Otázka
Odpověď
Záchvaty vzteku s pády dozadu
13.9.2007 18:03:04 Lenka, Kubík (11 měsíců)
Vážená paní doktorko!
Obracím se na Vás, protože nevím zda už u mého syna není čas na odbornou pomoc.
Náš skoro roční Kubík byl již od začátku velmi živé a temperamentní dítě - snůška smíchu i pláče, radosi i zlosti, vše na jedné hromádce. Poslední dobou ale čím dál častěji dostává záchvaty vzteku i při sebemenším podnětu (řeknu "Ne ne" když sahá na horkou troubu nebo nevědomky zavřu skříňku kam má namířeno atd.). Při tomto záchvatu sa zakloní do luku a padá vzad na hlavu, nahledě na to kde zrovna je. Nejdřív jsem se ho snažila chytat (i když upřímně řečeno,ne vždy to "doběhnu" - syn fofruje po čtyřech po celém bytě a také někdy prostě neodhadnu, co ho rozčílí tentokrát). Pak jsem párkrát zkoušela ho na trochu měkčím povrchu (koberec, lino) nechat ze sedu spadnout, aby si zapamatoval že to dozadu na hlavičku bolí, ale Kubík sebou při vzteku opakovaně hodí vzad kdekoliv i když ví, že to bolí (nejen podle mého soudu se ale prý jedná o velmi bystré a inteligentní dítě, takže pochybuji, že by tohle "zapomněl"). Krom hlavičky se bojím i o krční páteř, zůstává někdy i minutu prohnutý do luku - je ale plně při vědomí, řve s apnoickými pauzami - někdy až domodrošeda, až se na něj musí křiknout, fouknout, zatřást apod. aby vůbec začal dýchat. Samotný záchvat netrvá dlouho - pokud se neuhodí, tak 1-2min. Poslední týden zkouším, že ho vždy hned na začátku záchvatu (poté co ho odchytím "v letu vzad") přenesu do ohrádky kde je nerad a pak si ho nevšímám dokud se neuklidní (do 3 min). Zatím efekt nic moc, ale říkám si, že to chce čas (myslím že jsme se dříve s manželem při záchvatu nevědomky podvolovali jeho požadavkům, takže jsme ho to vlastně naučili).
Velmi se bojím, aby si vážně neublížil až to třeba neodchytnu někde venku a také cítím že z toho začínám být unavená a nervozní (t.č. to udělá třeba i 20-30 x denně), mateřství si momentálně moc neužívám.
Doporučila byste mi prosím co dál? Četla jsem něco o metodě "pevného objetí" J.Prekopové, mám ale pocit, že to není přesně řešení pro nás. Nebo již nemáme čekat a máme zamířit k dětskému psychologovi? Mnohokrát děkuji za odpověď, Lenka P.
Obracím se na Vás, protože nevím zda už u mého syna není čas na odbornou pomoc.
Náš skoro roční Kubík byl již od začátku velmi živé a temperamentní dítě - snůška smíchu i pláče, radosi i zlosti, vše na jedné hromádce. Poslední dobou ale čím dál častěji dostává záchvaty vzteku i při sebemenším podnětu (řeknu "Ne ne" když sahá na horkou troubu nebo nevědomky zavřu skříňku kam má namířeno atd.). Při tomto záchvatu sa zakloní do luku a padá vzad na hlavu, nahledě na to kde zrovna je. Nejdřív jsem se ho snažila chytat (i když upřímně řečeno,ne vždy to "doběhnu" - syn fofruje po čtyřech po celém bytě a také někdy prostě neodhadnu, co ho rozčílí tentokrát). Pak jsem párkrát zkoušela ho na trochu měkčím povrchu (koberec, lino) nechat ze sedu spadnout, aby si zapamatoval že to dozadu na hlavičku bolí, ale Kubík sebou při vzteku opakovaně hodí vzad kdekoliv i když ví, že to bolí (nejen podle mého soudu se ale prý jedná o velmi bystré a inteligentní dítě, takže pochybuji, že by tohle "zapomněl"). Krom hlavičky se bojím i o krční páteř, zůstává někdy i minutu prohnutý do luku - je ale plně při vědomí, řve s apnoickými pauzami - někdy až domodrošeda, až se na něj musí křiknout, fouknout, zatřást apod. aby vůbec začal dýchat. Samotný záchvat netrvá dlouho - pokud se neuhodí, tak 1-2min. Poslední týden zkouším, že ho vždy hned na začátku záchvatu (poté co ho odchytím "v letu vzad") přenesu do ohrádky kde je nerad a pak si ho nevšímám dokud se neuklidní (do 3 min). Zatím efekt nic moc, ale říkám si, že to chce čas (myslím že jsme se dříve s manželem při záchvatu nevědomky podvolovali jeho požadavkům, takže jsme ho to vlastně naučili).
Velmi se bojím, aby si vážně neublížil až to třeba neodchytnu někde venku a také cítím že z toho začínám být unavená a nervozní (t.č. to udělá třeba i 20-30 x denně), mateřství si momentálně moc neužívám.
Doporučila byste mi prosím co dál? Četla jsem něco o metodě "pevného objetí" J.Prekopové, mám ale pocit, že to není přesně řešení pro nás. Nebo již nemáme čekat a máme zamířit k dětskému psychologovi? Mnohokrát děkuji za odpověď, Lenka P.
V její náručí
