Re:Agresivní chování

Dobrý den Dany,
tak malé děti potřebují společnost druhých dětí spíš méně, než si my dospělí, ovlivnění často svou vlastní kolektivní výchovou v jeslích a školkách, představujeme.
Chlapci často potřebují s někým se potýkat, zápasit, uplatnit svou energii v blízkém fyzickém kontaktu, opravdu z legrace se poprat… pro tyto potřeby bývá přítomnost tatínků opravdu těžko nahraditelná. Ženy bývají v pokusech o praní z legrace trochu „nesvé“.
Všimněte si, jak je v tomto věku dítě nemotorné, při jemných pohybech, při hře s kostkami, začíná tak, že do věže praští, zboří ji, ne proto, že by chtělo ničit, ale, je to nejsnadnější pohyb, který vyvolá velký výsledek, a to je právě pro dítě zajímavé. I když je motoricky neobratné, dokáže něco výrazného způsobit, má vliv na to, co se děje v okolí, toto vědomí je pro sebevědomí dítěte důležité.
Až mnohem později, a s dost velkým úsilím, se podaří dítěti vrchní kostičku z věže sebrat, aby zbytek věže zůstal stát, a postavit dvě kostky na sebe, to už je výkon vyžadující soustředění, přesný plán.
Obdobná nemotornost a jednání slona v porcelánu, se může objevovat při počátečních pokusech o sociální kontakty. Děti se také v této době o vše zajímají, experimentují, a tak se dovídají mnoho informací o světě…
Dítě kousne, a druhý křičí, Vy běžíte k nim, maminka dítěte také… to je panečku úžasná akce, kterou se podařilo tak jednoduchým způsobem rozpoutat, to je zajímavé…
To, že by si mohly děti půjčovat hračky, dělat něco společně, to už jsou dovednosti, které přinese až pozdější stupeň vývoje, nejčastěji až od čtyř let. Nezáleží příliš na tom, zda vidíte u jiných dětí synova věku jiné jednání, vývoj dětí v předškolním věku je skutečně velmi individuální, každé dítě má jiné vývojové potřeby, dostalo do vínku jiný temperament, vyrůstá v jiné rodinné konstelaci.
Další věc, která by mohla souviset, je, že každý máme svůj osobní prostor, kam si raději pouštíme jen nejbližší lidi, a pokud tyto neviditelné hranice překračuje nějaký cizí člověk, můžeme to cítit velmi nelibě, a vlastně to vnímat jako ohrožení. Dítě tedy může někdy prudce reagovat také z tohoto důvodu, nerespektování osobních vzdáleností, rychlé, nečekané přiblížení druhé osoby… Může ale později chtít tuto zkušenost samo aktivně zopakovat, a učí se z reakce druhých…
Také, jste-li běžně spolu sami, vzniká silná, výlučná vazba dvou lidí. Existence takové vazby je pro pozdější psychické zdraví člověka velmi důležitá. Ale v určitém období, kdy přibývají další kontakty, dítě může vnímat jako ohrožující, znejišťující, malé změny, které se objevují, v přítomnosti dalších osob…
Takže zatím bych poněkud omezila kontakty s cizími dětmi, když vidíte, že se hrne na nějaké cizí dítě, použijte jemně svou fyzickou převahu, vezměte syna do náruče, a mluvte, a třeba se pomalu přibližujte k druhému dítěti: To je taky chlapeček, viď, jde taky se svou maminkou na procházku, chceš se na něj podívat, půjdeme spolu. Pozdravte třeba dítě, ahoj, usmějte se na jeho maminku… A zůstaňte v bezpečné vzdálenosti, třeba tak, aby na sebe děti, v případě zájmu dosáhly jen, pokud obě natáhnou ruce… až se děti prohlédnou, můžete říci, tak, řekneme pápá, a půjdeme dál…
Při tahání, strkání, kousání blízkých, je na místě klidné, ale důrazné „nene“, a opět jemný, ale pevný fyzický nátlak. Vzít třeba strkající ručku do své a zopakovat pohyb směrem k druhé osobě, ale pomalu, zakončit ho třeba pohlazením druhé osoby synovou rukou, a doprovázet to slovy, tak, hezky, jemně, pomalu… Opakovaně, trpělivě.
Malé děti koušou často, můžete třeba, ve chvíli, kdy ho babička chová, dát synovi do ruky nebo babičce, nějaký gumový předmět, který by mu bylo možné při pokusu o kousnutí „nabídnout“, a říci, zase důrazně, do lidí se nekousá, to bolí, nene…, někdy, doporučila bych spíše výjimečně, je možné, nastrčit do kousající pusy vlastní ruku dítěte, aby si uvědomilo, co to znamená, když mu říkáte, že kousání bolí, a zase to doprovodit slovně, aha, bolí, au vidíš? Pofoukáme, tak, kousej radši do kroužku…
Objevuje-li se agresivní a zlé chování u dětí ve školním věku, bývá to opravdu často vliv „výchovy“, znamení, že děti jsou bity, až týrány, že se s nimi doma nehezky zachází, a ony přijaly tento způsob jednání jako běžný a jednají s ostatními tak, jak jejich důležité osoby jednají s nimi.
U tak malého dítěte jako je Váš syn, to může být také tak, ale předpokládám, že byste si nedělala takové starosti, kdybyste považovala bití za běžný výchovný prostředek. Takže myslím, že opravdu jde spíš o ty uvedené věci: zatím přirozená nezralost v sociálním kontaktu, experimentování v sociálních situacích, „osahávání vlastní síly“, vymezování mezilidských hranic, občasné pocity nejistoty a ohrožení, ale i zájmu, a následná souvisící prudká reakce…, než o vliv Vaší výchovy.
Informativní by pro Vás mohla být i některá ze starších odpovědí na toto téma, je jich v „archivu“ několik.
Omlouvám se za pozdní odpověď a přeju hodně pohody a trpělivosti
Mgr. Silvie Nedvědová