Re: Svéhlavá dcera

Dobrý den, Jano,
péče o děti ve věku kolem tří let bývá skutečně velmi náročná.
Dítě dospívá k vědomí vlastního „já“, což je velmi důležité, a také už víc mluví, a začíná dávat najevo své názory. V literatuře bývá toto období popisováno jako „období vzdoru“, a ta „oječenost“, kterou popisujete, je celkem přirozená, a asi ještě nějakou dobu potrvá.
Vy ale také máte své „já“, své potřeby, názory… a ty se ne vždy shodují s názory a potřebami Vaší dcery. To je v pořádku, ale někdy toto období může být dost dramatické, a od dospělého vyžaduje hodně trpělivosti, přemýšlení, ale někdy i odvahu stát na svém, pokud jste o potřebnosti nebo důležitosti nějaké věci naprosto přesvědčena nebo je důležitá pro bezpečnost dítěte…, přestože dítě pláče, a je to obtížné, a byla byste mnohem raději, kdyby věci probíhaly v klidu , bez pláče…
Dítě se při tomto vyjednávání a porovnávání vlastních názorů a potřeb s názory a potřebami druhých ale učí důležité věci, např. o lidské různosti, různosti potřeb, názorů…, o potřebě a způsobech domlouvání..., úctě nebo neúctě k těm, kdo jsou jiní, než „já“…
Kdyby Vás zajímal podrobnější popis tohoto období, podívejte se do starších odpovědí na podobné téma, např. Problém s chováním, Záchvaty vzteku 100 krát jinak…
Dítě už sice k některým důležitým věcem dospělo, a řadu věcí umí, v mnoha ale ještě vyzrálé není, a tak se ocitá v řadě pro ně obtížných situací. Obtížně např. může zvládat některé změny, odlišnost reality od vlastních představ, to, že je řada věcí, které jsou mimo jeho vliv a kontrolu…
A také může být pro dítě tohoto věku obtížné, když má dělat některé věci pravidelně, opakovaně, a ještě navíc, samo od sebe. Takže, i když se dcerka umí obléci, může někdy potřebovat, abyste jí s tím pomohla nebo může dát najevo, že se jí do toho nechce, a po chvíli mrzoutství, to třeba nakonec udělat… a také je to úplně v pořádku. V podobných případech se osvědčuje říci: „udělej to a to…, zvládneš to sama nebo chceš pomoci…“, a pokud dítě odpoví, že chce pomoci, obléci ho nebo mu pomoci s něčím jiným…, pokud řekne, že to zvládne samo, a dětem dělá radost, že něco zvládly, viditelně je pochválit nebo vyjádřit uznání…
Dále se celkem osvědčuje tento postup: sdělit, že vidím, že se dítě třeba zlobí, něco ho mrzí, do něčeho se mu nechce…, ale zároveň mu vysvětlit, že je třeba určitou věc udělat, že je důležitá nebo naopak, že něco dělat nemá. Že vnímáte, a třeba i rozumíte dceřiným pocitům, ale přesto ji jasně upozorníte, že nemá třeba nikoho kopat, nikoho bouchat, když má zlost…
Dítě má přirozené pocity, emoce, přirozeně něco chce nebo nechce, takto mu pomáháte, aby se naučilo orientovat ve svých pocitech…, získá informaci, že na pocity má právo, a jsou i užitečné, a časem přijde i na to, že určité věci se mu splní, jen je třeba počkat, nebo, že smutek a zlost časem odezní a odejdou…, tedy, že pocity mají svůj důvod, a konec, a že je možné s nimi nějak zacházet…
A zároveň mu dáte najevo, že je třeba se řídit určitými pravidly, přizpůsobit se nějakým skutečnostem…
Postupně se tak dítě stává samostatnějším, a zároveň má informaci, že, bude-li potřebovat, může se na Vás obrátit, mít k Vám důvěru.
Tím, že chce dítě dělat věci, které děláte Vy, se nejvíc učí, pozoruje dospělou ženu, a učí se, co to znamená, být maminkou, a dospělou ženou. V některých případech je to milé nebo legrační, když dítě napodobuje maminku, a „uklízí, vaří“…, v jiných, jako je například touha jít na WC, právě, když tam jdete Vy, to může být nepříjemné, a velmi zatěžující… Napadá mě několik věcí, řešit situaci humorným, vysvětlením, proč potřebujete jít první, nebo, nabídnout pro tuto chvíli dceři nočník – možná opravdu potřebuje, a díky Vám si na to vzpomněla…, nebo jí říci, že se budete v takových situacích střídat, „aby to bylo spravedlivé“, jednou půjde první ona, jednou Vy… Už se Vám určitě v minulosti nějakou takovou situaci podařilo vyřešit nějakým způsobem, se kterým jste byla spokojena…, třeba by se tím dalo nějak inspirovat i při dalších podobných situacích.
S čím asi bohužel nejde počítat je, že by běželo všechno nějak „samo od sebe“. Ačkoli by si to někdy člověk přál, a na maminky tříletých dětí toho je někdy opravdu až příliš.
Většinou pomáhá, když se podaří zajistit si chvíle odpočinku, chvíle, které byste měla jen pro sebe, a něco, co Vás baví nebo Vám je příjemné, z čeho máte možnost získávat dobrou náladu, energii. Výborné je, má-li manžel porozumění pro pocity a potřeby své ženy, a také, je-li možné někdy zapojit babičky a dědečky. Koneckonců, pro dítě je velkým přínosem, je-li maminka v pohodě, a odpočinutá, a tedy, má dost síly třeba i na zvládání a trpělivé řešení těch každodenních konfliktů, a obtížné domluvy…
Někdy se osvědčuje stýkat se s maminkami přibližně stejně velkých dětí, děti si mohou spolu hrát, někdy si lze i děti vzájemně pohlídat…
Omlouvám se za zpoždění odpovědi
Mějte se pěkně
Mgr. Silvie Nedvědová