Otázka
Odpověď
Re:LMD
30.9.2001 Silvie Nedvědová
Dobrý den,
neuvolněné, neohebné ručičky, až „zvláštní“ držení rukou, je jev, který je poměrně často pozorovatelný u dětí s nějakými „nepravidelnostmi“ v dozrávání centrální nervové soustavy nebo v utváření určitých struktur, ve smyslu LMD. Není to tedy jen mechanická záležitost, ale určitým zaměřeným cvičením, masážemi nebo relaxací, pomáhá i jóga, ji lze ovlivnit, a to nejen na tom viditelném konci – dítě lépe píše, ruce nejsou ztuhlé… ale, tato cvičení většinou působí i ve směru podpory dozrání těch struktur, které mohou dozrát, a optimálního využití funkce struktur, které jsou případně odlišně utvářeny, a nebo, např. po úrazech hlavy, mohou cvičení významně napomoci k tomu, aby za poškozené oblasti „převzaly jejich funkci“ oblasti jiné. Řada těchto cvičení navíc působí velmi pozitivně při odstraňování následků stresu, i jako podpora, „otužování“ vůči stresovým podnětům. Pomáhají dítěti lépe se orientovat ve vlastních reakcích, a využít tak optimálně kapacitu, kterou má k dispozici.
Faktem je, že tyto děti, ač se chovají hyperaktivně, tedy tak, že „laická veřejnost“ u nich shledává nadbytek energie, mohou být naopak zvýšeně citlivé na zátěž, zvýšeně vnímavé k určitým (to je individuální) podnětům z okolí, zvýšeně zranitelné, a v důsledku toho jejich organismus může reagovat na celkem běžnou úroveň podnětů, jako na nadměrnou, a v jejich chování, ale i v reakci organismu se může objevit řada projevů reakce na stres, případně příznaky únavového syndromu, fobie…
Tyto děti samy cítí, že k tomu, aby určité situace zvládly, např. něco řekly…, mohly se soustředit na intelektuální problém, jim pomáhá pohyb, jde v pravém smyslu slova, o zvýšenou potřebu pohybového uvolnění. Dítě se vrtí, kymácí na židli, trochu něco udělá, odběhne, vrátí se, někdy má potřebu mluvit, prozpěvovat si… Tento mechanismus je „samouzdravující, adaptační a pomáhající, ale, s tím jste se také setkala, v běžném školním prostředí je dítěti často bráněno ho používat, vzniklé napětí se v důsledku toho nemá možnost uvolnit „odplavit“ z organismu…
To, že, jak píšete, se rychlé, nadprůměrně inteligentní dítě musí přizpůsobovat pomalejšímu tempu ostatních, a nějakou dobu v klidu sedět a čekat, když nemá co dělat, může být pro dítě i s mírnou LMD také zvýšená zátěž. Nicnedělání může způsobit velmi rychle nudu, tedy tenzi, a dítě se potřebuje uvolnit, tedy, vrtí se a „zlobí“. Optimální bývá, mít pro ně zajímavé „hlavolamy“ do zásoby nebo je nechat, ať si čte nebo kreslí, často těmto dětem vůbec nevadí, sedí-li v lavici samotné, velmi brzy zjistí, že v rámci školního vyučování je to pro ně možnost, jak se vyhnout aspoň některým kázeňským problémům.
Pokud se synem socioterapeutka pracuje déledoběji, asi bych její vyjádření brala jako dost podstatné pro hodnocení možností, které dítě má, často ovšem, jak sama píšete, případná nepohoda, zátěž, může výkon dítěte úplně „rozhodit“, a tady jsou na místě ta cvičení, která jsem uvedla výše. Dále může podpůrně působit eeg biofeedback, vitaminy, určitá medikace, to vše je popsáno v příručce o eeg – bfb na úvodní straně v rubrice školáci. V některých případech i homeopatie, kineziologie. Je ale vždy užitečné pro úspěch terapie, aby dítě nemělo k osobě terapeuta, případně zvolenému postupu vyloženě negativní vztah. Výjimka může být pozitivní u dětí, které jsou zvyklé řídit dění v celé rodině, (což je pro ně zátěží), a řeknou, já tam nechci chodit. Tady je na místě promluvit o tom s osobou, která terapii vede, informovat se o metodě, zkušenostech s jejím prováděním… a pokud terapeutovi a metodě víceméně důvěřujete, dítě upozornit, že je dohodnutý určitý počet lekcí, např. pololetí, který dochodíte.
