Re:Vztekání u malého dítěte

Dobrý den Lenko,
u takhle malého dítěte je normální, že ho ty emoce občas přemůžou, někdy se bouřlivé projevy ještě stupňují, až do onoho pověstného období vzdoru, kolem dvou a půl, tří let, kdy dítě takto dává najevo své „já“… V období než jde dítě do školy už to většinou odeznívá, s tím, jak je dítě schopné čím dál víc věcí formulovat, jak už má vědomí časových souvislostí, jak vnímá, že je i dospělými chápáno jako bytost, která má svou osobnost… Někdy to ale souvisí s temperamentem dítěte, a často výbušně reaguje i někdo dospělý v rodině, pak bývají snahy o usměrňování těchto projevů komplikovanější.
Odnášení dítěte do pokoje bych aplikovala až u většího dítěte, ve chvíli, kdy bych potřebovala rychle přerušit nějakou opravdu nepříjemnou situaci, a s dítětem by „nebyla řeč“, a cítila bych, že už se potřebuju taky uklidnit, a že možná, až to odezní, bude lepší šance na dohodu…
Odvádění pozornosti u malých dětí většinou funguje, pokud Vám jde o to, dítě uklidnit, dost spolehlivě. Někteří odborníci ale mají jisté výhrady k situaci, která se tím vytváří – dítě něco prožívá, dospělý to jakoby ignoruje, a jakoby mu tím říkal, to teď není důležité, zabývat se tím, co prožíváš, ale, podívej, to je hezký autíčko…
Někdy se také doporučuje uznat a okomentovat to, co dítě právě prožívá: „Vidím, že se zlobíš“…, pomáhá to dětem, aby se vyznaly ve svých pocitech, v tom, co prožívají, a časem o tom byly schopné samy, bez nepřiměřených afektů mluvit, případně si i představit, co asi prožívá druhý člověk, když říká, je mi smutno, zlobím se…
Pokud ale zase dítěti pouze řeknete: já vím, že se ti teď chce ven, a tím mu dáte najevo, že víte, proč pláče, že komunikace je srozumitelná, což je dobře, ale pak už mu s tím nijak nepomůžete, může dítě někdy reagovat tak, že se uklidní, protože ujištění, že ho vnímáte stačilo, a půjde si s něčím hrát. Někdy ale bude plakat nebo vztekat se dál. Je tedy třeba se naladit na delší rozhovor nebo připravit na to, že dítě budete chvíli chovat, nosit…
Malé děti ale také někdy mají svoji pravdu, protože svět jejich zkušeností je hodně odlišný od dospělého světa, a domluva moc nefunguje. Tak malé děti jako Váš syn mají navíc velmi omezené vyjadřovací možnosti. Ale, víc rozumějí, než umějí říci.
Takže, podle mého názoru je optimální ty přístupy skloubit, kombinovat podle situace. Něco synovi berete, on to nechce dát, ale Vy víte, že by si mohl ublížit, takže s ním o tom mluvíte: Ty si s tím chceš hrát, já vím, ale to píchá, podívej…můžete naznačit píchnutí do svého prstu… „Au“, možná už ho tohle „divadýlko“ zaujme, a uklidní se… optimální přitom je, když ho můžete chovat nebo Vám sedí na klíně nebo Vy sedíte u něho na podlaze…, ne ne, radši to uklidíme, jdete to uklidit, třeba spolu,… a pak už může následovat snaha o zaujmutí dítěte něčím jiným, pojď najdeme něco pěkného, na hraní…
Samozřejmě je zapotřebí, přizpůsobit rychlost a postup tomu, jak dítě reaguje, nesoustředit se jen na to, co chcete udělat, ale na to, jestli Vás dítě vnímá, komunikovat s ním.
Někdy ale dítě porozumí, před čím ho chcete chránit, až když se doopravdy uhodí, píchne, něco rozbije, pokud budete v tom případě používat stejná slova, to bolí, au…, jako když mu chcete vysvětlit, že by se o něco mohl zranit, lépe pochopí, co to znamená… Věk ve kterém je Váš syn, je věkem velkého zájmu o samostatné prozkoumávání světa, dítě často testuje, jak daleko od maminky se dostane, zda si dokáže sundat tu zajímavou věc, která je na horní poličce… Velmi využívá dovedností, kterých nabylo v předchozím období, a protože má ještě málo negativních zkušeností, moc se nebojí… Osvědčený postup v tomto případě je, většinu rozbitných nebo nebezpečných věcí přechodně poschovávat.
Dítě pláče u dveří, chce jít ven, můžete ho pochovat, když bude chtít, říci, já vím, že bys chtěl jít ven, půjdeme ven…, třeba, až se najíme… pojď půjdeme se podívat, jak se to vaří… a pak, pokud dítě chce s vámi jít, můžete mu najít nějakou zábavu v kuchyni, děti často baví přesypávat si mouku nebo do ní kreslit prstem nebo si přelévat vodu různými malými a většími nádobkami u nějakého velkého hrnce na podlaze… Pokud ale dítě nechce, vaši nabídku ke kontaktu odmítá, není třeba trvat na tom, že má právě teď dělat to, co Vy nabízíte. Pak je opravdu přiměřené, něco vstřícného říci, pak oznámit, že půjdete ven až se najíte, a říci, jsem v kuchyni, až budeš chtít, tak přijď… a jestli nejde, můžete přijít za chvíli, když už emoce odezněla, a zkusit to zaujmutí něčím jiným. V případě, že by se Vám to zdálo necitlivé, zkuste se dívat na hodinky, často ta emoce opravdu tak do dvou, tří minut odezní.
Někdy si maminky myslí, že by dítě nemělo být nikdy naštvané, smutné, a že by to měly nějak zajistit a uloží si tak velmi vyčerpávající, navíc nezvládnutelný úkol.
Někdy je ale důležité, umět se rozzlobit nebo vydržet, že se zlobí někdo jiný, je důležité, prožít smutek, a taky zažít zkušenost, že, i když ty emoce byly velmi silné, časem zeslábly, odešly, a, dal-li se jim čas, událost se uspokojivě uzavřela a odplula do minulosti, a není třeba se k ní vracet…
I tyto emoce, stejně jako radost a strach, patří k základní výbavě člověka, je dobré to respektovat, a spíš, než je „odstraňovat“, je užitečnější učit se je rozpoznávat a zacházet s nimi.
Hodně pohody
Mgr. Silvie Nedvědová