu asi je, někdy dítě odpoví, a může se stát, že Vás odpověď překvapí, ale bude to informace o tom, jak věci vnímá, a možná i o tom, proč na ně tak silně reaguje. Nebo… „vidím, že teď nechceš uklízet“… uvidíte, co přijde za reakci, … „já si myslím, že je pěkné, mít uklizený byt… nebo, „na ty hračky se práší, když je neuložíme, budeme je muset zanedlouho vyprat, umýt“… myslím, že je dobře, zkusit dítěti nějak srozumitelně svoje stanovisko vysvětlit, dát té činnosti nějaký smysl. Podle mě je také ve věku čtyři a půl ještě možné, že vydáte-li pokyn „ukliď si pokoj“, dítě se cítí naprosto ztracené, ví, že ho čeká činnost, kterou nedělá rádo, a neumí si ji samo rozvrhnout, odkud začít… nemá časovou představu, jak asi dlouho by to mohlo trvat… takže si myslím, že je dobré se v rozhovoru zeptat, „co by ti pomohlo“ nebo sama pomoc nabídnout, nebo aspoň být s dítětem v pokoji, a dát té činnosti nějakou strukturu, třeba říkat, „teď sesbírej a ukliď knížky, teď panenky“… a třeba vybrat s dítětem, kde mají hračky svá místa.
Další věc, která by mohla pomoci, je, omezit povinnosti, ale na těch, které se stanoví, důsledně, ale laskavě trvat, samozřejmě, s vysvětlením, případně pomocí dítěti. Někdy se dítě naučí, že pláče-li, může ovlivnit své blízké, tak, jak právě potřebuje, tohle chování lze ale hodnotit jako méně přiměřené spíš až u dětí v předškolním věku, u miminek a malých dětí je tento způsob komunikace jeden z mála, který mají k dispozici, takže tam je vhodné na něj tak i reagovat. Je možné, že dcerka vnímá, že bráškovi pláč přináší od Vás nějakou odezvu, péči, zájem, a chtěla by to také mít „tak jednoduché“.
Podle mé zkušenosti, je dobrý způsob, jak se vyhnout tomu, že budete muset hledat vhodné tresty, dítěti vysvětlit, co od něj bude očekáváno. Jedete-li na návštěvu, dopředu s ním promluvit o tom, jak je vhodné se na návštěvě chovat, možná, že Vám řekne, že je tam otrava, tak můžete zkusit vzít s sebou nějaké hračky nebo se zamyslet nad tím, zda tam dcerku brát, a příště to udělat jinak.
Někdy jsou obavy maminek, že je bude okolí kritizovat nebo negativně hodnotit, kvůli dítěti, které pláče nebo se vzteká velmi silné, a někdy se takoví netaktní lidé bohužel vyskytnou, často ale lidé jen zpozorní, když slyší malé dítě plakat, a když se ujistí, že se mu nic hrozného neděje, přestanou tomu věnovat pozornost. Síla nepříjemných pocitů, kterou z takových projevů dítěte na veřejnosti maminka má, může být někdy ovlivněna i tím, jak často jako malá slyšela, tohle nesmíš nebo by se na tebe ostatní lidi zlobili, a, co by si o tobě pomysleli…
Pokud někdo vychovává své dítě prostřednictvím nátlaku, strachu, může pravděpodobně dosáhnout dříve nebo větší „vnějškové“ ukázněnosti, ale z dlouhodobého hlediska, je pro život člověka v dospělosti taková výchova problematická.
Snaha vychovávat vlastním příkladem, hovořit s dítětem, respektovat je, zabývat se dítětem, poskytovat mu dostatek informací o světě…, nemusí mít hned tak „perfektní“ výsledky, a určitě klade větší nároky na přemýšlení a na čas, ale, pokud to děláte, dáváte myslím dítěti informaci, že Vám na něm záleží, a dáváte mu větší šanci být jednou zdravým a samostatným dospělým člověkem.
Říkám snaha, protože jsem si vědoma toho, že v běžném provozu domácnosti se dvěma malými dětmi, může být leccos jinak, než se někdy doporučuje v literatuře, a všichni máme své meze toho, co jsme schopni zvládnout, tolerovat, a co už ne.
Často se věci uklidní, pokud začne maminka sama o sebe pečovat, aby se cítila v pohodě, nebo si ujasní, kde jsou hranice toho, co může zvládat, a čím už se prostě znepokojovat nebude, a tuto pohodu a klid pak může zprostředkovat i dětem.
Mějte se pěkně
Mgr. Silvie Nedvědová