Stále platný je souhrn doporučení pana prof. Matějčka, který uvádím s některými doplňky. Texty psané kurzívou se týkají dětí, které byly v péči psychiatrie, u nichž šlo často o poruchu výraznější nebo spojenou s nepříznivými vlivy rodinného prostředí:
1. Trpělivost, klid, optimistický výhled do budoucna. Obecně při této poruše platí, že s postupující zralostí nervového systému a při vhodném výchovném vedení obtíží spíše ubývá.
("Katamnestické sledování dětí z běžné klientely dětské psychiatrické poradny po dvaceti letech však ukázalo, že obtíže v sociální adaptaci, poruchy chování, ba i případy vážnější psychopatologie jsou u jedinců s diagnózou LMD přece jen častější, než odpovídá průměrnému výskytu v dané věkové kategorii naší populace." /MATĚJČEK 1991/)
2. Nešetřit pochvalou, povzbuzením, oceněním, nejen v případě úspěšného výkonu, ale vždy, když dítě projeví snahu. Snažit se vytvářet takové situace, v nichž by dítě mohlo uspět. Snaha a chuť do práce jsou velkým vkladem do budoucnosti, je důležité dítě neodradit už na počátku.
3. Charakteristickým znakem LMD je určitá rigidita, na tom, co si jednou osvojily, děti velmi houževnatě ulpívají. Je tedy důležité hlídat, aby se něčemu nenaučily špatně, Přeučování bývá pak velmi obtížné.
4. S dítětem je třeba spolupracovat, předcházet nevhodnému chování a chybám v práci. Věnovat dítěti pozitivní pozornost předem. Při práci ve škole např. pomáhá, když si učitel stoupne k dítěti před každým novým úkolem, před každým novým zaměstnáním a dítě usměrní, připomene mu, co má dělat hned, co později...
5. Těmto dětem vyhovuje spíš práce nárazová. Hůře zvládají déledobé, soustavnější zatížení. Proto je doporučováno rozložit např. domácí přípravu na vyučování do více kratších časových úseků a práci přerušovat vždy při prvních známkách únavy. Lze tak lépe využít schopností dítěte, předejít vzniku negativně emočně nabitých situací v souvislosti s dítětem a také vzniku nechuti dítěte k plnění povinností nejen školních.
6. Využít zájmu. U dětí s LMD je to často jediný případ, kdy dítě vydrží delší dobu soustředěně vykonávat určitou činnost.
7. Hodně pohybu a to pohybu volného. Nehledě na to, že určitá pohybová neobratnost bývá jedním ze znaků LMD, pro tyto děti je často nemožné dostát nárokům kladeným např. na kázeň a soustavnost přípravy ve sportovních oddílech. Je výhodné, když rodina dokáže zařadit pohybové aktivity do společného programu.
(Zde by mělo jít o radostné pohybové aktivity, při nichž se nevytváří pořadí, není tlak na podávání výkonů)
8. Zabránit pocitům méněcennosti, které se zákonitě dostavují vždy, když je dítě vystaveno nutnosti uvědomit si, že přes všechnu snahu, výkon, který podalo, neodpovídá požadavkům. Mnohé děti s LMD pro nedostatek zábran však často soutěže přímo vyhledávají. Je třeba tedy tlumit přílišnou horlivost, učit je zdrženlivosti, učit je znát své meze. (časté projevování rozmrzelosti z dítěte může u něj vést k nerespektování vlastních možností a snaze uspět za každou cenu, i za cenu podvodu, ublížení, zranění sama sebe)
9. V celém rodinném prostředí vytvořit ovzduší spolupráce. Dítě má poznat, že je ostatní mají rádi, že jsou ochotni mu pomáhat a ne je jen kritizovat, ale zároveň si má být vědomo toho, že i ono může druhým působit radost, že se může spolupodílet na vytváření příjemné rodinné atmosféry. Vědomí, že je možno účinně pomáhat, může také působit ze strany rodičů i dítěte jako prevence proti vznikání pocitů viny.
