Mrkání a zlobení

Dobrý den paní magistro,
přečetla jsem si všechny odpovědi v této poradně na téma tiků a přesto mám pocit,že bych potřebovalal vaši odpověď na naši situaci. Mám devítiletého syna, který začal mrkat, koulet očima, vyvalovat je, pokašlávat, mručet si... začalo to malým pomrkávání a koulením očima a s menšími přestávkami se to opakuje. V poslední době - 3 měsíce se to dle mého názoru velmi zhoršilo. Za celou dobu jsme absolvovali vyšetření na očním, kde se dlouho uvažovalo o tom, zda má suché oči.Konečný názor zní, že nikoli a z hlediska očí nemá k tomuto chování důvod. Paní doktorka mu poradila, vždy když chce koulet očima, ať je zavře. Na nějakou dobu to přestalo a já věřila, že to máme šťastně za sebou. nastalo to však znovu a přidaly se k tomu další projevy - pokašlávání, mrumlání, atd. Když se syna zeptám, proč to dělá, tak vysvětluje, že ho pálí oči, lechtá v krku, že za to nemůže, atd. Má zjištěnou lehkou alergii na roztoče, která však nemůže tyto reakce působit v takovém rozsahu, navíc na očním při vyšetření očního pozadí vyloučili alergický projev na oku. Syn se nedokáže vůbec kontrolovat, dělá to pořád - u jídla,když na něho mluvím,.. Ačkoli mě to velmi trápí a snažím se odhalit příčinu, potíž tkví v tom, že vůbec nenacházím důvody těchto jeho tiků. Ve škole je vše v normálu, mám pocit, že i rodina funguje normálně.Mezi sourozenci nepozoruje zásadní neshody či pocit ukřivděnosti nebo odstrkávání. Obě děti máme rádi a vcelku je i hýčkáme. Kromě tiků však syn v poslední době začal i "zlobit". To v tom smyslu, že odmítá poslechnout a udělat co mu říkáme. je velký diskutér, o všem dlouze a pro posluchače i únavně mluví. Působí jako všeználek. Někdy je to k nesnesení, protože každý můj pokyn, či co mu řeknu je pro něho námět do diskuse. Tu v některých otázkách či situacích připouštím, ale přece nemůžu diskutovat stále a o všem. není schopen nic udělat bez řečí.Ke všemu je komentář, a to i takový, jako že každý má právo na svůj názor a jak je nespravedlivé, že on musí poslouchat a my ne. Takto například denně diskutujeme proč musí chodit spát v devět večer, když ostatní nemusí a mu se nechce. Řešíme to opravdu denně. A to tak dlouho, že nakonec dosáhne svého - tedy diskutujeme do půl desáté.Je tak "asertivní", že tímto způsobem a protahování situace dosáhne téměř všeho. Nezabere na něho nic. Nedávno jsem zažila naprosto neúnosnou scénu, kdy jsme jeli s manželem nakupovat a on se velmi nevybíravým způsobem dožadoval vysvětlení kam jedem, co tam budeme kupovat a proč nemůže s námi. vzhledem ke způsobu, jakým nás vyslýchal - a to doslova, jsem mu to odmítala říct, aby pochopil, že s námi má mluvit jinak, a také jsem mu to tak vysvětlila a scéna se vyhrotila obviňováním, jak jsme zlí a jak s námi nebude a že před ním něco tajíme. Nechápu, jak na to přišel. Nejsem si vědoma žádného důvodu, který by ho k tomu vedl. Vždy jsem s dětmi o všem mluvila, vysvětlovala, snažila se je vyslechnout, zapojit je, aby měly jistotu, že jsou právoplatnými členy naší rodiny. zdá se mi, že nám tato benevolence přerostla přes hlavu a nevím co s tím. toto jeho chování mi však připadá v přímém opaku, proti jeho tikům a podobným projevům, které často mají děti, které se v něčem neumí prosadit nebo jsou v něčem znevýhodněné-alespoň tak mi to vyplynulo z odpovědí v této poradně. Myslím, že syn se, zejména v domácím prostředí, umí prosadit výtečně a nám dochází síla. Jak je to mezi kamarády si nejsem úplně jista, ale řekla bych, že už bylo i hůř. Jestli však všechny jen poučuje, není se čemu divit, že s ním příliš nechtějí být. Má spoustu zájmů - chodí hrát fotbal, od letoška na jeho přání chodí hrát na klavír. Nijak ho nepřetěžujeme povinnostmi doma. Když má s něčím pomoct a nechce se mu, je to litanie na půl hodiny. Jsem nešťastná z celé situace a když ho vidím, jak neustále vykuluje oči a brumlá si, tak se mi chce brečet. Co s tím? Zvažuji návštěvu psychologa, jen mám obavy, že se dovím, jak všechno dělám špatně, jak jsem zlá matka. Myslím, že ne vždy za všechno můžou rodiče. očekávala bych tam spíše zhodnocení jeho osobnosti, radu jak na něho, slabé a silné stránky. Nějak se mi nepozdává, že by dítě nemělo mít hranice. nechci aby to vyznělo, že je to nějaký lotr. to vážně ne, umí být milý, rád se ještě i dnes se mnou mazlí. Jen mu odjakživa vadí pevné objetí (mimochodem terapii pevným objetím jsme vyzkoušeli při jeho "první" pubertě kolem třetího roku" a celkem úspěšně). Může být ten problém v jeho osobnosti? A je to vůbec odstranitelné? Jako dítě byl hodný, poslušný, milý, kamarádský. Domluvili jsme se na všem, vysvětlili jsme si to. To přestalo platit a není s ním řeč. Když se mu nepozdává co po něm chceme, přijde bouřlivá reakce. Zdá se mi,že se to neúnosně stupňuje. už jsem přečetla hodně knih a článků na téma výchovy a dětské psychologie, odpověď jsem ale nikde nenašla. Co máme dělat?? Děkuji za váš čas.