Otázka
Odpověď
Re:Výchovné plácnutí
25.6.2001 Silvie Nedvědová
Dobrý den Markéto,
rozhodně bych odlišila návštěvy nejbližších příbuzných, babiček a dědečků, případně tet, těch, kteří navíc navštěvují rodinu často, od návštěv přátel, kteří příbuzní nejsou nebo vzdálenějších příbuzných nebo těch s nimiž se dítě moc často nevidí.
A pokud je dítě opravdu rozdováděné…? Myslím, že je na přítomných dospělých, pokud dítě znají, aby na ně reagovali klidněji, aby se, pokud možno do takových „obrátek“ nedostalo, zkrátka, snažit se plácání a bouchání předejít. Pokud už se to stalo, zdá se mi ze strany návštěvy vhodné zamračení, pokud jí to vadí, a jasné stručné „ne, ne… to nechci“, důrazně pronesené, které lze případně doprovodit tím, že dítěti tu plácající ruku podrží, stačí jen zabránit pohybu, ne, aby to bolelo. Myslím, že, pokud to chlapec zkusí znovu, zopakování stejného postupu už by mělo být dost jasnou informací. Ale musí to být zcela jasné, pokud se třeba budete usmívat, a přitom říkat ne, nebo bude tón Vašeho hlasu „rozesmátý“, pro dítě je to rozporná informace, neví, co si má vybrat, a tak to zkusí znovu, třeba jen, aby si ujasnilo, na čem je.
Dál by se mi zdálo vhodné nabídnout dítěti nějakou jinou zajímavou aktivitu, třeba prohlížení, pomoc s přinesením čehosi…
Dovedu si ale představit tatínka nebo strýčka, kterému to plácání vadit nebude, a vezme to jako výzvu k „chlapskému“ pošťuchování, a oba, dospělý i chlapec si tu hru velmi užijí, a buď se v té hře chlapcova aktivita „vybouří“ a ke zklidnění dojde spontánně nebo ho ten dospělý dokáže po chvíli už zklidnit celkem v pohodě, právě třeba tím, že řekne, už dost, a pojď, půjdem něco dělat… a nabídne zajímavou aktivitu.
To ovšem předpokládá, že se dítěti i po dobu návštěvy bude někdo věnovat. Nemusí to být jen maminka, třeba je unavená, ráda by si návštěvy užila, a bude ráda, když jí někdo v péči o chlapečka třeba na hodinku zastoupí… A nemusí zrovna dítě plácat, ale třeba si s ním povídat a nechat si ukázat hračky, pokojíček, domácí zvířata…
Pokud jde o to plácnutí, zřejmě u Vás užívané jako běžný a osvědčený upozorňovací prostředek, to bych dovolila opravdu jen těm nejbližším, které dítě dobře zná, a ví, že ho mají rádi, a ono má rádo je, a kteří o něj třeba občas také pečují.
Ale, jak už jsem psala, opravdu to lze udělat i jinak, a plácnutí nechat, až jako krajní možnost.
Přeju hodně trpělivosti a tvořivosti při zvládání neposedů
Mgr. Silvie Nedvědová
rozhodně bych odlišila návštěvy nejbližších příbuzných, babiček a dědečků, případně tet, těch, kteří navíc navštěvují rodinu často, od návštěv přátel, kteří příbuzní nejsou nebo vzdálenějších příbuzných nebo těch s nimiž se dítě moc často nevidí.
A pokud je dítě opravdu rozdováděné…? Myslím, že je na přítomných dospělých, pokud dítě znají, aby na ně reagovali klidněji, aby se, pokud možno do takových „obrátek“ nedostalo, zkrátka, snažit se plácání a bouchání předejít. Pokud už se to stalo, zdá se mi ze strany návštěvy vhodné zamračení, pokud jí to vadí, a jasné stručné „ne, ne… to nechci“, důrazně pronesené, které lze případně doprovodit tím, že dítěti tu plácající ruku podrží, stačí jen zabránit pohybu, ne, aby to bolelo. Myslím, že, pokud to chlapec zkusí znovu, zopakování stejného postupu už by mělo být dost jasnou informací. Ale musí to být zcela jasné, pokud se třeba budete usmívat, a přitom říkat ne, nebo bude tón Vašeho hlasu „rozesmátý“, pro dítě je to rozporná informace, neví, co si má vybrat, a tak to zkusí znovu, třeba jen, aby si ujasnilo, na čem je.
Dál by se mi zdálo vhodné nabídnout dítěti nějakou jinou zajímavou aktivitu, třeba prohlížení, pomoc s přinesením čehosi…
Dovedu si ale představit tatínka nebo strýčka, kterému to plácání vadit nebude, a vezme to jako výzvu k „chlapskému“ pošťuchování, a oba, dospělý i chlapec si tu hru velmi užijí, a buď se v té hře chlapcova aktivita „vybouří“ a ke zklidnění dojde spontánně nebo ho ten dospělý dokáže po chvíli už zklidnit celkem v pohodě, právě třeba tím, že řekne, už dost, a pojď, půjdem něco dělat… a nabídne zajímavou aktivitu.
To ovšem předpokládá, že se dítěti i po dobu návštěvy bude někdo věnovat. Nemusí to být jen maminka, třeba je unavená, ráda by si návštěvy užila, a bude ráda, když jí někdo v péči o chlapečka třeba na hodinku zastoupí… A nemusí zrovna dítě plácat, ale třeba si s ním povídat a nechat si ukázat hračky, pokojíček, domácí zvířata…
Pokud jde o to plácnutí, zřejmě u Vás užívané jako běžný a osvědčený upozorňovací prostředek, to bych dovolila opravdu jen těm nejbližším, které dítě dobře zná, a ví, že ho mají rádi, a ono má rádo je, a kteří o něj třeba občas také pečují.
Ale, jak už jsem psala, opravdu to lze udělat i jinak, a plácnutí nechat, až jako krajní možnost.
Přeju hodně trpělivosti a tvořivosti při zvládání neposedů
Mgr. Silvie Nedvědová
V její náručí