10. Je nutno přiznat, že učitel mívá mnoho důvodů pro to, aby nebyl s chováním a výkony dětí s LMD spokojen. Je proto třeba, aby byl co nejpodrobněji informován o příčinách potíží dítěte a aby rodina a škola účinně spolupracovaly, a to v pomoci dítěti, nikoli v souhlasném připomínání jeho nedostatků.
11. Spolupráce s lékařem.
("Ve většině případů předepisuje lékař dítěti léky. Znamenají velkou pomoc, neboť vyrovnávají nepravidelnost nervové činnosti, takže se dítě obvykle poněkud zklidní a lépe se soustřeďuje i ovládá. Ovšem léky samy všechno nezmohou - je třeba každého takového zlepšení výchovně využít, upevnit dobré návyky, navodit pracovní zájem, posílit dobré tendence v chování." /MATĚJČEK 1991/)
12. Je třeba dát rodičům také informace související s volbou povolání dítěte. "Nevhodná bývají sedavá zaměstnání, zaměstnání se stereotypně se opakujícími činnostmi, s nároky na dlouhé, intenzivní soustředění, spolehlivé vnímání, přesnost, smysl pro detail apod. Naopak za poměrně nejvhodnější pokládáme zaměstnání s větší proměnlivostí podnětů, s možností pohybového uvolnění, se zřejmou okamžitou užitečností." (U nadprůměrně inteligentních jedinců může jít ale i o vědecké zaměstnání s volnější pracovní dobou…)
Berte prosím tento dopis jako souhrn úvah o tématu, které jste nastolila, některé se vztahují konkrétně k Vašim podnětům, jiné jsou spíš šíře pojaté.
Přeju Vám, aby to zlepšení, o kterém jste psala bylo trvalého rázu
Mgr. Silvie Nedvědová
neuvolněné, neohebné ručičky, až „zvláštní“ držení rukou, je jev, který je poměrně často pozorovatelný u dětí s nějakými „nepravidelnostmi“ v dozrávání centrální nervové soustavy nebo v utváření určitých struktur, ve smyslu LMD. Není to tedy jen mechanická záležitost, ale určitým zaměřeným cvičením, masážemi nebo relaxací, pomáhá i jóga, ji lze ovlivnit, a to nejen na tom viditelném konci – dítě lépe píše, ruce nejsou ztuhlé… ale, tato cvičení většinou působí i ve směru podpory dozrání těch struktur, které mohou dozrát, a optimálního využití funkce struktur, které jsou případně odlišně utvářeny, a nebo, např. po úrazech hlavy, mohou cvičení významně napomoci k tomu, aby za poškozené oblasti „převzaly jejich funkci“ oblasti jiné. Řada těchto cvičení navíc působí velmi pozitivně při odstraňování následků stresu, i jako podpora, „otužování“ vůči stresovým podnětům. Pomáhají dítěti lépe se orientovat ve vlastních reakcích, a využít tak optimálně kapacitu, kterou má k dispozici.
