Re:Problémy s prospěchem

Dobrý den Jaroslave,
píšete „podíl viny“, ale mě se to spíš než jako vina jeví jako neobvyklé a hodně podnětné životní klima, které jste svým dcerám vytvořili. Na dvanáct let se mi Vaše dcera podle popisu jeví jako dost vyzrálá a samostatně myslící osobnost. Se spoustou zkušeností, které nenasbírala z učebnic, ale viděla ty věci na vlastní oči a s jazykovou výbavou, jakou jí může kdekdo dospělý závidět.
V tomto věku se dospívající děti začínají vymezovat vůči rodičům, a tvořit si svou představu o světě, a to je dobře, protože jednou budou žít svůj život bez rodičů a budou se muset umět samostatně rozhodovat, vědět, na co mají, a na co ne, co právě jim vyhovuje, a co ne…, zpočátku to ale většinou vypadá jako negace všeho, co jim jejich rodiče a další blízcí dospělí říkají, vštěpují, k čemu je vedou.
Co se týká zájmů, myslím, že je přirozené, a užitečné, že dítě vyzkouší víc věcí, než najde tu „pravou“, a že je moc dobře, že Vaše dcera ten svůj zájem našla. A jak mi z Vašeho dopisu vyplývá, v oblasti toho, co ji zajímá, baví, je jí to příjemné, je samostatná, je schopna si věci zorganizovat, to bych viděla jako pozitivní a rozhodně bych ji v jejích zájmech podporovala. I v oblasti, která člověka baví, zajímá, dříve nebo později, pokud se jí věnuje intenzivně přijdou těžké nebo ne až tak zajímavé věci, a také bude třeba trénovat volní vlastnosti. Pokud ale dělá něco, co si vybral, dává to smysl, něco překousnout a tak se učit trpělivosti, soustavnosti… Je to příležitost mluvit s dítětem o tom, že někdy, aby člověk dospěl k nějakým výsledkům, je třeba nějakou dobu dělat nějaké nezajímavé věci, že součástí mnoha činností i uměleckých, je určitá rutina…
To, že se s baletem končí brzy, je možná pravda, i když v moderním výrazovém tanci to už zdaleka neplatí, navíc může člověk později učit nebo se věnovat souvisejícím oborům... Ale to důležitější, co chci říci je, že pokud se někdo od dvanácti do třiceti věnuje něčemu, co ho baví, naplňuje uspokojením, má šanci prožít osmnáct dobrých let, a já bych se velmi rozmýšlela, jestli je moudré tuto šanci nevšímavě škrtnout, ve jménu života, který přijde až ZA těch osmnáct let. Přece ten život, který žije teď je stejně důležitý, jako ten, který přijde potom. Bohužel, jako mnoho dalších lidí, kteří pracují s dětmi a mladými lidmi vidím nebezpečí, které v tomto životním období přináší absence pocitu, že život je dobrý, že mám nějakou, (jakoukoli pozitivní, nedestruktivní) životní náplň… Mladí lidé, právě pro absenci pocitu možnosti smysluplné seberealizace, kterou, mám pocit Vaše dcera zatím netrpí, sahají po drogách, alkoholu… Mnoho z nich se té třicítky dožívá jako trosky.
Někdy je velmi těžké opustit své představy, a nechat jít dítě svou cestou, mít dost tolerance, odvahy a důvěry, ale možná, že to je „vývojový úkol“ pro rodiče. Věřit, že moje dítě je schopné si najít dobrou cestu, i když půjde jinudy, než já si dovedu představit, a, bude mi tak , v určitém smyslu vzdálenější, než kdyby zvolilo podobnou cestu, životní styl, jako já. A uvědomit si, že s ním mohu být tím způsobem, že ho podpořím, budu se zajímat o to, co dělá...
Mladší děti mají odlišnou pozici v rodině, než prvorození, už tím, že se rodí do úplně jinak strukturované skupinky lidí, a ta jejich často pozorovaná aktivita a cílevědomost, je od malička „živena“ snahou a potřebou „dohnat“ to starší dítě, vyrovnat se mu, a (pokud druhorozené dítě nemá nějaký, byť mírný, handicap nebo není výrazný rozdíl v nadání obou dětí) sebedůvěru jim dodává to, že jsou to cíle zvládnutelné, vývojově málo vzdálené, a oni, během předškolního věku, staršího sourozence v dovednostech, které se projevují při hrách a v podstatných pohybových a sebeobslužných dovednostech skutečně doženou. Ten prvorozený má před sebou v rodině jen rodiče, dva dospělé, a to jsou lidé, kteří jsou mu vývojově velmi vzdáleni, a, pokud se s nimi srovnává, hodně dlouho to pro něj vychází nedobře. Navíc, rodiče poučeni zkušenostmi se staršími dětmi, na mladší děti už mají přiměřenější požadavky, většinou bývají méně nároční, to má jistě vliv na odlišný vývoj dětí, co se cílevědomosti a sebedůvěry týká.
Takže, to jsou nápady k tomu, co dělat v širším smyslu, bohužel jsem dříve nebyla schopna odpovědět, za což se omlouvám, takže na vysvědčení už jste asi nějak reagovali a situace se mezitím nějak vyvinula, takže Vám jen přeju, aby Vám fungovala vzájemná komunikace s dcerou. Nespokojenost nebo rozladění chápu, ale myslím, že by měly být jen dočasné, jako reakce na její odlišnost od Vašich představ. Jinak se mi, podle Vašeho dopisu, podle toho, jak ji charakterizujete, zdá jako schopná dívka, která si zaslouží Vaši podporu a ocenění. Dlouhodobé projevy rozladění a nespokojenosti mohou na blízkého člověka působit spíš ve smyslu „ať dělám, co dělám, ať dělám, co můžu nejlíp, stejně se nezavděčím, tak, co bych se namáhal…“
Užitečné by také mohlo být vyšetření profesionální a zájmové orientace u dětského psychologa, a zjištění toho, jak má Vaše dcera rozložené schopnosti a nadání. Můžete se obrátit na pedagogicko-psychologickou poradnu, doporučení Vám může dát škola nebo Vám mohu poskytnout kvalitní kontakt, pokud se ozvete na můj mail.
Zajímavými úvahami na téma hledání životní cesty jsou také knihy brazilského spisovatele Paula Coelho, např. Alchymist, Veronika se rozhodla zemřít...
Zdraví
Mgr. Silvie Nedvědová