Zvládnutí náročné změny v rodině u 8 letého dítěte

Ahojky holky, jsem ve 36 tt, v naší širší rodině nastal takový problém. Bratr (30 let) má osmiletého syna. V jeho pěti letech se rozešel s jeho matkou, ta mu ho nechala v péči, protože měla milence, se kterým chtěla založit novou rodinu. Bratr si našel novou o šest let mladší přítelkyni s dítětem a společně vychovávali mého synovce a její dcerku, po dvou letech soužití se jim narodil syn. Synovec říkal této přítelkyni "mami". V srpnu se bratrova přítelkyně odstěhovala k jinému, jelikož zjistila, že je mezi ní a mým bratrem něco jinak než na začátku (jak jinak, po třech letech vztahu, že?) a ona si našla nového přítele, se kterým si prý má co říct atd. Mladšího syna a svou dceru vzala s sebou, brácha svého mladšího syna viděl pouze jednou, když má zájem se s ním vidět, už kvůli jeho sourozenecké vazbě se starším synem, tak ona mu řekne, že nemá čas, aby za nimi mohli přijet, prostě mu brání ve styku s dítětem. Osmiletý synovec tím také trpí, mnohokrát řekl, že se mu po sourozenci stýská. Ještě týden před rozchodem byli bratr se starším synovcem u psychologa, ten bratrovi sdělil, že pro synovce je teď stabilní rodina velice důležitá. V současné době musí bydlet u našich rodičů, jelikož bratr má časově náročné zaměstnání a nemohl by mu zajišťovat plně školní docházku atd. Moje máma se tedy o něho stará, čte mu večer pohádky, vodí ho do školy, táta ho vyzvedává ze školy. Problém je nyní v tom, že synovec je velice náladový, jak není něco podle jeho představ, někdo se jen trochu nechová podle něj, tak už je zle, nafoukne se, mluví se všemi skrz zuby, jednoslabičně odpovídá, odsekává. Bohužel je někdy opravdu těžké to ustát, nevíme, co mu na tohle jeho chování říct. Nejvíce se takto chová k mojí mámě. Už jsem mu řekla, že by si měl uvědomit, že babičku tímhle chováním zraňuje (stálé odsekávání, nic mu není dost dobré, vylévá si na ní vztek), potom se rozbrečel, že ho to mrzí, že jí má rád. Ale za chvilku je to stejné. Napsat s ním úkoly je také horor, bytostně nesnáší matematiku, až po měsíci jsme zjistili, že to je proto, že když zlobil, tak mu bratrova bývalá přítelkyně dala psát za trest příklady (zlobil znamenalo i to, že víc nahlas vykřikl nebo nechtěně převrhl sklenici s pitím apod., doma musel jen tiše sedět, ač měl diagnostikovanou hyperaktivitu a bral na to léky, potřeboval se vybít, tj. připadá mi, že ho psychicky týrala). Tudíž každý úkol z matematiky se neobejde bez hysterické scény z jeho strany, ač je opravdu inteligentní a má na to, aby porozuměl. Docela mi přijde, že se snaží s námi "cvičit", jak není po jeho, tak je zle... Vím, že to měl v životě těžké a nechci na něho házet jen to špatné, někdy je to zlatíčko, ale bohužel se tyhle jeho nálady stupňují a já opravdu nevím, co s tím, někdy ho totiž taky hlídám a je to síla a já to nezvládám, zrovna teď, když mám ještě rozjitřené hormony. Co myslíte, dá se s něčím takovým pracovat v rámci rodiny, nebo máme zajít za psychologem/psychiatrem?