Faktem je, že tyto děti, ač se chovají hyperaktivně, tedy tak, že „laická veřejnost“ u nich shledává nadbytek energie, mohou být naopak zvýšeně citlivé na zátěž, zvýšeně vnímavé k určitým (to je individuální) podnětům z okolí, zvýšeně zranitelné, a v důsledku toho jejich organismus může reagovat na celkem běžnou úroveň podnětů, jako na nadměrnou, a v jejich chování, ale i v reakci organismu se může objevit řada projevů reakce na stres, případně příznaky únavového syndromu, fobie…
Tyto děti samy cítí, že k tomu, aby určité situace zvládly, např. něco řekly…, mohly se soustředit na intelektuální problém, jim pomáhá pohyb, jde v pravém smyslu slova, o zvýšenou potřebu pohybového uvolnění. Dítě se vrtí, kymácí na židli, trochu něco udělá, odběhne, vrátí se, někdy má potřebu mluvit, prozpěvovat si… Tento mechanismus je „samouzdravující, adaptační a pomáhající, ale, s tím jste se také setkala, v běžném školním prostředí je dítěti často bráněno ho používat, vzniklé napětí se v důsledku toho nemá možnost uvolnit „odplavit“ z organismu…
To, že, jak píšete, se rychlé, nadprůměrně inteligentní dítě musí přizpůsobovat pomalejšímu tempu ostatních, a nějakou dobu v klidu sedět a čekat, když nemá co dělat, může být pro dítě i s mírnou LMD také zvýšená zátěž. Nicnedělání může způsobit velmi rychle nudu, tedy tenzi, a dítě se potřebuje uvolnit, tedy, vrtí se a „zlobí“. Optimální bývá, mít pro ně zajímavé „hlavolamy“ do zásoby nebo je nechat, ať si čte nebo kreslí, často těmto dětem vůbec nevadí, sedí-li v lavici samotné, velmi brzy zjistí, že v rámci školního vyučování je to pro ně možnost, jak se vyhnout aspoň některým kázeňským problémům.
Pokud se synem socioterapeutka pracuje déledoběji, asi bych její vyjádření brala jako dost podstatné pro hodnocení možností, které dítě má, často ovšem, jak sama píšete, případná nepohoda, zátěž, může výkon dítěte úplně „rozhodit“, a tady jsou na místě ta cvičení, která jsem uvedla výše. Dále může podpůrně působit eeg biofeedback, vitaminy, určitá medikace, to vše je popsáno v příručce o eeg – bfb na úvodní straně v rubrice školáci. V některých případech i homeopatie, kineziologie. Je ale vždy užitečné pro úspěch terapie, aby dítě nemělo k osobě terapeuta, případně zvolenému postupu vyloženě negativní vztah. Výjimka může být pozitivní u dětí, které jsou zvyklé řídit dění v celé rodině, (což je pro ně zátěží), a řeknou, já tam nechci chodit. Tady je na místě promluvit o tom s osobou, která terapii vede, informovat se o metodě, zkušenostech s jejím prováděním… a pokud terapeutovi a metodě víceméně důvěřujete, dítě upozornit, že je dohodnutý určitý počet lekcí, např. pololetí, který dochodíte.
Stále platný je souhrn doporučení pana prof. Matějčka, který uvádím s některými doplňky. Texty psané kurzívou se týkají dětí, které byly v péči psychiatrie, u nichž šlo často o poruchu výraznější nebo spojenou s nepříznivými vlivy rodinného prostředí:
1. Trpělivost, klid, optimistický výhled do budoucna. Obecně při této poruše platí, že s postupující zralostí nervového systému a při vhodném výchovném vedení obtíží spíše ubývá.
("Katamnestické sledování dětí z běžné klientely dětské psychiatrické poradny po dvaceti letech však ukázalo, že obtíže v sociální adaptaci, poruchy chování, ba i případy vážnější psychopatologie jsou u jedinců s diagnózou LMD přece jen častější, než odpovídá průměrnému výskytu v dané věkové kategorii naší populace." /MATĚJČEK 1991/)
2. Nešetřit pochvalou, povzbuzením, oceněním, nejen v případě úspěšného výkonu, ale vždy, když dítě projeví snahu. Snažit se vytvářet takové situace, v nichž by dítě mohlo uspět. Snaha a chuť do práce jsou velkým vkladem do budoucnosti, je důležité dítě neodradit už na počátku.
3. Charakteristickým znakem LMD je určitá rigidita, na tom, co si jednou osvojily, děti velmi houževnatě ulpívají. Je tedy důležité hlídat, aby se něčemu nenaučily špatně, Přeučování bývá pak velmi obtížné.
4. S dítětem je třeba spolupracovat, předcházet nevhodnému chování a chybám v práci. Věnovat dítěti pozitivní pozornost předem. Při práci ve škole např. pomáhá, když si učitel stoupne k dítěti před každým novým úkolem, před každým novým zaměstnáním a dítě usměrní, připomene mu, co má dělat hned, co později...
