Otázka
Odpověď
Re:Kousání
30.5.2001 Silvie Nedvědová
Dobrý den, Heleno,
myslím, že by bylo třeba ještě nějakou dobu počkat s nástupem do školky.
On v podstatě není velký rozdíl, jestli dítě v afektu dupe a křičí nebo má tendenci někoho plácnout nebo kouše, jenže to kousání, celkem pochopitelně, vzbuzuje mnohem větší rozruch v okolí a u postižených.
Ale, pokud je to dost častý jev, pokud dítě častěji reaguje afektem, je-li v kontaktu s dětmi a podle toho, co píšete, se mi zdá, že ano, pak myslím, že je kontakt s dětmi pro něj velká zátěž, že se cítí nějak zahnaný do úzkých, že je pro něho obtížné se s dětmi domluvit… A na základě toho se domnívám, že by pro něho opravdu zatím nebylo vhodné, kdyby měl navštěvovat mateřskou školku.
Zatím bych se mu snažila nějaký kontakt s dětmi zajistit, ale předem to nějak promyslet. Mělo by to být pro něho (a samozřejmě i pro to druhé dítě) příjemné a bezpečné, takže spíš jedno (nebo střídavě několik) dítě, nějakých dobrých známých, kde byste se mohli navštěvovat častěji a vzájemně, a maminka dítěte by byla tolerantní, a souhlasila by. Byla by to příležitost, aby si na sebe děti zvykly, a uměly navzájem odhadnout, jak ten druhý (druhá) reaguje. Navíc by to mělo být dítě spíš klidnější, a Vy byste měly při hře být v dohledu, abyste mohly případnému kousání předejít, třeba tak, že při prvních známkách blížícího se konfliktu situaci přerušíte, Vy syna pochováte, a buď si zkusíte vysvětlit, co kdo chce a nechce, a nebo pro děti vymyslíte jiný program nebo prostě návštěvu ukončíte.
Pokud by toto nebylo možné, a hrál by si třeba na hřišti, kde by bylo více dětí, pak si myslím, že by po nějakou dobu bylo vhodné, nenechávat ho ve hře úplně samotného, situace je možná pro něj nepřehledná a tím náročná, ale snažit se taktně zapojit do hry nebo dělat „moderátora“ nebo tlumočníka v případě blížícího se sporu nebo nedorozumění, a snažit se vypěstovat si dostatečnou vnímavost na to, abyste byla schopna odhadnout, kdy se blíží nepříjemnost, a včas situaci přerušila a kousnutí nebo jinému afektu předešla.
Určitě se to nepodaří pokaždé a hned, ale postupně by snad bylo možné syna na situace sociálního kontaktu přivyknout a pomoci mu, aby s v nich cítil bezpečněji a neměl potřebu se tak příliš vymezovat.
Píšete, že ten afekt se často objevuje, jakmile se mu nařídí něco, co mu není po chuti. Takže je to pro něj možná prostředek, jak se vymezit proti nátlaku okolí. Ale já nemohu na základě dopisu posoudit, zda těch požadavků okolí na něho je příliš nebo jsou kladeny nevhodně a vlastně dítě nerespektují nebo, zda je příčina spíš v tom, že, z nějakého důvodu to, co by třeba pro většinu dětí bylo přiměřené, je pro Vašeho syna už velkou zátěží, už to jako velký nátlak vnímá…
Jakého rázu jsou vlastně synovy potíže s imunitou? A není to třeba něco, co by, v přeneseném smyslu, mohlo připomínat ty potíže v kontaktu s dětmi?
Je řada vlastností, které s inteligencí příliš nesouvisí, a přece jsou velmi důležité pro to, abychom se třeba cítili dobře mezi lidmi, zvládali i určitou zátěž bez toho, abychom se cítili nadměrně stresováni… Někdo je dostane „do vínku“, u někoho je třeba jejich rozvoji věnovat dlouhodobou trpělivou péči.
U většiny dětí se podle mých zkušeností situace poněkud zlepšuje spolu s tím, jak se zlepšuje jejich zvládání řeči jako prostředku komunikace, jak roste slovní zásoba. Děti si pak mohou řadu věcí prostě lépe vysvětlit a počet možných nepochopení a konfliktů se snižuje.
Později také ustupuje tendence vnímat věci hlavně ze svého hlediska nebo z hlediska svého přání, která je ale přirozeným vývojovým stupněm vnímání světa u dětí ve věku Vašeho syna. Děti si postupně umějí lépe představit, a lépe snést, vydržet bez afektů, že jejich nápad a pojetí hry, a nápad někoho jiného jsou dvě rovnocenné věci, a je věcí další domluvy, dospět k dohodě o tom, co se bude dělat, a jestli se třeba něco bude vůbec dělat společně nebo jestli se třeba nebudou dělat obě věci postupně…
Protože se ale velmi lišíme, i tempo, jakým se k tomuto děti dopracovávají, je velmi různorodé, a upřímně řečeno, na popsanou úroveň komunikace nedospějí ani někteří dospělí, přestože jsou třeba velmi inteligentní.
Domnívám se, že by také mohla být vhodná návštěva u dětského psychologa, případně i návštěva na dětské neurologii.
Pokud byste měla zájem o kontakt, ozvěte se na mailovou adresu.
Možná by pro Vás mohly být zajímavé i starší odpovědi, které se týkaly období kolem nástupu do školky nebo zlostných afektů u dětí podobného věku. Najdete je v přehledu odpovědí.
