Rodinné vztahy vs psychomotorický vývoj

Dobrý den, ráda bych Vás poprosila o radu. V 29 letech jsem si s manželem pořídila dítě, velice jsme se na něj těšili celá rodina. Jelikož se již několik let potýkám s problémy se zády (LS přechod), přičemž jsem se učila ve 24 letech znovu chodit (prošla jsem si tedy jako dospělá žena všemi vývojovými fázemi, kterými prochází malé dítě, když se postupně z horizontální pozice vertikalizuje) pomocí rehabilitačních pracovníků a nejbližších členů rodiny, tedy mého otce a svého budoucího manžela.
Po narození dcery ovšem došlo v rodinné idylce k nečekaným rozporům v oblasti péči o novorozence a kojence. Já jsem na základě svých nedávných zkušeností začala o dítě pečovat na základě nejnovějších poznatků z hlediska manipulace s dítětem - tedy nošení v klubíčku a v poloze na tygříka aj. (viz kniha paní Kiedroňové Něžná náruč rodičů), abych její páteř co nejméně zatěžovala. V současné době má dcera 9 měsíců, plazí se, všude se dostane, staví se na čtyři a trénuje posun těžiště nadzvedáváním horních i dolních končetin do různých poloh, neleze, nesedí, nestojí, chodítko nemám a odmítám (tedy postupně se chystá na vertikalizaci a já si vše opakuji s ní), sama si dává kukuřičné pukance a lžíci do úst, lžíci umí dávat do nádoby, umí dát najevo moment, kdy chce pustit hudbu, kdy se chce pohoupat na speciální houpačce vleže… Spí naprosto ukázkově, pevně dodržujeme režim.
Nejstarší sestra vše respektuje a s radostí se vždy zeptá, jak může malou vzít a zda to dělá správně, že to nikdy nevěděla a s chutí nahlíží do knih. Nechá si poradit. Manželova rodina to také zcela chápe a respektuje a švagr je na mé straně, stejným způsobem on manipuluje a vychovává svého syna. Můj otec zpočátku také toleroval rozhodnutí mé a mého manžela. Nicméně má matka a má druhá sestra naše představy zcela ignorují se slovy „že přeci s dítětem umí zacházet, protože ji již své vypiplaly!“ V tom je ten zádrhel. Cokoli já jako nejmladší člen rodiny řeknu, je to špatně, stále mě vidí, mimo nejstarší sestru, jako malou hloupou, ačkoli jsem vysokoškolačka a již od vysokoškolských studií se věnuji zdravotní tělesné výchově (mám licenci) a rehabilitaci s velkým zájmem. Stále se s manželem vzděláváme, čtu odborné knihy a články, radím se s odborníky, dělám si na vše svůj názor, naslouchám svému tělu. A v tom těm dvěma, které k sobě „připojují“ i mého otce a švagra, vlastně „bráním v hraní si s dítětem“. Cokoli dělají, dělají to s ohledem na sebe, jak to jim vyhovuje, aby se bavili. Neberou ohled na to, zda je unavená či ne. Volají na ni jeden přes druhého, ukazují nejrůznější hračky, jen aby ji k sobě nalákali. Posazují ji – „Vždyť Matěj už seděl.“ - ačkoli ještě nesedí, pošťouchávají ji do nohou, aby užuž lezla – „Vždyť Matěj už v 11 měsících chodil!“ A ona po mě zmateně kouká, hledá asi útočiště. Není tudíž divu, že se nakonec rozpláče a nenechá se vzít nikým jiným do náruče nežli mnou a manželem, do klubíčka. Když ji vezmou do náruče „svým stylem“, chvíli je nechám, když je ale požádáme o úpravu držení, naštvou se a raději ji položí na zem „to ji jako nemůžu ani pochovat?“. Já ji nechávám na podložce a koberci zemi prakticky většinu času dne, protože je jednat dlouhá a těžká (již dávno překročila váhu synovce v roce, jak ji rádi srovnávají, a to o téměř 2 kg) a jednak si to s ohledem na svůj zdravotním stav nemohu dovolit, i na radu svého rehabilitačního lékaře. Oni mají pocit, že jí ubližuji, že je chudinka pořád na zemi a že ji musí bolet ručičky a horní končetiny a taky záda, když chce stále pást hříbátka a hrát si s hračkami… Na druhou stranu se diví, že se zatím plazí a neleze po čtyřech. I v tomto hledisku jsem se radila s dětským rehabilitačním doktorem – „je v naprostém pořádku a dobře ví, co dělá, a dělá to správně. Tabulky motorického vývoje jsou pouze vodítkem… Nechte ji co nejvíce na zemi. Umí spoustu jiných věcí, které děti v 9 měsících nedělají. Nesrovnávejte ji s okolím a tabulkami. To přísluší lékaři!“ Mluvil mi naprosto z duše a já si připadala jako hlupák, že mi to musel říkat.
O co mi tedy vlastně jde? Prosím, poraďte mi, jak mám s rodinou vycházet. Jak je mám přimět k tomu, aby začali stejně jako manželova rodina, má sestra, 11letý synovec a naši přátelé chápat, že je to přirozené, že je nežádáme o nic zvláštního, že každé dítě je individuum, které poznává svět svým tempem a svýma očima. Nikdy jsem nikomu nevyčítala, že mě bolí záda a proč (a to jsem ve 4 měsících již stála za jednu ruku… - tu fotku mám doma dodnes), co je toho příčinou. Naopak stále říkám, že za to mí rodiče nemohou, že přeci záda bolí celou rodinu, ale že se snažím na základě nejnovějších poznatků těmto případným potížím u dcery předejít, neboť ať už je můj stav vrozený či získaný během života, vím, co to je permanentní bolest zad a obava, zda dojdu tam, kam potřebuji, zda se najím u stolu nebo vleže. Jen mi nepřímo vyčítají, že stále něco čtu, ale co jsem se zajímavého dočetla, o tom se se mnou nebaví. Nechtějí to slyšet. Naopak se raději tajně ptají pediatra mé dcery, zda je v pořádku a jak ji mají nosit a jak s ní mají zacházet. A protože je malá v pořádku, slyší jen slova „normálně“, což pro ně znamená „tak jak jsme nosili Matýska.“ Když jsem se to zcela náhodou dověděla, nemohla jsem uvěřit svým uším – o mé dceři beze mě či manžela, bez zákonného zástupce! Prosím, poraďte mi, co bych měla dělat a zda dělám něco špatně. Mockrát děkuji za odpověď.