5. Těmto dětem vyhovuje spíš práce nárazová. Hůře zvládají déledobé, soustavnější zatížení. Proto je doporučováno rozložit např. domácí přípravu na vyučování do více kratších časových úseků a práci přerušovat vždy při prvních známkách únavy. Lze tak lépe využít schopností dítěte, předejít vzniku negativně emočně nabitých situací v souvislosti s dítětem a také vzniku nechuti dítěte k plnění povinností nejen školních.
6. Využít zájmu. U dětí s LMD je to často jediný případ, kdy dítě vydrží delší dobu soustředěně vykonávat určitou činnost.
7. Hodně pohybu a to pohybu volného. Nehledě na to, že určitá pohybová neobratnost bývá jedním ze znaků LMD, pro tyto děti je často nemožné dostát nárokům kladeným např. na kázeň a soustavnost přípravy ve sportovních oddílech. Je výhodné, když rodina dokáže zařadit pohybové aktivity do společného programu.
(Zde by mělo jít o radostné pohybové aktivity, při nichž se nevytváří pořadí, není tlak na podávání výkonů)
8. Zabránit pocitům méněcennosti, které se zákonitě dostavují vždy, když je dítě vystaveno nutnosti uvědomit si, že přes všechnu snahu, výkon, který podalo, neodpovídá požadavkům. Mnohé děti s LMD pro nedostatek zábran však často soutěže přímo vyhledávají. Je třeba tedy tlumit přílišnou horlivost, učit je zdrženlivosti, učit je znát své meze. (časté projevování rozmrzelosti z dítěte může u něj vést k nerespektování vlastních možností a snaze uspět za každou cenu, i za cenu podvodu, ublížení, zranění sama sebe)
9. V celém rodinném prostředí vytvořit ovzduší spolupráce. Dítě má poznat, že je ostatní mají rádi, že jsou ochotni mu pomáhat a ne je jen kritizovat, ale zároveň si má být vědomo toho, že i ono může druhým působit radost, že se může spolupodílet na vytváření příjemné rodinné atmosféry. Vědomí, že je možno účinně pomáhat, může také působit ze strany rodičů i dítěte jako prevence proti vznikání pocitů viny.
10. Je nutno přiznat, že učitel mívá mnoho důvodů pro to, aby nebyl s chováním a výkony dětí s LMD spokojen. Je proto třeba, aby byl co nejpodrobněji informován o příčinách potíží dítěte a aby rodina a škola účinně spolupracovaly, a to v pomoci dítěti, nikoli v souhlasném připomínání jeho nedostatků.
11. Spolupráce s lékařem.
("Ve většině případů předepisuje lékař dítěti léky. Znamenají velkou pomoc, neboť vyrovnávají nepravidelnost nervové činnosti, takže se dítě obvykle poněkud zklidní a lépe se soustřeďuje i ovládá. Ovšem léky samy všechno nezmohou - je třeba každého takového zlepšení výchovně využít, upevnit dobré návyky, navodit pracovní zájem, posílit dobré tendence v chování." /MATĚJČEK 1991/)
12. Je třeba dát rodičům také informace související s volbou povolání dítěte. "Nevhodná bývají sedavá zaměstnání, zaměstnání se stereotypně se opakujícími činnostmi, s nároky na dlouhé, intenzivní soustředění, spolehlivé vnímání, přesnost, smysl pro detail apod. Naopak za poměrně nejvhodnější pokládáme zaměstnání s větší proměnlivostí podnětů, s možností pohybového uvolnění, se zřejmou okamžitou užitečností." (U nadprůměrně inteligentních jedinců může jít ale i o vědecké zaměstnání s volnější pracovní dobou…)
Berte prosím tento dopis jako souhrn úvah o tématu, které jste nastolila, některé se vztahují konkrétně k Vašim podnětům, jiné jsou spíš šíře pojaté.
Přeju Vám, aby to zlepšení, o kterém jste psala bylo trvalého rázu
Mgr. Silvie Nedvědová
V její náručí