Hodně pohody
Mgr. Silvie Nedvědová
myslím, že by bylo třeba ještě nějakou dobu počkat s nástupem do školky.
On v podstatě není velký rozdíl, jestli dítě v afektu dupe a křičí nebo má tendenci někoho plácnout nebo kouše, jenže to kousání, celkem pochopitelně, vzbuzuje mnohem větší rozruch v okolí a u postižených.
Ale, pokud je to dost častý jev, pokud dítě častěji reaguje afektem, je-li v kontaktu s dětmi a podle toho, co píšete, se mi zdá, že ano, pak myslím, že je kontakt s dětmi pro něj velká zátěž, že se cítí nějak zahnaný do úzkých, že je pro něho obtížné se s dětmi domluvit… A na základě toho se domnívám, že by pro něho opravdu zatím nebylo vhodné, kdyby měl navštěvovat mateřskou školku.
Zatím bych se mu snažila nějaký kontakt s dětmi zajistit, ale předem to nějak promyslet. Mělo by to být pro něho (a samozřejmě i pro to druhé dítě) příjemné a bezpečné, takže spíš jedno (nebo střídavě několik) dítě, nějakých dobrých známých, kde byste se mohli navštěvovat častěji a vzájemně, a maminka dítěte by byla tolerantní, a souhlasila by. Byla by to příležitost, aby si na sebe děti zvykly, a uměly navzájem odhadnout, jak ten druhý (druhá) reaguje. Navíc by to mělo být dítě spíš klidnější, a Vy byste měly při hře být v dohledu, abyste mohly případnému kousání předejít, třeba tak, že při prvních známkách blížícího se konfliktu situaci přerušíte, Vy syna pochováte, a buď si zkusíte vysvětlit, co kdo chce a nechce, a nebo pro děti vymyslíte jiný program nebo prostě návštěvu ukončíte.
Pokud by toto nebylo možné, a hrál by si třeba na hřišti, kde by bylo více dětí, pak si myslím, že by po nějakou dobu bylo vhodné, nenechávat ho ve hře úplně samotného, situace je možná pro něj nepřehledná a tím náročná, ale snažit se taktně zapojit do hry nebo dělat „moderátora“ nebo tlumočníka v případě blížícího se sporu nebo nedorozumění, a snažit se vypěstovat si dostatečnou vnímavost na to, abyste byla schopna odhadnout, kdy se blíží nepříjemnost, a včas situaci přerušila a kousnutí nebo jinému afektu předešla.
Určitě se to nepodaří pokaždé a hned, ale postupně by snad bylo možné syna na situace sociálního kontaktu přivyknout a pomoci mu, aby s v nich cítil bezpečněji a neměl potřebu se tak příliš vymezovat.
Píšete, že ten afekt se často objevuje, jakmile se mu nařídí něco, co mu není po chuti. Takže je to pro něj možná prostředek, jak se vymezit proti nátlaku okolí. Ale já nemohu na základě dopisu posoudit, zda těch požadavků okolí na něho je příliš nebo jsou kladeny nevhodně a vlastně dítě nerespektují nebo, zda je příčina spíš v tom, že, z nějakého důvodu to, co by třeba pro většinu dětí bylo přiměřené, je pro Vašeho syna už velkou zátěží, už to jako velký nátlak vnímá…
Jakého rázu jsou vlastně synovy potíže s imunitou? A není to třeba něco, co by, v přeneseném smyslu, mohlo připomínat ty potíže v kontaktu s dětmi?
Je řada vlastností, které s inteligencí příliš nesouvisí, a přece jsou velmi důležité pro to, abychom se třeba cítili dobře mezi lidmi, zvládali i určitou zátěž bez toho, abychom se cítili nadměrně stresováni… Někdo je dostane „do vínku“, u někoho je třeba jejich rozvoji věnovat dlouhodobou trpělivou péči.
U většiny dětí se podle mých zkušeností situace poněkud zlepšuje spolu s tím, jak se zlepšuje jejich zvládání řeči jako prostředku komunikace, jak roste slovní zásoba. Děti si pak mohou řadu věcí prostě lépe vysvětlit a počet možných nepochopení a konfliktů se snižuje.
Později také ustupuje tendence vnímat věci hlavně ze svého hlediska nebo z hlediska svého přání, která je ale přirozeným vývojovým stupněm vnímání světa u dětí ve věku Vašeho syna. Děti si postupně umějí lépe představit, a lépe snést, vydržet bez afektů, že jejich nápad a pojetí hry, a nápad někoho jiného jsou dvě rovnocenné věci, a je věcí další domluvy, dospět k dohodě o tom, co se bude dělat, a jestli se třeba něco bude vůbec dělat společně nebo jestli se třeba nebudou dělat obě věci postupně…
Protože se ale velmi lišíme, i tempo, jakým se k tomuto děti dopracovávají, je velmi různorodé, a upřímně řečeno, na popsanou úroveň komunikace nedospějí ani někteří dospělí, přestože jsou třeba velmi inteligentní.
Domnívám se, že by také mohla být vhodná návštěva u dětského psychologa, případně i návštěva na dětské neurologii.
Pokud byste měla zájem o kontakt, ozvěte se na mailovou adresu.
Možná by pro Vás mohly být zajímavé i starší odpovědi, které se týkaly období kolem nástupu do školky nebo zlostných afektů u dětí podobného věku. Najdete je v přehledu odpovědí.
Hodně pohody
Mgr. Silvie Nedvědová
V její náručí
